Jana pečlivě učesala vlasy, oblékla své nejlepší šaty a lehounce navoněna parfémem vyrazila na narozeninovou oslavu své starší sestry Lucie. V ruce nesla úhlednou krabici s dortem, doufajíc, že to bude milé překvapení a aspoň trochu zmírní jejich napjatý vztah. Když vyběhla do pátého patra, dvakrát zmáčkla zvonek. Dveře se otevřely a Lucie – zářící v novém županu s pečlivě nalakovanými nehty – zatleskala:
„To je pro mě? Takže na mé narozeniny si aspoň někdo vzpomněl?“
„Samozřejmě,“ odpověděla klidně Jana a podala jí krabici.
Lucie zvědavě přijala dort, nadzdvihla víko a podívala se dovnitř. V jejím výrazu nejprve proběhl záblesk obdivu, ale pak se mihlo podezření.
„Ty jsi ho pekla?“
„No… jo,“ usmála se Jana s lehkým zaváháním.
„Vážně?“ už se mračila Lucie, otáčejíc krabicí v rukou. „A z čeho je?“
„Budeme probírat složení, nebo už půjdeme za hosty?“ pokusila se odvrátit rozhovor Jana.
Ale bylo pozdě. Lucie tušila podvod – a právem. Tři dny předtím volala sestře v slzách:
„Zlomila jsem si nehet a pohádala se s Martinem! Žádná oslava nebude, všechno zrušeno!“
Jana to přijala klidně a vzala si urgentní objednávku od stálé klientky. Jenže dnes odpoledne Lucie znovu volala:
„Usmířili jsme se! Dal mi zlatý náramek! Přijď do sedmi – a s dortem!“
„Vždyť jsi všechno zrušila…“ zarazila se Jana.
„Nech toho! Jsi cukrářka – předveď, co umíš!“
Jana se snažila vysvětlit, že dort se za šest hodin nepeče, ale Lucie trvala na svém. Jana zavolala matce, doufajíc v podporu:
„To ti opravdu dělá problém udělat radost vlastní sestře?“ uslyšela v odpovědi.
Když pochopila, že pomoc nečeká, rozhodla se improvizovat – koupila nedodaný dort od neznámé cukrářky Dany. Zvenčí vypadal slušně. Hlavní bylo gesto. Ale Lucie podvod rychle prokoukla.
„Dano, pojď sem!“ zakřičela směrem do kuchyně.
Z hloubi bytu vyšla vysoká bruneta, kterou Jana okamžitě poznala.
„To je tvůj dort?“ zeptala se Lucie ledově.
„Ano. Ona si ho ode mě koupila. To je ta tvoje slavná sestra-cukrářka?“ usmála se Dana s posměškem.
Jana ztuhla. Hosté ztichli. A Lucie, se sevřenými rty, strhla víko z dortu, nabrala krém prstem – a hodila jím sestře do obličeje.
„Sežer si ten odpad sama!“ sykla. „Ani ses neobtěžovala něco upéct. Vypadni odsud!“
Vytlačily ji za dveře, za ní vykázaly i Danu. Ta, odcházejíc, hlasitě nadala celému domu a ukázala sprostý gesto.
Venku Jana, utírající si obličej vlhkými ubrousky, otevřela telefon a uviděUlicemi Prahy se nesl její smích, zatímco kroky vedly k malému cukrářství, kde už nikdy nepečila pro ně.