David je čtyřicetiletý svobodný muž. Před několika lety vzbuzoval pozornost všech žen v Praze každá by si přála muže jako on. Byl vysoký, pohledný a měl dost peněz. Dnes z toho všem na očích zůstalo jen jeho jmění. Mládí je dávno pryč, vlasy mu prořídly a břicho za poslední roky nabylo hrozivých rozměrů. Uvědomoval si to až bolestivě a poprvé vážně přemýšlel o sňatku. Ale byl plný pochybností. Věděl, že najít ženu nebude snadné: jeho povaha nebyla zrovna laskavá býval hrubý, přísný, tvrdý. Všichni v okolí to věděli, a ženy, které by o něj mohly zavadit, byly ostatními rychle varovány, aby se mu raději vyhnuly. Pochopil, že jeho šance nejsou valné. Svěřil se s tím několika dobrým kamarádům, ti mu dali pár zvláštních rad a za několik měsíců byl David ženatý.
Den po svatbě si David sedl se svou ženou a rozhodl se jí vylíčit svá pravidla:
Budeš bydlet v mém bytě na Letné. To je pro tebe velká čest. Pořádek musí být vždy naprosto dokonalý všude, kde se pohneš.
Helena, s úsměvem, který byl jako jarní slunce, překvapeně řekla: Co tím myslíš?
David se potutelně usmál. Je to jednoduché. Musíš si být stále vědoma, že o všechno můžeš během chvilky přijít. Jsem skutečně přísný, a na to si musíš zvyknout. Na chvilku se odmlčel. Ano, a ručníky! Ty musejí být vždy suché a pečlivě pověšené na místě. Hlavně ať je čistota. Rozumíš?
Helena kývla a pozorně poslouchala, jak ji David provedl kuchyní a vyjmenoval podrobnosti svých požadavků.
Dobře, miláčku, řekla Helena sladce, a v kolik hodin budeš večer doma?
Proč to potřebuješ vědět?
Abych mohla přichystat večeři.
Aha… Přesný čas se nikdy nedozvíš, ale večeře vždy musí být nachystaná. A nedej bože, že mi nebude chutnat bez milosti ji vyhodím a přijde trest.
Helena dál klidně kývla. Usmívala se tak vyrovnaně, až z toho David celý den neměl klid. Večer šel domů předtím se dobře najedl v jedné putyce na Vinohradech. Chtěl vyzkoušet svou ženu: bude předstírat, že je jídlo odporné a odmítne se ho dotknout, celý týden.
David dorazil domů. Ticho.
Je tu někdo? Už jsem zpátky.
Aha, to jsi ty, ozvala se ospalá Helena, dívala jsem se na Novu a nějak jsem usnula.
Máme hotovou večeři?
Večeři? No ano, pojď se podívat.
David už měl v hlavě připravenou scénku. Helena mu nachystala talíř studené pohanky bez špetky soli a zcela klidně řekla:
Tak si sedni. Pohanka je studená a neslaná. Když ji nesníš do posledního zrnka, můžeš si za to sám. Odejdu a už mě nikdy neuvidíš. Zazubila se.
Vlastně, to byl vtip, určitě mě ještě uvidíš, ale už ne sama.
Helena na něj mrkla: Vím, že jsi byl v restauraci. Umím si představit, jaká je hrůza cpát se takovýmhle odporným jídlem, když jsi už najedený.
David byl v šoku.
Chceš se zeptat, proč jsem taky někdy přísná nebo drsná? Jednou si zapamatuj tohle přesně dostaneš, když se aspoň nezeptáš, když máš.
Helena pokynula k pohance: A teď jez, všechno, pěkně do dna. Čím dřív začneš, tím dřív skončíš.
Helenu varovali všechny kamarádky kvůli Davidovým zvláštnostem. Ale neodešla.
Muž se nerodí laskavý a něžný, tím se stane až pod pevnou rukou své ženy, prohlásila. A měla pravdu. David snědl pohanku do posledního zrníčka během chvilky. Našel jsem ji. To je ta, na kterou jsem celý život čekal, pomyslel si a svět kolem něj plaval ve žlutavém snu.