Restaurace na Malé Straně, kam mě pozval Bohumil na druhé setkání, pulsovala zemitou elegancí a stínovým pohodlím: tlumené světlo, číšník v bílých rukavicích, který se tichými kroky vznášel mezi stoly jako vánok z dávných časů. Bohumil k tomu prostoru patřil jako vyleštěná karafa k empírovému stolku šedý oblek, masivní hodinky, úsměv plný nespokojeného privilegia člověka, jehož svět tančí kolem jeho rozhodnutí.
Vyber si cokoliv, pronesl suše, aniž by se podíval do jídelního lístku. Nesnáším, když žena má pocit, že se musí omezovat. Jeho slova se rozléhala jako replika z pohádky o štědrém královi, ale v mém nitru se zabydlelo podivné napětí. Možná to byl ten jeho rentgenový pohled, nebo způsob, jak moc nápadně vyprávěl o bývalých ženách, které podle něj spatřovaly v něm jen chodící peněženku.
Objednala jsem si salát s uzenou kachnou a sklenici moravského ryzlinku. Bohumil to rozjel naplno: hovězí steak, tatarák, celou láhev drahého frankovky. Mluvil o podnikání, posteskl si nad povrchností lidí, filozofoval o hodnotách a vnitřním sepětí. Naslouchala jsem a kývala, ale pocit byl zvláštní nešlo o rande, spíš o divnou zkoušku, kde čekáte, že po vás někdo vyšle nečekanou otázku.
Divadlo jednoho protagonistu
Když číšník položil na stůl černou koženou složku s účtem, Bohumil neztrácel požehnaný klid. Vyprávěl dál o úpadku morálky, zatímco lenivě sahal do vnitřních kapes saka, pak do dalších, nakonec poplácal kalhoty. Jeho tvář se jakoby rozpadla; suverenitu vystřídala teatrální bezradnost.
Sakra… zachrchlal, přímým pohledem mi vrazil do duše. Asi jsem peněženku nechal v kanceláři nebo v autě.
Pokýval rukama, v tváři sklizená lhostejnost. Nepožádal číšníka o chvíli, neprohrabával mobil, nesnažil se platit přes aplikaci. Prostě se na mě díval, jako by čekal, že pochopím.
Taková blbost, co? prohodil, opřel se o židli jako socha a zněl téměř pobaveně. Můžeš pomoct? Zaplatíš, a já ti to pošlu zpátky. Nebo příště pozvu já, se vším všudy.
V té chvíli bylo jasno: nejde o preventivní zapomnětlivost, ale promyšlený test, který popisoval v půlhodinovém monologu předtím.
O takových scénách jsem četla u diskuzí, viděla je v levných sitcomových pořadech, ale nikdy jsem nevěřila, že se s tím střetnu sama s dospělým, úspěšným mužem v hlavní roli.
Jeho schéma bylo naivně jednoduché: žena zaplatí za oba je skvělá, neproblémová, ochotná pomáhat. Když odmítne, je příliš praktická a loví peníze. Ve chvíli, kdy před sebou seděl tenhle testující manipulátor, už nevypadal jako podnikatel, ale spíš jako dítě hrající si na starého mistra.
Byl si jistý, že už vyhrál. V jeho představě bych měla tiše sáhnout do kabelky pro svou platební kartu, protože jakýkoli odpor by mu potvrzoval jeho teorii.
Chladná reakce
Pomalu a klidně jsem otevřela kabelku. Bohumil rozjasnil výraz, věřil, že plán je v pohybu.
Samozřejmě, žádný problém, řekla jsem tiše a zavolala číšníka.
Rozdělte nám účet, prosím, vyslovila jsem zřetelně. Zaplatím svou část. Steak, víno a dezert nechť hradí pán.
Jeho úsměv zmizel, tvář jako když se rozplyne v mlze.
Jak jako? zasyčel, naklonil se ke mně. Nemám peněženku!
Vím, kývla jsem a přiložila mobil k terminálu. Ale jsme skoro cizí. Platit za sebe je normální. Večeře pro muže, který mě pozval do luxusní restaurace a objednal nejdražší pokrmy, sorry, není moje povinnost. Jsi dospělý muž, určitě si poradíš.
Číšník se zarazil, nervózně přeskakoval očima mezi námi. Bohumil rudl, jeho elegance mizela vrstvu po vrstvě, odhalujíc hrubost.
To myslíš vážně? zasyčel. Kvůli pár korunám? Říkal jsem, že všechno vrátím. Jen jsem tě chtěl vyzkoušet.
A vyzkoušel jsi, řekla jsem, vstávajíc od stolu. Jsem člověk, který si nenechá manipulovat.
Byla jsem už u východu, ale cítila jsem, že zápletka snu potřebuje ještě poslední dotek. Bohumil zůstal sedět s neuhrazeným účtem, naštvaný a rozpačitý, bez peněženky.
Vrátila jsem se, vytáhla z peněženky několik pomačkaných bankovek a hrst drobných ty, co obvykle zůstávají na dně kabelky.
Ale ano, dodala jsem. Když máš peněženku v auto, nebudeš mít ani na taxi, co?
Položila jsem peníze vedle jeho sklenice.
Tady máš na metro. Nemusíš se bát, dostaneš se domů. Považuj to za mou účast na tvém výzkumu ženské duše.
Několik lidí u sousedních stolů se otočilo. Bohumil vypadal, jako by dostal poliček.
Vyšla jsem ven mezi pražské lampy a rozplynula v ticho.
Ten večer mě stál jen salát a sklenici vína symbolická cena za včasné poznání charakteru a úsporu několika let života. Doufám, že mu to došlo, ačkoliv lidé tohoto typu bývají neměnní.
Co byste udělali vy na mém místě? Zachránili byste zapomnětlivého galána nebo zvolili tvrdý, ale čestný postoj?