Táto! Pojď se podívat na úžasnou scénu. Venouš přivedl rodinu
Venouš byl kocour v klasické “markýzské” barvě: jeho záda se leskla temně modře, stejný odstín zdobil uši a ocas. Hrudník se světlou náprsenkou, tváře, čisté “ponožky” na tlapkách, bříško, konec ocasu a bílý trojúhelník na čele zářily jasným tónem. V kombinaci s vrozenou kočičí ladností to až vybízelo k rčení “elegantní jako piano.” Venoušovy oči byly zelené, přemýšlivé pohled hodný váženého interpreta nočních kočičích serenád pod okny v stylu kočičího country.
Kocour byl neobvykle dobře vychovaný. Neskočil nikdy na stůl, neničil nábytek drápy a ani se nesnažil s Newtonovskou vážností shazovat věci z komody, aby zkoumal gravitaci. Jaký byl jako kotě, můžeme jen hádat možná lezl po závěsech, shazoval vánoční stromek, honil hračky. K nám přišel už jako dospělý, s vyvinutým charakterem a plně formovanou kočičí osobností. Navíc, předtím než přišel k nám, nebydlel vůbec v bytě.
Venouš totiž žil na druhé straně Vltavy ve staré garáži rybářské party. Jednoho dne se ale situace změnila nový šéf garáže byl zarytým milovníkem psů a zároveň zapřísáhlým odpůrcem koček. To rozhodlo o Venoušově osudu. Ujal se ho můj švagr, který tam pracoval jako svářeč.
Ti šéfovi psi ho určitě roztrhají. Vezmete ho k sobě? poprosil mě.
Souhlasili jsme. Venouš, jako pravý český galant, se hned vrhl na zlepšování genetiky mezi všemi kočkami v okolí.
Nekamenujte mě teď za téma “samovolného venčení” a s tím spojená rizika byl konec osmdesátých let, žádné velkoměsto, ale Český Krumlov O veterinární péči, natož o kastraci, se tehdy skoro nevědělo. A kdyby se někdo odvážil o tom hovořit s polopilým veterinářem z družstva, ten by ho maximálně považoval za blázna.
Ačkoliv Venouš podnikal vášnivé srdcové výpravy, žádná z místních koček pro něj nebyla výjimečná. Ke všem měl stejný vztah, žádná nebyla “ta pravá”. Tak to šlo, dokud se neobjevila ona… Mařenka.
Ten den jsem dorazil ze služby, dal si sprchu a upadl do spánku. Když se blížilo poledne, probudila mě dcera, co přišla ze školy.
Táto, vstávej, musíš to vidět. Venouš přivedl rodinu
Došoural jsem se do chodby, zabočil do kuchyně a zůstal stát, jako by mě někdo vypnul. Venouš seděl v majestátní kočičí póze: záda do oblouku, tlapky úhledně pod sebou, ocas obtočený kolem předních tlapek, uši a vousy nastražené dopředu
Přímo před ním na podlaze se hemžila tři koťata. Jejich vzhled jasně prozrazoval původ: stejné tmavé záda, bílé ponožky na tlapkách, bílá náprsenka, a na koncích černých ocásků bílé chloupky. Udělal jsem ještě dva kroky a znovu jsem zůstal stát v šoku.
Z Venoušovy misky, a doslova hltala jídlo (rybu s pohankou), jedla hubená, zubožená kočka v “tabby” barvě: šedě pruhovaná, se zohýbanýma ušima a vystrašeným výrazem.
Když zvedla hlavu a podívala se na mě, úplně jsem oněměl. Měla jen jedno oko.
Já jen přišla ke dveřím, začala se dcera omlouvat, a oni všichni pět sedí vedle sebe na rohožce u prahu, Venouš vpředu. Chtěla jsem je vyhnat, ale všimla jsem si ona má problém s okem
Udělala jsi dobře, že jsi je pustila, odpověděl jsem rychle.
Zkusil jsem kočku jemně pohladit, ale napjala se, uskočila a zasyčela. Bylo jasné, že člověku dávno nevěří. Asi měla smůlu na lidi, na rozdíl od Venouše. Při pomyšlení, co by s ní a koťaty udělali místní psi drsní, napůl divocí běhal mráz po zádech. Už samotná skutečnost, že má jen jedno oko, vypovídala o jejím životě.
Nakonec jsme si nechali celou rodinu. A právě v tom se skrytý překvapivý zlom kocour se náhle stal vzorně domácím! Zatímco dříve bojoval na dvorku ve třípatrovém domě o kočičí krasavice, teď jeho pozornost patřila jen ochraně území už ne dámám. Ošlehaný souboji se vracel vždy domů ke své jednovoké partnerce.
Večer se zabydleli v jejich společném útulném hnízdě velké krabici pod kuchyňským stolem. Tam Venouš s péčí začal vylizovat svou sílící Mařenku, dbal zvlášť pečlivě na její zraněné oko.
Nakonec jsem dokopal místního experta přes zvířata k léčbě Mařenky. Neobešlo se to bez patřičné motivace: musel jsem ho popadnout za límec bílého pláště a obdarovat lahví rumu. Což při tehdejší suché politice nebylo jednoduché.
Koťata jsme úspěšně ubytovali a rybáři z družstva, když se dozvěděli, že jde o Venoušovy potomky, je rozebrali rychle, jakoby šlo o čistokrevná zvířata. Ostatní vytvořili pořadník, protože Mařenka ještě přivede další.
Tak se to usadilo šedá partnerka našeho markýze rodila ještě dvakrát. Pak jednoho dne znovu zašla na toulky a už se nevrátila. Loajalitu k Venoušovi nikdy neměla jak jsme zjistili.
Hledali jsme ji dny: volali pod okny, obcházeli dvorek, nahlíželi do opuštěných kůlen a prohledávali trnité keře v kopci za domem. Marně. Poslední koťata tak podobná a nepodobná Venoušovi zároveň už byla dost velká a všechny je rozebrali ti, co se včas zapsali.
Venouš zůstal zaražený. Někdy seděl hodiny nehybně na parapetu a zíral ven, jako by na někoho čekal. Jindy bloudil dvorem, občas se pustil do divokých rvaček s jinými kocoury. Nové partnerky, které si vybojoval, ho nijak netěšily žádnou už k našim dveřím nepřivedl.
Jediným důkazem jeho někdejší mužské slávy byli čas od času na jaře či na podzim mladí kocouři s typickým markýzským zbarvením. Byli živou připomínkou, že stárnoucí Venouš stále drží úroveň a neztratil poslední zbytky energie.
Do kočičího důchodu přešel Venouš v roce 1998. Přestal vycházet, spal většinu dne klidně i 1819 hodin a jedl málo. Bylo jasné, že stárne nejen tělem, ale i duší.
V červenci 1999 se stalo nečekané: začal u dveří tesklivě mňoukat, škrábat drápky o práh a neústupně žádat, aby mohl ven. Chápal jsem, že to není jen obyčejné kočičí křiklení, a šel s ním, s obavami, že někde padne za oběť psům.
Venouš se těžce spouštěl z třetího patra, jako starý člověk unavený životem. Na každém schodu klopýtl, jako by mu tlapky nesloužily. Pak obešel dům a zamířil ke strmému kopci za domem, asi třicet metrů daleko. Pokusil jsem se ho zvednout a pomoct mu, ale kocour energicky protestoval: Nech mě musím jít sám.
Když dosáhl rovné části kopce a zastavil se u křivolakého žlebu, kde bylo množství úkrytů, obrátil se ke mně a podíval se mi přímo do očí jakoby chtěl něco říct nebo si navždy zapamatovat. Jeho zelené oči v tu chvíli pronikly až do duše. Potom najednou nečekaně pro svou stařeckou slabost rychle zmizel v jednom z tunelů pod svahem. A ztratil se.
Čekal jsem, volal jeho jméno, poslouchal každý šelest. Pokusil jsem se projít za ním, ale v úzkých chodbách jsem dostal jen pár blátivých hrudek za krk a strčil ruce do nevábných zvířecích stop. A marně. Vracel jsem se domů.
Doma jsem si umyl ruce, vzal baterku a sáček s krmivem, který už byla běžně k dostání za pár korun. Šel jsem znovu volat. Ale kocour už nevyšel, neodpověděl. Musel jsem odejít, tušíc, že jsem ho možná viděl naposledy.
Už se nikdy nevrátil. Možná není jen pověst, že staří kocouři odcházejí umírat daleko od domova. Nám zůstala jen víra nebo alespoň tichá naděje že ten keř šípků s purpurovými květy, co vyrostl následující léto u jižní strany žlebu, není jen obyčejná rostlina. Ale sám Venouš v novém své nádherném vtělení.