„Stud v igelitce“: Jak tchyně zničila mou poslední kapku trpělivosti
Jitka přebírala ve skříni své věci, když zazvonil zvonek. Na prahu se širokým úsměvem stála tchyně – Božena Zdenička.
„Ahoj, zlatíčko! Přišla jsem na čajíček,“ prohlásila žena vesele.
„Pojďte dál,“ usmála se Jitka z povinnosti, i když se uvnitř trochu sevřela. „Jen si srovnám oblečení a uděláme si čaj.“
Vešly do obýváku. Jitka začala pečlivě skládat šaty, zatímco tchyně se posadila do křesla a s nepokrytým zájmem pozorovala její snahu.
Božena Zdenička si všimla igelitky u křesla, nahlédla dovnitř a náhle vykulila oči.
„Jitko! Co to máš za hanbu?!“
„Zase jsi nakoupila hadry!“ odsekla tchyně, pohledem přejíždějíc po taškách na gauči.
„To jsou staré nákupy,“ unaveně odpověděla Jitka, oči v sloup. „Jen si třídím šatník.“
„Ví o tom můj syn, kam utrácíš peníze?“ zeptala se Božena Zdenička jedovatě.
„Já taky pracuju, mimochodem,“ odsekla Jitka a zrychlila, aby ukončila nepříjemnou konverzaci.
Ale tchyně nepřestala. Vytáhla z tašky šaty a bedlivě je prohlížela.
„V tomhle bys mohla rovnou na nábřeží,“ poznamenala sarkasticky.
„Pořád na tom visí cedulka. Takže jsem v nich nikde nebyla,“ chladně odpověděla Jitka a snažila se šaty vzít zpátky.
„A to je dobře!“ zamumlala tchyně a podávala je zpět. „Není na tvůj věk trochu pozdě na takové mladické kousky?“
„Je mi devětadvacet, ne devětačtyřicet,“ připomněla Jitka s ledovým úsměvem.
„V tvém věku bys měla nosit delší a decentnější šaty, ne vystavovat všechno na odiv,“ odfrkla si Božena Zdenička odsuzujícím tónem. „A pak se divíš, že pořád nemám vnoučata!“
„A co má můj šatník společného s dětmi?“ zeptala se Jitka, která jen stěží potlačovala vztek.
„Jasně, že souvisí! Když se oblékáš tak vyzývavě, hledáš si někoho mladšího,“ prohlásila tchyně s výrazem odbornice.
Jitka zbledla vzteky:
„Takže podle vás má vdaná žena chodit zahalená jako jeptiška?“
„Manželka by měla nosit slušné oblečení!“ poučovala ji Božena Zdenička. „A ty… Kdybys viděla, jaké nosíš spodní prádlo!“
„Šmátrala jste v mých věcech?!“ vyjela Jitka, která cítila, jak jí stoupá krev do tváří.
„Nikdo nešmátral!“ odsekla tchyně. „Jen jsem to viděla v koupelně. A víš co? Slušná žena by si takové nitky nikdy nevzala!“
„To myslíte vážně?“ sevřela Jitka pěsti. „Mám si pořídit speciální úřednické spodní prádlo?“
„Slušná žena takové věci nenosí, natož když je vdaná!“ udeřila tchyně pěstí do opěradla.
„Je mi devětadvacet, jsem mladá a mám právo vypadat dobře,“ syčela Jitka mezi zuby.
„Ne! Ty se tak oblékáš schválně, aby se na tebe muži otáčeli!“ dramaticky zalomila rukama Božena Zdenička.
„Myslete si, co chcete,“ povzdechla si Jitka. „Ale oblékat se budu po svém.“
„S tebou se nedá mluvit!“ zamumlala tchyně, vstala a odešla, přičemž za sebou třeskla dveřmi.
Když se z práce vrátil manžel, Honza, Jitka mu hned všechno vylíčila.
„Mamka mi říkala, že se oblékáš moc nápadně,“ usmál se napjatě. „Nevšímej si jí. A… zkus před ní nenosit síťované punčochy – to ji vytáčí.“
„Jí se nelíbí vůbec nic!“ vybuchla Jitka.
„Zafňuká si a zapomene,“ mávl Honza rukou.
Ale mýlil se.
Za měsíc se situace opakovala. Tentokrát přišla Božena Zdenička s novou „zbraní“:
„Ty si dáváš fotky na internet! Moje kamarádky to viděly! Všechny tě odsuzují!“ řekla uraženě.
„Jenom se jim závidí,“ klidně odpověděla Jitka.
Tchyně vyskočila, odfrkla a odešla. Jitka si s úlevou oddechla, myslela si, že je konec.
Ale mýlila se.
Když o půl roku později odjela s Honzou na dovolenou a nechali klíče tchyni „pro strýčka příhodu“, netušili, co je doma čeká.
Po návratu Jitka zjistila, že většina jejího oblečení záhadně zmizela.
„To byla ona!“ vydechla, když proběhla bytem. „Měla od vás klíče!“
„To přece není možné,“ zaváhal Honza. „Zavolám jí.“
Ale Božena Zdenička se do telefonu rozplakala:
„Já? To snad ne, synku! Nikdy!“
Jitka zavrtěla hlavou:
„Volám policii.“
Až tehdy se tchyně lekla skutečných následků a přiznala:
„Ano, byla jsem to já! Odnesla jsem tvůj neslušný harampádí a vyhodila ho do popelnice! Udělala jsem to pro vás, aby ses konečně zamyslela nad rodinou!“
Honza zuřil.
„Mámo, ty jsi normální?!“ křičel do telefonu. „Teď musím kupovat ženě nový šatník!“
„No tak…“ začala se vymlouvat tchyně.
„Vrať klíče od bytu! A už sem ani nechoď!“ zavrčel Honza.
Na narozeniny dostala Božena Zdenička tři samotné růže – místo drahého dárku.
A Jitka ten den vyrazila nakupovat nové oblečení – tentokrát za manželovy peníze, který sám trval na tom: „Kup si, co chceš, zlatíčko. Zasloužíš si to.“
