Hele, musím ti něco říct, co se mi stalo. Asi bych to měla svěřit někomu blízkému, protože pořád ještě nevím, jestli mám naštvání nebo spíš úlevu.
Takže, představ si paní, jmenuje se Věra Novotná, šedesátiletá žena, které roky sluší víš, ty typy, co čím jsou starší, tím vypadají noblesněji. Byla pět let vdova, děti syn a dcera už mají vlastní rodiny. Věra zůstala sama v útulném dvoupokojovém bytě v Nuslích a samota jí vlastně ani moc nevadila. Chodila pravidelně plavat na Podolí, občas do divadla, dokonce si pořídila kurz, kde se naučila péct pravé francouzské makronky, na které dřív jen koukala za výlohou cukrárny Myšák.
Ale vždyť víš, jak to je člověku prostě občas někdo chybí. Zasteskne se po společnosti, po rozhovoru večer u televize, společném kafíčku, nebo i jen tichu ve dvou.
No a do jejího života přišel Ladislav Dvořák, jako nějaký filmový rytíř z První republiky. Potkali se na tanečkách pro seniory na Praze 2. Pozval ji na valčík, nebyl z těch, co ti šlápnou na nohu, a během večera jí stovkykrát polichotil. Věra z toho byla celá rozradostněná, protože si už dlouho nepamatovala, že by ji někdo takhle zvedl náladu.
Ladislav měl 67 let, byl šedivý, zachovalý, košile naškrobená. Taková stará škola. Povídal, že celý život dělal strojaře, taky vdovec, teď prý bydlí s dospělou dcerou a její rodinou.
Ty, Věro, ty jsi poklad, říkal jí galantně, když ji doprovázel ke vchodu. Takové ženy dnes už nepotkáš.
A tak spolu chodili na procházky na Vyšehrad, na zmrzlinu k Angelatu, dlouhé večery na telefonu. Ladislav byl pozorný, zdravím se moc nechlubil a nikdy si nepůjčoval peníze. Pro Věru to byl takový poznávací znamení, že to je chlap na úrovni.
Po měsíci schůzek najednou přišla zvláštní chvíle Ladislav ji pozval k sobě na večeři, že ji chce seznámit se svou dcerou.
Moje Zdeňka tě moc chce poznat, řekl jí jemně. Tolik jsem o tobě doma povídal. Přijď na rodinnou večeři, posedíme.
Věra byla jak školou povinná před maturitním plesem účes, nejlepší šaty, co měla ve skříni.
Ladislavův byt byl prostorný třípokoják v činžáku na Vinohradech, vysoké stropy, štuky, všude voněly staré knihy. Šlo z toho cítit zvláštní napětí.
Dveře otevřela Zdeňka. Bylo jí třicet, ale vypadala spíš usedle. Statná ženská, rázný pohled, jako kdyby byla kontrolorka v supermarketu.
Dobrý večer, řekla bez úsměvu. Pojďte dál. Táta ještě vybírá kravatu už druhou hodinu.
Věra jí podala štrůdl, který pekla celé dopoledne. Zdeňka ho vzala, jako by to byl pokusný vzorek, a zavedla Věru rovnou do obýváku.
Stůl připravený jako na svátky křišťál, saláty, svíčková. Bylo vidět, že si s tím dali práci. Ladislav zářil, jakmile se objevil:
Věro, sedni si tady. Zdeňko, nalož hostovi bramborový salát.
Začalo to slušně. Povídali si o počasí, cenách v obchodech, nových tramvajích. Zdeňka mlčela, jen občas střelila pohledem po Věře a dlouze žvýkala maso.
Věra se začala cítit dost podivně, skoro jako na hodině dílenské výchovy, když tě někdo hodnotí.
A pak právě když dojídali a Ladislav naléval kávu Zdeňka najednou složila příbor, otřela si pusu ubrouskem, zadívala se Věře přímo do očí a povídá:
Paní Novotná, jakou máte bytovou situaci? Vlastníte ten byt?
Věra se v tu chvíli málem zakuckala kávou. Takhle nečekaně, při první schůzce, to ji fakt zarazilo.
Prosím? zeptala se, nechápavě.
Byt. Je to ve vašem vlastnictví? Kolik má metrů? Kde přesně? V jakém patře? pokračovala Zdeňka naprosto bez servítků.
V tu chvíli Ladislav tak nějak zmenšil a zabral se do šálku, jako by zkoumal, jestli tam není třeba nějaký vzkaz.
No Dva pokoje, Nusle. A proč to chcete vědět? Má to nějakou souvislost s touhle večeří?
Zdeňka se opřela do židle, ruce na prsou:
Přesně tak, paní Věro. Jsme dospělí, pojďme si to říct narovinu. Mě zajímá, co můžete tátovi nabídnout.
Jak to myslíte? koukla Věra na Ladislava, ale ten pořád zíral na ubrus, jako by tam byl šifrovací vzorec.
Můj táta potřebuje klid a péči, povídá Zdeňka ostře. U nás je tři plus jedna, bydlím tam já, manžel a dvě puberťačky, pořád rámus. Tátovi to škodí. Vy jste sama, dvoupokoják je ideální. Chtěla bych mít jistotu, že nebude muset řešit stres a dostane dietu, co potřebuje.
Věra postavila šálek. Ozval se takový ten typický porcelánový cinkot, co by se hodil do nějakého filmu o rozchodech.
Jak to myslíte, že mi svého tátu dáváte do péče? úplně pomaličku a jasně se zeptala.
Zdeňka překvapeně zvedla obočí:
Cože? Přece jste přišla na rodinnou večeři. Táta vás pořád vyzdvihuje Je logické, že když jste spolu, budete bydlet společně, ne?
Třeba, odpověděla Věra opatrně. Ale po měsíci schůzek je to fakt brzo, nemyslíte? A podle čeho jste rozhodla, že má u mě Ladislav bydlet?
Jinak to nejde, začala Zdeňka počítat na prstech. U nás je narváno. Tátu potřebuju přesunout do klidu. Vám by byl doma aspoň nějaký chlap, pro mě úleva, nebudu muset vařit a uklízet pro pět lidí. Tátu s rozumným důchodem vám nechám, na peníze sahat nebudu. Je nenáročný, tak vám zbyde víc.
Věra se podívala na Ladislava:
Ládíku, ty nic neříkáš? Ty taky souhlasíš, že si mě vaše rodina rozdělí jako nábytek?
Ladislav zvedl oči. Něco v nich bylo taková odevzdanost, že z toho Věře projel mráz po zádech.
Věro, zamumlal. Zdeňka to myslí dobře. Máme doma hluk, děti. U tebe je klid.
Uvnitř to v ní bublalo. Myslela, že je to láska a pozornost, ale byla z toho akorát adeptka na roli neplacené pečovatelky, co si obstará dědu i s jeho televizí.
No, víte co, vstala, děkuju za hostinu. Bramborový salát byl výborný.
Kam jdete? Zdeňka se zamračila. Ještě jsme neprobrali stěhování. Táta má pár věcí, ale to staré křeslo by chtěl vzít.
Věra se na ni podívala, na tu pragmatickou ženskou, co zachází s osudem otce jako s harampádím:
Zdeňko, já nehledám pána na domácí práce, aby si vaše rodina ulehčila život. Já chci chlapa pro radost, ne na údržbu. Nejsem sociální ústav.
Pak se otočila k Ladislavovi:
A ty, Ládíku, bys taky mohl něco říct. S chlapem, který nechá dceru mluvit za sebe, stejně nevydržím.
Ale Věro hlesl Ladislav, ale Zdeňka mu vrazila ruku na rameno a posadila ho zpátky.
Tati, no tak! štěkla po něm. Jen si běžte, paní Novotná! Táta má slušný důchod, je pohodář, dalších adeptů je dost. Ovdovělých je dneska plno
Věra tedy zmizela do předsíně, třásly se jí ruce, nemohla zapnout knoflíky u kabátu. Z obýváku ševelilo Zdeňčino monotónní poučování:
Jsem říkala, jsou všechny stejné. Jen peníze a zážitky, žádná odpovědnost. Tati, pozveme paní Fialovou z vedlejšího vchodu, ta na tebe kouká už roky.
Věra šla na tramvaj a v duchu si říkala: Díky Bohu, že se to vyjevilo teď, a ne až za půl roku, kdy bych se možná připoutala.
Tohle je prostě o tom, jak byt nebo důchod umí lidi zkazit. Děti chtějí svůj klid, rodiče šoupnout do dobrých rukou. Praktické, nenáročné. A kolik lidí to přijme, jen ze strachu, že zůstanou sami, že aspoň někdo bude doma.
Co myslíš ty? Udělala Věra správně, že hned odešla? Nebo měla být víc vstřícná? Ale za mě je teda hrdinka.