Falešná krása

Dobré zprávy

Falešná krása

To není možné! Vy jste se fakt rozešli? To ti nevěřím! vyhrkla Tereza a nevěřícně koukala na svého kamaráda, až bylo Radimovi trapně. Její oči se rozšířily, obočí vystřelilo skoro ke kořeni vlasů a pusa zůstala dokořán zpráva zněla jako totální nesmysl. Ty jsi přece Hanku na rukou nosil! Říkala jsem všem, že jste perfektní pár A sama jsem vám vztah záviděla!

Fakt jo, Terko. Prostě je to tak… Radim zamračeně hleděl z okna. Venku vyla žena, na skla bičoval studený déšť a proudy vody stékaly po skle v úzkých pramíncích, co se rozbíjely na kapky. Stejný chaos měl Radim uvnitř. Bylo to jakoby vytržení ze života. S čim víc myslel na těch pět let, tím víc šedivěl svět, který podle něj s Hankou měl barvy. Člověk má někde v sobě pocit domova, který on měl naplněný jejím úsměvem, obětím a sny o budoucnosti. Teď ho svíralo nic. Sevřel pěsti, až mu zbělaly klouby, a rozklepal hlas: Je to konec. Prostě… konec.

Ale proč? nedala se Tereza, naklonila se blíž a zkoumala mu obličej. Hanka na tebe půl roku čekala, když jsi byl v zahraničí! Byla ti věrná, nevšímala si žádných pohledů, natož dárků nebo komplimentů!

A ty to jak víš? Dyť bydlíš v jiným městě, povzdechl Radim a trochu smutně se ušklíbl: To je ta vaše ženská solidarita, co?

Tereza se neurazila. Místo toho se mrkla a pousmála se, ale v očích měla stopu starosti za kamaráda. Opřela se pohodlněji do křesla a založila ruce. Hele, mám dost kámošek v Brně, co na ni dali pozor. Prý se do sebe obula, výrazně změnila účes, začala chodit na spinning, obnovila šatník. Všechno to stihla, než ses vrátil. Snažila se, Radime.

Radim prudce vstal a skoro utíkal do předsíně, kde nechal mobil v bundě. Jeho pohyby byly trhané a nervózní, jako by před něčím utíkal. Nahodil mobil a vrátil se spěšně zpátky. Stačila jedna fotka a Tereza vše pochopí. Pamatuješ si, jak Hanka vypadala předtím?

Jo, jasně… protočila oči Tereza, i když v hlase zazněla troška nejistoty. Zamyslela se: Taková roztomilá, dlouhé plavé vlasy až pod lopatky, velké modré oči, jemný obličej… Štíhlá, maximálně, že nahoře nebyla tolik výrazná ale to ti snad nikdy nevadilo?

No právě, že ne! vyjel Radim a hned se uklidnil do chraplavého šepotu. Uklízel mobil do dlaně, pohled mu ztvrdl. Hanka byla můj ideál. Miloval jsem ji takovou, jaká byla. Jenže stačilo odjet a její kámošky jí to za tu dobu tak promyly hlavu! Namluvily jí, že beze změny ji opustím. Ona jim uvěřila! A začala se měnit ne proto, že by sama chtěla, ale protože jí vsugerovaly, že jinak odejdu.

Tereza už byla celá nesvá. Nejdřív křečovitě visela očima na Radimovi, a pak pevně chytla opěrku židle, jak ji napadaly různé představy. A co? Je to teda tak zlé?

Podívej se sama! Radim jí prudce strčil mobil před nos, že se Tereza skoro lekla. Na displeji byla Hanka ale ne ta, kterou si pamatovala.

Po Hankiných krásných vlasech nebylo ani památky, ostříhaná nakrátko, přebarvená na vřískavě platinovou blond, což Hanku totálně změnilo. Nový účes odkryl uši i krk, tvář ztratila něžnost. Rty opepřený umělým zvětšením, napuchlé a cizí, naprosto rušily dřívější přirozenou harmonii jejího obličeje. Zhubla o několik kilo místo vysněné štíhlosti působila vyčerpaně: vystouplé klíční kosti, žebra, ruce štíhlé jako klacíky. Pleť byla skoro průsvitná, pod očima tmavé kruhy jako by nespala celou noc. A podle Radima nejhůř nechala si udělat prsa! Přestože vždycky věděla, že Radim rád přirozenost a zákroky tohoto typu nesnášel.

A pak přijdu na letiště a čeká mě tam cizí holka málem jsem ji minul! v hlasu Radima byl slyšet hněv a bolest, rozmáchl se a praštil do stěny. Hned si třel ruku a zkřivil se bolestí. Proč za půl roku taková změna? Proč si myslí, že potřebuju někoho jiného?! Tyhle změny jsem nikdy nechtěl!

Vztek v Radimovi vibroval chodil po obýváku, rozhazoval rukama, zasekl se, rozběhl se zpět, tvář střídavě rudla, bledla, kousal si rty, pak si přejížděl rukama po obličeji, jak se snažil vymazat ty obrazy z hlavy.

Tereza vnímala každý jeho dech. Slyšela, jak si Radim celé ty měsíce stěžoval na šéfa, co ho poslal na služebku do Frankfurtu na půl roku. Nechtělo se mu odjet, bál se o Hanku, ale vzít ji nemohl poslední ročník, státnice, jeho místo v kanceláři nikdo nemohl zastat. Každý den jí volal, uklidňoval ji, že mu chybí. A teď… domů přijde, aby našel někoho cizího.

Radime, třeba to dělala pro tebe? opatrně navrhla Tereza, vstala a přešla k němu. Možná jí někdo namluvil, že ti tím udělá radost?

Radim se smutně ušklíbl a zavrtěl hlavou: Pro mě? Ale teď už to není ona! Miloval jsem ji takovou, jaká byla. Teď nevím, kdo vedle mě stojí.

Nejvíc ho ničilo to, že Hanka už týdny odmítala videohovory. Vždycky když chtěl Radim mluvit přes kameru, omluvila se, usmála do sluchátka a slibovala překvapení. Znělo to mile, ale v nitru měl Radim čím dál větší tíhu. Možná, že už má jiného, nechce mu to oznámit přes telefon? Ta myšlenka ho sžírala, rušila mu práci.

Nakonec Radim požádal kámoše, co žil poblíž Hany, ať nenápadně zjistí pravdu zeptá se známých, pokusí se zjistit, co se děje. Ten souhlasil, i když s pochybami.

Za dva dny volal: Hele, fakt něco chystá, ale nemyslím, že tě to potěší. Zaručeně budeš v šoku. Ale nikoho nemá vážně o tobě pořád mluví.

Slova ho uklidnila. Radim se zhluboka nadechl, upravil si vlasy a i se pousmál. Třeba je to planý poplach. Hlavně že mu není nevěrná, že ho čeká. Hřála ho ta představa.

Později si ale vyčítal, že tu fotku od kamaráda nechtěl. Počkáme na překvapení, mávl tehdy rukou. Kdyby ji viděl včas, možná by ji přesvědčil, ať nic neudělá, anebo by rovnou sedl do auta a přijel. Teď už bylo pozdě.

V den návratu se Radim nervózně přehraboval na sedačce v letadle, pak v taxíku kroužil rukou po manžetě bundy. Dlaně se mu potily, srdce bušilo, jako by mělo vyskočit ven. V hlavě mu běžely představy: jak ho Hanka vítá, směje se, objímá ho jako dřív. Vaří spolu čaj a dlouho do noci si sdělují zážitky…

Ale skutečnost byla brutální. Když Radim spatřil Hanku u terminálu na brněnském letišti, zůstal stát jako přimražený. To nebyla ta dívka, kterou znal! V ten moment zapochyboval, jestli hledá správného člověka. Přimhouřil oči, v hrudi mu ztuhlo.

Radime! Hrozně jsi mi chyběl! zvolala Hanka a rozběhla se k němu. Roztáhla ruce k objetí, ale Radim jen ucouvl, nechtěl ji pustit na krok k sobě. Hankin úsměv zhasl, v očích bolest a překvapení, ruce jí zůstaly viset. Zaváhala, zmateně si uhladila vlasy.

Co se děje? Dyť jsem to já! Nebo jsem tě tím překvapením srazila do kolen? V jejím hlase byla naděje i nervozita. Sklonila hlavu a zkoumala Radima pohledem.

Promiň, ale kde je moje Hana? To tě tak změnil půlrok? Jsi nemocná, nebo tě něco trápí? Kde jsou ty krásné vlasy, kde tvoje původní postava? Byla jsi vždycky krásná přirozeně

Chtěl jsi říct, že jsem byla oplácaná? zároveň dotčeně a uraženě odpověděla Hanka. Oči se jí zalily slzami, které se snažila zadržet, sevřela a povolila ruce, aby se uklidnila. Kámošky, co stály opodál na podporu, se tiše uchechtly, což Hančinu bolest jen zhoršilo. Hodila na ně rozzlobený pohled.

Hele, nemusíš být tak opatrný, já vím, že jsem se nechala dost zanedbat, snažila se udržet hlas pevný, ale roztřásl se jí. Ale teď… aspoň se přede mnou nemusíš stydět! Vidíš, jak vypadám? Moderní, stylová. Nejsi rád?

A kdo říká, že s tebou chci jít ještě vůbec někam? Radim už zněl tvrdě. Zavrtěl hlavou, rozmrzelý. Ze sympatické holky je cizinka! Miloval jsem tě opravdovou a teď vůbec tě nepoznávám! Mohla ses aspoň zeptat, co si myslím! My přece vždycky všechno probírali!

Ozvala se jedna z kamarádek: Ale Radime, Hanka teď patří na obálku Vogue! To bys měl být pyšný! Kolik kluků se s ní chce bavit! Zvlášť tu, po těch úpravách Zavalila Hančino rameno a významně se podívala na její dekolt. Celé je to kvůli tobě!

Radim na ni vrhl ostrý pohled plný zloby: Kvůli mně? Ne, kvůli sobě! Nedělejte ze mě toho zlého!

Přikročil blíž k Haně, snížil hlas, a bylo v něm tolik bolesti, až to Terezu zabolelo. Hanko, znala jsi můj názor. Vždycky jsem říkal, že miluju přirozenost. To, co sis udělala není pro mě. Miloval jsem tě takovou, jaká jsi byla. Teď jsi jiná.

Na chvíli mlčel a pak pokračoval klidněji, ale rozhodně: Tolikrát jsem si představoval, jak se vrátím a požádám tě o ruku. Nosil jsem sebou prstýnek Ale s panenkou žít nechci.

Hana zbledla, rozplakala se a pokusila se něco říct, ale hlas jí selhal. Hruď se jí kmitala, ruce padly podél těla. Udělala krok k Radimovi, ale on už se otáčel zády.

Počkej! vykřikla. Já jsem to dělala pro nás! Věřila jsem, že tak to bude lepší, že budeš na mě hrdý

Ale Radim šel dál. Kráčel rychle, neohlížel se. V žaludku měl kámen, v hlavě vřelo.

Hana za ním něco křičela, ale kamarádky ji chytly za ruce.

Nech ho být! prohlásila jedna. Ty jsi kráska! On přijde zpátky. Holčičí hrdost musí být nade vše! Teď se za tebou budou všichni otáčet. Najdeš lepšího!

Hana je skoro ani neslyšela. Zírala za odcházejícím Radimem, slzy jí smáčely tvář, řasenka se rozmazala. V duši zbyla jen prázdnota a strašné tušení, že když se snažila být lepší, ztratila to opravdové.

Přitom já ji fakt chtěl požádat o ruku přiznal Radim Tereze, hlas se mu lámal. Zakryl si obličej dlaněmi, ramena se mu otřásala, bránil se slzám ze všech sil. Představoval jsem si to tak živě detaily její smích, objímání A pak jsem ji uviděl a Nechápu. Byla to cizí holka.

Chvíli bylo ticho. Pak Radim těžce vydechl a zabořil pohled do zdi.

Proč všechny holky stále nejsou spokojené se svým vzhledem? Každý den jsem jí říkal, jak je krásná. Miloval jsem ji její smích, zvyky, drobnosti A ona to všechno zahodila. Jako by chtěla smazat sebe samu.

Odvrátil se, slzy si rychle setřel, KPZ mu v ruce bělely prsty. Nejhorší je, že za tím vším stojí její pseudokamarádka! Chtěla to celé, abychom skončili. Teď jsem si tím jistý.

Jak to můžeš vědět? Tereza se k němu nahnula, srdce sevřené z jeho bolesti. Nikdy ho neviděla tak zničeného většinou byl veselý, jistý sám sebou, teď byl prázdný a na dně. Jemně mu položila ruku na rameno.

Protože to přiznala, řekl Radim s odporem. Přišla ke mně domů! Prostě: Radime, já jsem lepší, ta pravá! Ještě jednou by něco řekla, tak ji vyhodím z baráku… praštil pěstí do křesla.

Radim si zkousl rty, těžce dýchal a chvíli civěl do prázdna.

A nejhnusnější je, pokračoval trochu míň hlasitě, že si myslela, že se hned vrhnu do její náruče. Jakoby jeden problém vymazal všechno, co jsem s Hankou prožil. Já nejsem takový. Miloval jsem Hanku. Strašně mě bolí, že dala víc na ostatní než na sebe.

Tereza jen pokývala, nechtěla ho přerušovat. Bylo vidět, jak ho to deptá a že si s tím vším neví rady.

A co teď? Zkusil jsi s Hankou mluvit? zeptala se opatrně, jemně se dotkla jeho ramene, v očích měla upřímnou starost. Měla ho ráda a chtěla pomoct.

Jí se ten nový vzhled líbí a měnit nic nechce, zhořkle se usmál Radim, v tom úsměvu nebylo nic veselého. Pohladil si tvář, jako by se chtěl dotknout sám sebe, toho starého. Hanka mi zavolala prý nemám právo ji opustit, když mě tak dlouho čekala! Já ji miloval. Ale už ji nepoznávám. Ta Hanka, kterou jsem znal… Ta už není.

Tereza mu stiskla dlaň, její dotek nesl útěchu i pochopení, i když teď neměla slova.

Radimovi se chvěly prsty, snažil se nebrečet, těžce dýchal.

Víš, ozval se tiše, koukal do dálky, jednou jsme se procházeli v Lužánkách na podzim. Listí padalo, ona se smála a pořád jí padal kapuci dolů, já jí ho upravoval… Tehdy mi řekla: Radime, kéž by to šlo zažít furt… A já jí slíbil, že to bude. Fakt jsem tomu věřil.

Teď mu selhal hlas, musel se nadechnout, oči lesklé slzami. Tereze se stáhlo hrdlo, taky měla na krajíčku.

A teď? pokračoval Radim a v každém slově byla cítit bolest. Ona se vidí jako krásku. Já v tom nepoznávám, koho jsem miloval. Jak se tohle mohlo stát za půl roku? Proč jsme si o tom nedokázali promluvit včas?

Slzy teď netajil. Seděl zkroucený a brečel jako kluk, co nechápe, kde se ten svět podělal.

Tereza si přisedla blíž, objala ho kolem ramen a přitáhla k sobě.

Radime, řekla tiše, že se jí skoro chvěl hlas, to není tvoje vina. Miloval jsi ji, dělal jsi pro ni všechno. Ty jsi ji oporu dával. To není tvoje selhání. Tohle je… možná závist, možná cizí hloupost. Ale není to tvoje vina.

Radim pomalu vzhlédl, oči červené a oteklé, v obličeji ztracený kluk.

A co když jsem se mýlil? zašeptal. Co když jsem ji měl chápat, ne zahánět? Co když jí někdo nakukal, že pro mě není dost dobrá? Možná to dělala ze strachu, že ji odkopnu…

V jeho očích bojovala bolest zklamání s pochybnostmi a láskou. Chtěl věřit, že tam někde uvnitř ještě je jeho Hanka. Ta, co maluje obličeje na zamlžené okno, pije ráno kakao a směje se jeho vtipům, které jsou trapné.

Tereza pevněji stiskla jeho ruku, naklonila se k němu a dívala se mu do očí.

Máš právo na svoje emoce, promluvila rozhodně. Stejně jako na hranici, za kterou nechceš jít. Nemůžeš sám sebe nutit milovat něco, co tě bolí. Ale pokud o ten vztah stojíš, ještě to nevzdávej. Dejte si šanci si vše vysvětlit. Otevřeně kvůli tomu, co jste spolu měli. Kvůli lásce, která tam možná pořád je.

Radim zhluboka vydechl, otřel slzy a zadíval se ven. Déšť konečně ustal, za mraky se prodíralo první oranžové světlo. Sledoval ten přechod, hledal v něm aspoň malou naději…

Možná máš pravdu, šeptl. Teď ale teď chci hlavně čas. Potřebuju zjistit, co vlastně chci. Nechci zahodit to, co jsme vybudovali pokud jde ještě něco zachránit…Ticho v pokoji vřelo všemi nevyřčenými slovy. Radim jen seděl, v hlavě mu běžel kolotoč vzpomínek, výčitek i nenápadných záblesků naděje. Venku se kapky ztrácely na parapetu a přes zamžené sklo se převalilo trocha slunečních paprsků, jakoby svět na okamžik našel odvahu rozzářit se i po dešti.

Tereza ho nepustila, držela ho za ruku, obě ruce teplé jako kotva, co ho chrání před tím, aby úplně neodplaval do zoufalství. Zítra to možná uvidíš jinak, pošeptala. Možná za týden, možná za rok. Ať už se rozhodneš jakkoli, bude to tvoje rozhodnutí a já tu pro tebe budu.

Radim přikývl, ucítil vděčnost, která se míchala s únavou. Najednou měl pocit, že se mu konečně lépe dýchá. I když kolem něj ještě vřel prázdný prostor bez Hany, v koutku duše zahlédl první tvary nových možností. Jakoby si konečně dovolil uvěřit, že ztráty nejsou jen konce, ale i začátky.

O týden později, když zahlédl Hanku v kavárně poprvé od rozchodu už ji neviděl očima zlomené lásky. Byla tu pořád, odlišná, cizí, ale zároveň svá. Každý jejich pohled byl opatrný, ale v tichém pozdravu bylo cosi jako smíření. Snad poprvé oba pochopili: když člověk zapomene být sám sebou, nemůže být ani tím druhým.

Radim vyšel ven, s dechem provoněným podzimem, a usmál se na svět. S došlápnutím do kaluže ucítil na lýtku kapku vody a místo výbuchu lítosti vyprskl smíchy. V tu chvíli věděl, že jednoho dne zas bude milovat, ne podle představ druhých, ale srdcem, co nezapomnělo, jak voní podzimní listí a jak je lehké být šťastný, když je člověk sám sebou.

Rate article
Add a comment