Narodil se a vyrůstal na venkově, František Svoboda si vždy zachoval laskavé a slušné chování. Když mu bylo osmnáct let, rozhodl se odejít do Prahy, aby si našel zaměstnání, i když jeho rodina mu to rozmlouvala. Domnívali se, že by mohl pracovat doma na vesnici, ale František byl neústupný a nedal na jejich rady.
Jeho maminka, která ho po předčasné smrti otce vychovávala sama, nechtěla, aby odešel. František pokračoval ve studiu a stal se kvalifikovaným automechanikem, většinu peněz, co vydělal, posílal mamince, aby ji podpořil. Oženil se, ale po pěti letech manželství se rozvedl jeho ženě nevyhovovala jejich finanční situace. I přes osobní trápení ho stále měli rádi přátelé i příbuzní.
Městský život však Františkovi nikdy opravdu neseděl. Byl zklamaný, že většina problémů se řešila jen penězi a toužil po jednodušším, smysluplném životě.
Při pravidelných telefonátech mu maminka radila, aby se vrátil do rodné vesnice, kde stále byla spousta pracovních příležitostí. Navrhovala mu dokonce, že by mohl najít štěstí s jejich společnou známou Anežkou. František měl k Anežce blízko, ale jeho druhá manželka, také z města, ho opustila kvůli finančním těžkostem.
Ve čtyřiceti letech se František rozhodl vrátit do rodné vesnice, kde si našel práci v místní pilě. Tato změna mu přinesla velkou radost. Konečně poznal skutečnou hodnotu života ve společenství, kde lidé drží při sobě a navzájem si pomáhají. Opět se setkal s Anežkou vzali se a brzy nato se jim narodilo první dítě.
Nejdůležitější bylo, že Františkovo rozhodnutí vrátit se domů přineslo mamince obrovské štěstí. František pochopil význam přísloví: Kde jsou lidé, tam je užitek. V nové životní etapě, obklopen podporou a přátelstvím venkovské komunity, František konečně našel opravdový pocit naplnění a smyslu existence.