Jana Nováková a její kamarádka Líza Svobodová se procházely po parku Stromovka, když najednou zaujala dvojice muž a žena, kteří se objímali a muž jí šeptal něco do ucha. Žena se radostně usmívala. Jana se na ně dívá rozjařenýma očima a nemůže odtrhnout pohled.
Jano, co to děláš? Jano! vyjekla překvapená Líza.
Nic, pojďme dál, odpověděla Jana a rychle odešla. Dívky se rozloučily a každá šla domů. Jana kráčela k svému bytě v Praze a v hlavě jí vířilo: Tati, jak to jde? Jak jsi mohl s mámou? nemohla uvěřit tomu, co viděla.
Později, po škole, už se Jana s Lízou nechtěly vracet domů, tak navrhla:
Lízo, pojďme ještě chvíli projít park.
Jasně, dokud je ještě světlo! souhlasila. Park nebyl přímo na cestě, ale proč ne?
Šly po aleji a pozorovaly šťastné páry, které si vyměňovaly závistivé pohledy. Nikdo si jich nevšiml. Najednou znovu zahlédly muže a ženu, kteří se objímali a on jí šeptal něco do ucha. Žena se smála. Muž už nevyplával mladostí, ale stálo mu to na zádech.
Líza na ně nečinně pohlédla a všimla si, že Jana má oči jako otevřené dokořán.
Jano, co to máš?
Nic, pojďme dál, zvolala Jana a vyrazila vpřed.
Vyšly z parku, Jana kráčela tiše a zamyšleně. Dívky se rozloučily a šly každý ke svému domu.
Jana šla domů s lehce skloněnou hlavou, stále v hlavě se jí míjela představa té šťastné ženy a šepotajícího muže. Přemýšlela: Tati, jak to může být? Miluji tě, byl jsi pro mě dokonalý. Máš milenku? Kdybych to neviděla, neuvěřila bych!
Dorazila domů pozdě večer.
Sedni si ke večeři! zakřičela maminka Marie. S otcem už to nečekáš.
Za chvíli, jen si umyju ruce, odpověděla Jana nejistě.
Po dlouhé chvíli v koupelně se vrátila, otce stále nebylo. Jana večeřela a pak šla do svého pokoje. Sedla si k notebooku, ale myšlenky se jí vracely k parku. Nechtěla uvěřit, že se to skutečně stalo.
Je to můj táta. Je podvod a zrada běžnou součástí dospělého života? Co mu chybí? Co ho přiměje opustit nás?
Najednou se ozvaly otevřené dveře:
Promiň, miláčku, byl to těžký den, ozval se hlas otce, Václava Nováka.
Už jsi měl těžké dny jen na konci měsíce, přidala Marie, a hrozila hádka.
Jano, teď nic nevyjde!
Vstoupil do Janiny pokoje, chtěl ji políbit, ale Jana ho odhodila:
Jdi, večeře se zchladí!
Co se stalo? zeptal se otec.
Nic, a co ty? odpověděla Jana.
Otec se na ni podíval, chtěl něco říct, ale odešel do kuchyně. Celý večer Jana nezavřela dveře svého pokoje. Přemýšlela, jak by mohla otce přimět k odpovědnosti. S těmito myšlenkami šla spát.
Ráno ji probudily hlasy rodičů:
Václave, kam jdeš?
Do práce, je to naléhavé.
Je sobota, mohl bys být s rodinou.
Jen na chvíli, vrátím se k obědu, pak něco podnikneme.
Jana vstala, zívla, předstírajíc, že právě vstala.
Kam jdeš? zeptala se matka.
Na kroužek, už se zdržuji.
Matka zamručela: Celý den jsou zaneprázdněni. Jana ale zmizela v koupelně, rychle se oblékla, když už otec stál v předsíni. Usmál se:
Jano, pojďme tě odvézt na kroužek!
Janičko, vem si kávu! vyběhla Marie z kuchyně.
Jdu, počkej! otec jí podal šálek, jakoby cítil vinu.
Jana vypila kávu a vyběhla do haly:
Pojďme, tati!
Několik minut šli tiše, pak otec promluvil:
Jano, něco ti vadí?
Ne, tati, možná jen procházím fází, ale miluji tě.
Já tě taky miluji, dcerko!
Co je největší na světě? ptala se Jana.
Otec se chvěje a odpoví: To největší je láska.
Dobře, tati, půjdu na kroužek. Těším se na víkend, který jsi slíbil.
Jana se schovala za keř, ujistila se, že otec nehlídá, a šla po něm. Myslela, že ho vydá do práce, ale on šel jiným směrem. Kráčeli dlouho, otec se ani neotočil. Došli k jedné rezidenci, otec stál pod stromem, vytáhl telefon a volal.
Po chvíli vyšla žena, krásná a elegantní, a Jana ji zamilovaně pozorovala:
Jaká je hezká! Je pro tátu důležitější než my s mámou?
Žena ho políčila a oba se šli za ruku. Byli v neznámé, téměř opuštěné čtvrti, zalezli do malého parku, posadili se na lavičku a vážně si povídali, pak se dlouze políbili. Jana sledovala dál, její srdce se plnilo hořkostí.
Když se vrátili k domu, žena opět políčila otce a zmizela v domě. Jana stála stranou a váhala, co dál. Chtěla zůstat s tou ženou, nežby věděla, co dělat.
Náhle viděla, jak otcova milenka vystupuje z vchodu s plným pytlem odpadků a míří k kontejnerům. Jana běžela za ní:
Ahoj! přerušila jí cestu, když vrátila odpad.
Ahoj, překvapeně se podívala. Co potřebuješ?
Poslouchej! Když se znovu setkáš s mým otcem, udělám ti to.
Kdo jsi?
Jsi už pochopila?
Co chceš? zeptala se žena.
Řekni mu, že už nebudeme. Jana podala telefon.
Volej.
Jana zadala číslo a uslyšela otcov hlas:
Diano, co se děje?
Václave, už se nesetkáme.
Proč?
Nemáme šanci. Ty máš rodinu, já po škole jedu pryč.
Otec se zasmál: Dobře, Diano, už nebudu.
Když se Jana vrátila domů, rodiče jedli oběd a povídali si klidně.
Co tě tak rozesmívá? zeptala se Marie.
Jsem šťastná.
Jano, miluješ mě? ptal se otec.
Miluji!
A maminku?
Krátká přestávka. Pak otcov hlas pevně odpověděl:
Miluji i tvou maminku.
Mám vás ráda! řekl s úsměvem.
**Životní poučení:** Lhaní a nevěra se mohou objevit i v nejbližším okolí, ale pravda a otevřená komunikace jsou jedinou cestou, jak zachovat důstojnost a najít skutečnou lásku.