Dneska jsem se procházela kolem našeho paneláku v Krči, když jsem zaslechla známé drbny ze třetího patra. Už z dálky bylo jasné, že mají téma číslo jedna: mě. Jak jinak, v bílých kalhotách. Prý normální lidi jdou ráno do práce, ale ta naše Zuzana? Jak může chodit v bílých kalhotách po té naší pražské špíně? A že prý ani nechodím pěšky, když mám tu svoji dodávku. To je darovaná od tatínka, stačí poděkovat, že má vůbec něco na sobě. A pak šeptom: Vidělas, co má kolem krku? Tetování! Jako recidivistka! Mládá holka, a už je tak poznamenaná A: Co by na to řekla matka, kdyby tu byla?! Babičky se baví, protože domů se jim nechce, tam čeká jen rutina vaření, úklid, děti, ani radost, jen občas nějaký svátek Jejich radostí jsou vnoučata, a i to ne každá má. Jedna sousedka už klukům nemá nosit bonbóny, protože jí řekli, že vnoučata už nebudou; dneska je v kurzu létání po dovolených, ne rodina. Prý asi jako já, Zuzana, dcera Natálie.
A přitom jsem byla normální holka chodila jsem na základku na Kavčích horách, dobře se učila, slušná byla. A teď? Od té doby, co mamka odešla, jako bych zapomněla na sebe dávat pozor. Prý ani nechodím do práce a radši bych byla, kdybych aspoň studovala. Údajně jsem otevřela tetovací salon, že je to ostuda. Prý: kam ten svět spěje?
Pamatuju si den, kdy se po letech zjevil táta. Náhle v půlce měsíce, když mi bylo akorát dvacet, dovezl auto a po chvíli se vypařil, že prý mě tu nechá napospas svému osudu. Pro babičky v baráku to byl šok co když přivedu domů někoho nepatřičného? Ještě přijdu o byt i auto. Nikdo se nikdy nezeptal, jaké je to být tak mladá a zároveň sama.
Upřímně, mě řeči sousedek moc netrápí, času není nazbyt. Mám vše rozplánované do poslední minuty: přednášky, klienty, návštěvu u Káti a Sárky Ještě musím k Honzovi pro věci, připravit vše na příjezd nových dětí. Kdy já to vše stihnu? Provoz přes Nuselský most se konečně pohnul, šlápnu na plyn a auto mě podrží. Ušetříš čas, skoro jakoby mi řekl táta.
O tátovi bych před pár lety nejspíš ani nesnítala, že mu někdy poděkuju. Nenáviděla jsem ho dávno, co si pamatuju nikdy jsem totiž neměla možnost ani poprvé otevřít pusu: Tatínku, podívej! Mamka byla jiná, nikdy na něj nenadávala, dokázala o něm mluvit hezky a tu a tam mi řekla, že jsem po něm.
Jenže pořád mi nešlo do hlavy, jak někdo, kdo je údajně tak chytrý, opustí vlastní dítě a pak si roky nevzpomene. Prázdné židličky na besídce ve školce, když holčičky tančily s tatínky; těžko mě tehdy něco ranilo víc. Ve škole jsem taky radši zatnula zuby, než bych si dovolila říct já to řeknu taťkovi, ten ti ukáže! Jako by dětská závist byla cizí, přesto jsem dnes vděčná, že jsem dokázala cítit jen smutek, nikdy skutečnou nenávist.
Vždycky jsem s mamkou žila dobře, lepší mobil, značkové tričko, dokonce i dovolená v Chorvatsku. Ale to nikdy nebylo to hlavní. Ze šestnáctin mi mamka dala mobil, ale největším šokem byl ten, koho jsem zahlédla ve dveřích pokoje táta. Vyjela jsem na něj, hádala se, křičela, až jsem nakonec byla sprostá i na mamku.
Nikdy bych netušila, proč mi vše zamlčovali že těsně před koncem života to mamka konečně vzdá a řekne mi pravdu. Dlouho jsem to v sobě dusila, ale pak jsem si to musela vyslechnout celé. Jak rodiče svoje rodiny neposlouchali, mladičcí a nezkušení, oba museli několik věcí obětovat. Mamka byla těhotná, když ji obě rodiny nechtěly, táta nechal školu, aby vydělal. Největší hřích podle jejich okolí byl, že se nenarodil syn Zhrzenost, výčitky mezi nimi narůstaly a nakonec odjela s miminkem k tetě do Brna. A tátu se rozhodla vyškrtnout. Prý mu řekla, že jsem nebyla jeho
Dlouho jsem si vybavovala mamčina slova a neustále přemýšlela, jestli jsem jí vůbec odpustila. Možná ano, možná ne. Teď bych jí chtěla aspoň poděkovat, že mi to konečně řekla. Vím ale také, že to nejhorší zůstane za dveřmi její ložnice v tichých chvílích, kdy bruslila mezi bolestí a únavou a kdy táta držel její ruce a plakal, i když se mě snažil chránit před tím pohledem.
Po pohřbu jsme s tátou zůstali jen my dva. Chtěl jet ke svým rodičům, ale slíbil počkat, dokud mi nebude osmnáct, že nebude překážet. Nepředváděj se, buď mi skutečně tátou! Já tě chci! vlastně jsem mu tehdy řekla.
Mamka mi vydržela skoro dva roky místo několika měsíců slibovaných doktorem. Bylo to šíleně těžké období, ale zároveň snad i nejšťastnější. Chvíli mi bylo i líto, že nám čas vyměřil tak málo.
A právě tehdy jsem začala doopravdy kreslit. Z nudy i ze smutku. Táta si jednou všiml mých obrázků: Ale to není špatné! sundal tričko a jeho záda zdobila nádherná barevná tetovačka od kamaráda. Chceš, domluvím ti u něj schůzku? A pak už to šlo rychle: rok v Brně, učení v salonu, a pak jsem se vrátila do Prahy. Táto, já chci domů Táta mě v tom podpořil, pomohl přestěhovat věci, auto mi nechal. Ještě mě překvapil: Prodávám byt otevři si salon v centru. Přidal i papíry, klíče a nakonec poplácal po rameni: Dělej, co tě baví, a škola tě nemine, vzdělání se hodí!
Dlouho jsem sama nevěřila, že se ten můj svět opravdu začal obracet k lepšímu. Táta mi pomohl pustit salon, opravil, zařídil reklamu a pak sbalil svoje věci.
Nastal čas, kdy jsem už byla v jednom kole. Salon šel dobře, začala jsem studovat najednou klientů přibývalo tolik, že jsem musela hned brát dvě asistentky. V tom maratonu jsem potkala Káťu.
Pamatuju si ten podvečer ve svém salonu Káťa vlezla dovnitř, elegantní, ale jinak rozcuchaná, kruhy pod očima, bez make-upu. Chtěla mluvit s mistrem. Jsem mistr já, odpověděla jsem. Prosím vás, nemám náladu na humor, zavolejte dospělého, opáčila. Ukázala předloktí: Chci jméno, sem, ať to mám pořád na očích. A pak se rozbrečela. Z chvilkového impulzu jsem salon zamkla, a když konečně přišel můj další klient, musel počkat. Káťa měla přednost.
Bylo těžké na nic se neptat, ale nabídla jsem ji kávu a jen sedly. Druhý den jsem ji potkala náhodou u nemocnice. Díky moc se to povedlo. Sára měla radost To je dcera? Ano, jediná.
Když mě pozvala, abych se přišla se Sárou seznámit, odmítnout jsem nedokázala. Holčička s divnými brýlemi mě hned táhla za ruku hledat veverky do parku. A máš oříšky, Zuzano? Ptala se mě vážně, skoro dospěle. Okamžitě jsme si padly do noty.
Káťa mi o Sářině nemoci řekla až později. Procházely jsme spolu podzimní Petřín, když si konečně upila z hrníčku a řekla: Chirurg Adam prý povzbudil, že naděje ještě je. A když jsem viděla, že pláče, zaklepala jsem jí na ruku s čerstvým tetováním: Nesmíš teď vzdávat, rozumíš? Sára musí žít a jméno na kůži je tu proto, abys ji mohla jednou držet za ruku, ne abys to měla navždy jako památku…
Postupem času se z nás s Káťou staly kamarádky. Já jí naplánovala vlasy, ona mě vytáhla na drb s dětmi. Když Sára šla na rehabilitaci do Brna, pomáhala jsem domluvit převoz a před cestou jsem se ujistila, že má batůžek plný oříšků.
Mezitím jsme já, Sára a Káťa začaly vytvářet veverčí mafii, jak to Sára žertem nazvala. Naučila jsem se díky ní, že záleží na těch maličkostech, na čase stráveném s dětmi, na smluvených drobných gestech. Adam, lékař, který pomáhal Sáře, se stal mezi námi přirozenou součástí i když jsme spolu mluvili zdrženlivě, každý čekal, kdo udělá první krok. Sára nás pozorovala a brala to jako samozřejmost, že patříme k sobě.
Když se holky po léčbě vrátily z Brna, Sára trvala na návštěvě nemocnice. Chci Adamovi něco říct, prohlásila rozhodně. Když sáhla Adamovi na rukáv a zašeptala do ucha, začal se smát. To je tvoje chyba, žes jí to neřekl Řekl co? Že ji máš rád! Dospělí, věčně po dvacítce, mají složitosti, co děti neřeší. Vždyť ona tě taky má ráda, dodala Sára.
Adam se nechal přesvědčit, i když si dál dělal starosti s tím, že nemá svůj byt, pořádně ani práci jistou, zatímco já A že prý muž musí něco nabídnout, ne jen city. A nestačí láska? ptala se Sára s tím svým upřímným pohledem.
Tehdy jsem si položila otázku, jestli taky nečekám na něco, co nikdy nepřijde samo. Když mi přišla Káťa s dcerou vybavit salón a objímat mě, viděla jsem v její vděčnosti odlesk té odvahy, co v sobě ženy mají, když věří, že se život opravdu může změnit.
A pak, jednoho večera, když jsem zhasínala světlo v salonu a v uších mi zněla Sáryna slova, jsem si řekla, že už nebudu ztrácet čas. Adam stál opřený o plot, dlouhý, rozcuchaný, v očích jsem mu poznala nervozitu. Ahoj zašeptal tiše a já měla pocit, že všechno složité se najednou rozplynulo.
Za několik měsíců začala nová kapitola. Nad naším vchodem na sídlišti u Divoké Šárky zase šuměly drbny: Nějakého pána si přivezla! Nic o něm nevíme! Co když ji jenom využije? Ale vždyť vypadá slušně Uvidíme! Pár dnů nato všechny sledovaly, jak v bílé, nezvykle hezké šatové kombinéze s vyčesanými vlasy a tetováním na zádech vyrážím vstříc Adamovi. A Sasha, v teniskách a s dortíkem v ruce, na Adama volala: Teď už patříš naší Zuzce!
A Káťa? Slzy tekly proudem, mávala kyticí. Nech mě brečet radostí, jsou to jen dobré slzy
Ostatní si šuškali, kdo jsou ti divní, kteří mě objímají a přejí, přitom úplně nepatřili mezi rodinu. Nikomu nedošlo, že jsou to mí kolegové ze salonu, jediná můj vlastní klan. A když jsem zamávala kytici a vyšla Adamovi vstříc v Converse teniskách místo lodiček (v takových se fakt běhat do práce nedá), babky z lavičky to odbyly slovy: Pořád je to naše fiflena!
A já přiznávám jsem na tu svoji podivnost dneska vděčně pyšná.