Falešná krása
No nekecej! Vy jste se vážně rozešli? To snad není možný! vyjekla Bára a vytřeštila oči na svého kamaráda. Takový překvápko ji úplně vyvedlo z míry, až se Tomáš trochu zahanbil. Její oči byly jak talíře, obočí skoro na čele a pusa pootevřená, jak to nemohla pochopit. Vždyť jsi Lucii nosil na rukou! Vás jsem všem dávala za vzor Já sama jsem takové vztahy obdivovala!
Fakt, Báro. Je to pravda Tomáš se zadíval zamračeně z okna. Venku zuřila průtrž mračen, studený déšť bičoval sklo a stékal dolů v tenoučkých proudcích. Celý ten pohled jen podtrhoval jeho náladu. Byl prostě vyčerpaný. Ta pětiletá známost ho pořád bolela, všechno kolem sebe vnímal najednou šedě a bez života. V hrudi prázdno, kde dřív bylo teplo, něžné pevné objetí a společné sny o budoucnosti. Zaťal pěsti tak, až mu zbělaly klouby, a v hlase se mu objevila trhlina, když dodal: Je to pryč. Konec
Proč? Co se stalo? nedala se Bára, naklonila se k němu a zadívala se mu do očí. Lucie na tebe půl roku čekala, když jsi byl na služebce! A byla ti věrná, nenechala se svádět žádnými lichotkami ani dárky!
Odkud tohle všechno víš? Byla jsi přece celé měsíce v Brně, ne v Praze Tomáš se smutně ušklíbl. Nebo je to ženská solidarita?
Na sto kilometrů to mám ke svojí kamarádce blíž než ty k rozumu, Tomíku! řekla s úsměvem Bára, ruce složené na prsou, ale v očích jí byla znát upřímná starost. Mám známé, co ji sledovali. Vím, že se pustila do sebe, ale moc podrobností nemám. Změnila účes, začala chodit do fitka, koupila si jiné oblečení. Všechno to začala během tvé služebky. Opravdu moc se snažila.
No právě tam je zakopaný pes! Tomáš vyskočil do předsíně, kde v bundě šmátral po mobilu. Byl nervózní, pohyby měl prudké, jako by chtěl utéct před vlastními myšlenkami. Nakonec přinesl telefon a skoro ho Báře strčil pod nos. Pamatuješ si, jak Lucie vypadala předtím?
Jasně, zavrčela s lehkým úsměvem Bára a trochu se zamyslela, jako by si ji představovala. Taková roztomilá holka. Dlouhé rovné světle hnědé vlasy, až pod lopatky, veliké modré oči, hezký nosík Pěkná postava, možná trochu svěží nahoře, ale tobě to snad nikdy nevadilo?
Právě! Byl jsem šťastnej, jaká byla! Tomášovi přeskočil hlas do křiku a pak zase skoro šeptal. Zatnul telefon v ruce, měl tvrdý pohled. Lucie pro mě byla dokonalá. Miloval jsem ji přesně tak, jak byla. A stačilo, abych na chvíli zmizel a ty její kamarádky jí začaly cpát do hlavy kraviny. Že mě ztratí, když se nezmění. A ona ona jim uvěřila! K čemu byla ta jejich štvanice dobrá?
Tak zlé to je? Bára cítila, jak ji svírá úzkost, a pevně sevřela područky křesla.
Podívej se sama! Tomáš jí surově podal mobil. Na displeji svítila fotka Lucie a byla úplně jiná než dřív.
Její krásné, husté vlasy byly střižené nakrátko a obarvené do křiklavě platinové blond. Krátký účes jí sice zvýraznil krk a uši, ale půvabná jemnost zmizela. A rty? Ty prohnala nějaká kosmetička, nevím přesně kdo, ale vypadaly jako napumpované, úplně cizí, k jejím rysům se to vůbec nehodí.
Zhubla snad o deset kilo, a výsledek? Místo ladných křivek jen vyhublé tělo: vystouplé klíční kosti, žebra pod kůží, ruce slabé a křehké. Kůže bledá skoro jako mléko a pod očima tmavé kruhy. Navíc si nechala zvětšit prsa a to přitom věděla, že já miluju přirozenost a nikdy bych něco takového nechtěl.
Tak jsem ji uviděl v letišní hale a říkám si mám kolem ní vůbec projít? Tomáš vztekle praštil pěstí do zdi, pak sevřel ruku bolestí. Jak se může člověk takhle zničit za půl roku? Proč by si myslela, že já chci nějakou umělou kopii, když jsem měl rád ji takovou, jaká byla?
Chodil po pokoji jak lev v kleci, rukama máchal, rudý i bledý, někdy se zastavil a zůstal stát, pak zas přecházel sem a tam. Do toho si mnul obličej, jako by to všechno chtěl vymazat z paměti.
Bára ho fakt chápala. Celé ty měsíce s ním byla v kontaktu, poslouchala jeho stížnosti na protivného šéfa, co ho odtáhl do Ostravy na půl roku. Tomáš byl nešťastný, že nechává Lucku samotnou, ale zkoušky na medicíně, její práce i povinnosti byly proti. Zavolali si každý den, povídali si, jak se mají a co komu chybí. A teď se vrátil do úplně cizí reality.
Třeba to prostě jen dělala pro tebe, aby tě potěšila zašeptala Bára a pomalu přešla blíž. Možná jí někdo nasadil do hlavy, že tohle bude lepší a že to oceníš.
Tomáš se kysele usmál a zavrtěl hlavou:
Potěšit Jenže ztratila sebe samu. Já miloval ji, ne tu panenku z Instagramu. Teď nevím, koho mám před sebou.
Nejvíc ho žralo, že Lucie poslední měsíc odmítala videohovory. Když ji poprosil o spojení přes Skype, vždycky se jen zasmála, že chystá překvapení. Znělo to hezky, ale Tomáš měl blbý pocit, že něco není v pořádku. Dokonce ho napadlo, jestli nemá jiného a nechce to řešit přes telefon. Ta myšlenka mu vrtala hlavou a nemohl se jí zbavit.
Nakonec si řekl o pomoc kamarádovi z Prahy, aby na Lucku nenápadně dohlédl. Požádal ho, ať se podívá, něco zjistí a zavolá. Kluk souhlasil, i když trochu s obavami.
Za dva dny mu volá.
Překvapení určitě bude, řekl s podivným hlasem. Ale nevím, jestli tě to potěší. S nikým nechodí a fakt tě čeká. Často se ptala, kdy se vrátíš.
To Tomáše trochu uklidnilo. Proč by se stresoval, když jeho holka na nikoho kašle? Prostě bude překvápko, to se přežije. Hlavně že nelže a nehraje dvojí hru.
Zpětně si Tomáš říká, že se měl na tu fotku, co mu chtěl kamarád poslat, radši podívat. Kdyby věděl, co se děje možná by dostal rozum a přijel dřív. Možná by ty děsné změny ještě stihl zabrzdit. Ale teď už je pozdě.
V den návratu měl v břiše uzel. V letadle pořád sledoval hodinky, v taxíku si hrál s rukávem, ruce měl zpocené a srdce mu tlouklo až v krku. V představách viděl, jak vyjde z příletové haly, Lucie tam stojí a směje se, pak mu skočí kolem krku, on cítí její známou vůni vlasů. Doma si dají čaj a povídají si do noci o všem, co zažili.
Ale realita byla krutá. Jakmile ji Tomáš spatřil, úplně ztuhl. Stála tam holka, kterou nepoznával, a chvíli si myslel, že si plete osoby. Mrazilo ho až v zádech.
Tomáši! Tak jsem se těšila! Lucie rozběhla ruce k objetí, ale Tomáš ustoupil dozadu, vyhnul se jejím pažím. V očích se jí objevil zmatek a smutek, ruce spadly podél těla.
Ty nevíš, co říct, co? To překvapení tě úplně rozsekalo, co? skoro nervózně se smála a uhlazovala si ten nový účes.
Kde je moje Lucka? řekl odtažitě Tomáš, snažil se v sobě dusit hněv. Co ti je? Jsi nemocná? Proč jsi to všechno udělala? Kde jsou tvoje krásný vlasy? Tvoje přirozenost? Vždyť jsi byla skvělá!
Chceš říct tlustá, viď! Lucii se zlomil hlas, v očích měla slzy, které se snažila udržet, zaťala pěsti. Její kamarádky, co stály opodál, se tiše ušklíbaly a Lucii tím dorazily.
Nemusíš mě šetřit, vím, že jsem se zanedbala. Ale podívej, jsem teď moderní, stylová. Nemáš proč se za mě stydět!
Kdo říkal, že s tebou teď půjdu kamkoliv? Tomáš ztvrdl v obličeji. Já jsem miloval tu holku, která byla sama sebou. Teď nepoznám, kdo jsi. Měli jsme si to aspoň říct, domluvit se! Proč ses mě nezeptala?
Hele, s Luckou bys teď mohl být i v Elle! vpadla do toho její kamarádka, mrkla významně na Tomáše. Víš, kolik kluků se za ní otočilo? Všichni po její proměně!
Tomáš toho měl dost.
To není kvůli mně, ale kvůli sobě! Ať mě nikdo do toho netahá! otočil se na Lucii, oči měl plné bolesti i zlosti. Nemůžu za tu katastrofu.
Pak přišel ještě blíž, stáhl hlas a dodal:
Lucko, vždyť jsi věděla, co si myslím. Miluju přirozenost, měl jsem tě rád takovou, jaká jsi byla. Tohle už nejsi ty.
Na chvíli se odmlčel, projel si rukou vlasy a potom tiše pokračoval:
Celý poslední měsíc jsem myslel na to, že ti doma nabídnu prsten. Měl jsem ho už koupený. Chtěl jsem, abychom spolu začali budovat rodinu. Ale teď Nechci strávit život s panenkou.
Lucii zbledla tvář, slzy jí začaly stékat po tvářích a zkoušela něco říct, ale nešlo jí to přes rty. Udělala krok k Tomášovi, chtěla ho snad zastavit, ještě to vysvětlit.
Počkej! Já to nechtěla Myslela jsem, že to bude pro nás oba lepší, že na mě budeš pyšný
Ale Tomáš už odešel, šel rychle pryč, ani se neohlédl. V duši měl vřavu, vztek, lítost, bolest. Lucie se za ním rozběhla, ale kamarádky ji zadržely.
Nech ho být! řekla jedna a objala ji kolem ramen. On se vzpamatuje. To je teď šok, pak přijde s prosíkem zpátky. Ty jsi teď děsně krásná, všichni se za tebou otáčí. Najdeš si ještě lepšího!
Luciin pohled pořád sledoval odcházejícího Tomáše, slzy jí rozmazaly řasenku. V srdci prázdno a úzkost chtěla být lepší, a ztratila, na čem záleželo nejvíc
A já ji fakt chtěl požádat o ruku, zakončil Tomáš svůj příběh se smutným povzdechem. Rukama si zakryl tvář, ramena se mu třásla. Chtěl jsem ji rozesmát, obejmout, sdílet radost i smutek A když jsem ji uviděl takhle polkl slzy, hlas mu přešel v tichý šepot najednou jsem ji vůbec nepoznal.
Chvíli mlčel, pak se zadíval do dálky:
Proč vy, holky, pořád nejste spokojené s tím, jak vypadáte? Já jí to říkal denně, jak je krásná. Miloval jsem ji s těmi jejími maličkostmi, které jsou jedinečné. A ona se toho všeho sama vzdala, protože si někdo řekl, že to je málo.
Nejhorší na tom je, zvedl Tomáš oči, v nichž se leskly slzy, ruce zaťaté že to celé rozjela její kámoška. Udělala to schválně, abychom se rozešli. Dneska už jsem o tom prakticky přesvědčený.
A jak to víš? Bára naklonila hlavu, sevřela ho opatrně za rameno.
Ona mi to přijela říct domů! Že je přece lepší než Lucka, že je opravdová, žádné úpravy. Málem jsem jí řekl, ať vypadne oknem. praštil pěstí do područek a přejel si rukou přes vlasy. A nejvíc mě štve, že myslela, že ji hned popadnu do náruče! Ale já nejsem takovej. Já měl rád Lucku, ne manipulátorku.
Bára jenom mlčela. Viděla, jak je to pro něj těžké, jak ho to ničí, že žárlivé, povrchní kecy zničily to, co bylo pevné a opravdové. Chtěla ho obejmout, uklidnit, ale nevěděla, jaká slova zvolit.
A co teď? Mluvil jsi s Luckou? konečně se zeptala.
Líbí se jí, jak vypadá. Tvrdí, že už to měnit nebude. Dokonce mi vyčetla, že mám taky část viny: prý jsem bezdůvodně žárlil, když čekala na mě půl roku. Tomáš si sedl poraženě na gauč, ruce zabořil do klína. Já ji pořád miluju. Ale moje Lucka tu už není. Místo ní tu zůstala někdo jiný s nafouknutými rty, umělou postavou a falešnou maskou.
Bára mu stiskla ruku. Neslibovala, že bude líp, necpala na silu prázdná slova. Jen prostě byla u něj, když ho bolela duše.
Viděla, jak Tomášovi chvějí prsty, jak se snaží ovládnout, jak marně potlačuje slzy. Ramena se mu třásla, dech se mu zadrhával.
Pamatuješ si, jak jsme spolu v říjnu šli na Petřín? začal tiše Tomáš, pohled upřený za okno, padalo listí, ona se smála, kapuce jí padala z hlavy a já jí ji vždycky narovnával Řekla mi: Tomáši, takhle chci žít napořád. A já jí slíbil: Bude, maličká, slibuju. A věřil jsem tomu.
Musel si otřít slzy a na okamžik zmlkl. Báře se chtělo brečet s ním byla bezmocná, když ho viděla tak zničeného.
A teď? Kouká do zrcadla a vidí modelku. Já se otočím a nepoznávám ji. Jak se to mohlo takhle pokazit? Kde jsme si to měli vyříct? Jak jsme mohli tuhle propast přehlédnout?
Slzy mu konečně stekly po tváři, nesnažil se je setřít. Seděl shrbený a plakal ne jako dospělý muž, ale jako dítě, které se ztratilo ve velkém světě.
Bára si sedla vedle něj, objala ho kolem ramen a pevně ho k sobě přitáhla.
Tomáši, šeptla co nejněžněji, ty za to nemůžeš. Miloval jsi ji, staral ses, podporoval. Je to hloupost těch, co závidí. To není tvoje vina. Nesvaluj na sebe vinu.
Tomáš pozdvihl červené oči, v obličeji zmatek, jakoby se pořád snažil uvěřit, že se mu tohle opravdu děje.
A co když jsem udělal chybu? pověděl polohlasem. Co když jsem to neměl hned vzdát, třeba jen potřebovala slyšet, že ji mám pořád rád a ona je pro mě dost dobrá?
Statečnost v jeho očích bojovala s bolestí jako by se snažil najít svoji starou Lucku někde pod vším tím umělým nánosem. Tu Lucku, co ráda pila ráno kakao, malovala srdíčka na zamlžené okno a smála se i jeho suchým vtipům.
Bára stiskla jeho ruku pevněji.
Máš právo cítit, co cítíš a máš i hranice. Nemůžeš přijmout něco, co ti připadá falešné. Ale pokud ti záleží na tom, co jste měli, zkus si s ní promluvit. Ať ti zkusí vysvětlit svoje pocity a rozhodnutí, a ty jí taky řekni, co prožíváš. Třeba najdete společnou cestu. Už jen kvůli té lásce v tobě.
Tomáš hluboce vzdechl, utřel si slzy do rukávu a podíval se z okna. Déšť ustal a mezi mraky začalo prosvítat růžové zapadající slunce.
Asi máš pravdu Ale teď teď potřebuji čas. Abych si rozmyslel, co vlastně chci. A abych pochopil, co vlastně cítím. Nemůžu na všechno hned zapomenout, ale ani nechci jen tak zahodit, co bylo krásné pokud je šance, že to ještě půjde zachránit.