Fiktivní manželství.
Já a Václav máme fiktivní manželství.
Dopadlo to tak, že Václav potřeboval manželství kvůli kariérnímu postupu pracuje ve významné pražské společnosti, kterou vede zapřisáhlý zastánce rodinných hodnot, pan Eduard Beneš, hlava úctyhodného rodinného klanu. Má pět dospělých dcer, pět zetí a devět vnoučat.
Na svoji rozvětvenou rodinu je neskutečně pyšný. Pro něj je starý mládenec výrazem pro někoho méněcenného. Svobodný zaměstnanec je podle něj lidé ani ne druhé kategorie, spíš někdo na okraji bez ohledu na jeho charakter a pracovní výkony.
Když to Václav pochopil, došlo mu, že mu nic jiného než oficiální sňatek nezbývá, pokud chce opravdu dosáhnout odpovídající pozice a naplnit ambice.
Po zvážení všech pro a proti přišel Václav s nabídkou na fiktivní manželství ke mně. Nijak zvlášť neriskoval známe se od jeslí, naše maminky byly a jsou dodnes kamarádky. Celou základku jsme spolu seděli v jedné lavici. On mně běžně počítal matiku, já jemu opravovala chyby v slohovkách.
Ví o mně všechno, zná mě jak svoje boty a ví, že se nikdy nesnažím z nikoho nic vytáhnout, že při rozvodu nebudu lpět na jeho bytě nebo penězích.
Já jsem do toho šla vlastně bez váhání. Právě jsem usilovně řešila bolestný rozchod s přítelem po tříletém vztahu. Potřebovala jsem nový vítr do plachet, abych se úplně neutopil v depresi. Navíc jsem si říkal, že to bývalého pořádně píchne: vdala jsem se přece za úspěšného, perspektivního chlapa se super oktávií a velkým bytem v centru lepší, než on kdy byl. A mezi kamarádkami jsem taky vypadal dobře jakože vše zvládám!
No, naše zájmy se perfektně setkaly, a tak jsme s Václavem prostě tiše zašli na úřad na Vinohradech, podepsali papíry, žádný cirkus, žádné konfety, limuzíny, ani bílá holubice, žádné svatební šaty, závoj, ani černý oblek.
Prostě jsme si po práci vzali volno, zašli na matriku, podepsali se do knihy manželství. Ale prstýnky jsme si samozřejmě navlékli.
Na čas jsem si dokonce změnil příjmení: Bartošová znělo zvláštněji než moje původní Novotná.
Musím říct, že všechna naše očekávání se naplnila.
Už za měsíc z Václava byl ředitel oddělení společnosti. A zaslouženě.
Můj status vdaného muže mi v očích kamarádů i příbuzných neskutečně zvedl sebevědomí. Největší satisfakci jsem pocítil, když mi přišlo od bývalé něco jako: Přeju ti hodně štěstí, ale doufal(a) jsem, že spolu ještě něco zažijeme. No vidíš! Když máš, neceníš si. Když ztratíš, lituješ.
Takže naše naděje se naplnily až nad očekávání.
Mimochodem, dočasně jsem se přestěhoval k Václavovi. Navrhnul to sám aby to vypadalo věrohodně.
Sobota ráno.
V kuchyni připravuji snídani. Míchaná vejce, tvarohové lívance, káva s mlékem, Václav má rád pořádnou snídani.
Vyhlížím z okna, venku začíná krásný dubnový den.
Jaro je moje nejoblíbenější roční období.
Dnes toho mám hodně navštívit rodiče, uklidit doma, vyprat. Na oběd chci uvařit něco typicky sobotního třeba řízky, bramborový salát, možná i domácí pizzu, nebo oblíbený salát s kuřecím masem. Myšlenky mi víří kolem domácích povinností, pořád je co dělat, člověk se nezastaví.
A víte co? S Václavem jsme teď už třináct let oficiálně ve fiktivním manželství. Naše dcera Verunka půjde letos do první třídy a náš syn Honzík dokončuje pátou, a dokonce se může pochlubit samými jedničkami. V tomhle je celý po tátovi chytrý a šikovný. Prostě tatínek je ten pravý vzor.
A já si v duchu přemítám skutečný nebo fiktivní, každý vztah je hlavně o vzájemné úctě, důvěře a společných cílech. Když dva chtějí, všechno jde.