Kopie manželky
Jsistá, že ti tu nebude nepříjemně? zeptala se Marcela, stojící ve dveřích s brašnou přes rameno a nesmělým úsměvem, jaký Simona u ní nikdy dřív neviděla. Rozumím, že je to obtížné. Rozumím.
Marcel, už to nech být. Vstup dál, Simona ustoupila, podržela dveře. Pokoj je volný, Petr nemá námitek, všechno v pořádku.
Petr nemá námitek, zopakovala Marcela, v tom opakování bylo cosi zvláštního. Ne ironie. Spíš překvapení. Skoro jako by samotná slova nemá námitek byla významná.
On námitek mívá málokdy, řekla Simona už na cestě do kuchyně. Zuj se. Pantofle jsou vlevo.
Tak to všechno začalo.
Simoně bylo dvaapadesát, její přítelkyni z vysoké Marcel dvěpadesát jedna. Několik let se vídaly sporadicky prohodily pár slov po telefonu, občas se potkaly u kávy na Václaváku, ale Simona si myslela, že Marcelu zná dobře. Natolik, že jí otevřela bez váhání. Marcela se rozvedla. Nájem v podnájmu skončil. Papíry na nový byt v nedohlednu. Potřebovala dva, tři týdny, maximálně měsíc, aby přečkala období a postavila se znovu na nohy.
Žily v Olomouci ne velkém, ale ne malém městě, kde jsou si všechny čtvrti trochu podobné a v potravinách tě poznají po hlase. Simonin byt měl tři pokoje, byl ve třetím patře s okny do klidné ulice. Petr, její muž, dělal v stavební společnosti, spíš v zázemí, ale měl solidní pozici. Simona učila ekonomiku na místním průmyslovce. Dvaadvacet let spolu. Dcera bydlela dávno jinde. Byt byl prostorný, zabydlený, tak, jak bývají byty, kde je vše přesně tam, kde má být, a nic měnit nechceš.
Marcela přijela s jedním velikým kufrem a krabicí. Vybalila se tiše, nenápadně. První tři dny o ní Simona téměř nevěděla chodila brzy ven, vracela se pozdě, jedla málo, mluvila ještě méně. Petr se večer jen zeptal:
Na jak dlouho?
Měsíc, odpověděla Simona.
Měsíc, zopakoval s úplně stejnou intonací, jako Marcela na chodbě.
Simona tomu nepřikládala význam. Vůbec nebyla typ, který by věci řešil zbytečně. Anebo si to aspoň myslela.
První neklidné znamení přišlo ve druhém týdnu. Simona jedno ráno vstoupila do koupelny a objevila tam parfém, postavený jinde, než měl být. Gardenie tmavě zelený flakon se stříbrným víčkem, používala ho už tři roky, kupovala vždy v parfumerii na Masarykově. Vždy stál vlevo, dnes na okraji umyvadla. Přesunula ho zpět. Zapomněla.
Třetí týden našla ještě něco.
Snídaly spolu tři Simona, Petr i Marcela. Simona vařila kávu po svém: nejprv trochu studené vody, pak vařící, ne úplně vřelou, jinak je káva hořká, Petr to věděl a chválil pokaždé. To ráno však kávu dělala Marcela, protože Simona vyřizovala něco přes telefon. Petr ochutnal: No, to je dobré.
Okoukla jsem to od Simony, pousmála se Marcela. Takhle to dělá vždycky.
Simona se na ni podívala. Marcela se usmála. Bylo to nevinné, milé. Simona se také usmála.
Ale někde v ní to zůstalo zachyceno. Bez slov, bez vysvětlení.
Týden v práci její obavy rozpustil v lavině rozvrhů, zkoušení a vyplňování žákovek. Domů přicházela do bytu čistého, uklizeného. Marcela nečekaně stíhala uklidit, něco uvařit. Petr si zvykl snáz, než Simona čekala.
Dnes vařila ona, řekl jednou večer, jako by říkal skvělou novinku. Fazolová polévka. Dobrá.
Ale já dělám fazolovou taky.
Jo, podobné, přikývl. Nezeptala se, která je lepší. On neřekl.
Marcela tehdy pracovala z domova, něco s administrativou, Simona se nezajímala do podrobností. Většinu dne seděla v hostinském pokoji s notebookem, na oběd vylezla do kuchyně, k večeři už byla učesaná, převlečená ne do domácího, ale do hezkého oblečení. Simona na to začala myslet, protože ona sama navečer převlékla džíny za tepláky a svetr, kdežto Marcela vypadala lépe. V jejím vlastním bytě.
Jednou si k ní Petr večer sedl k televizi. Simona v té době probírala sešity v ložnici. Přes zeď slyšela jejich klidný, plynulý rozhovor. Petr něco vyprávěl, Marcela se smála. Smála se jako Simona, jen o tón jemněji. Simona se přistihla, že ji to napadlo, a rychle tu myšlenku zapudila. Smích jako smích. No a co.
Jenomže za pár dní na to myslela znovu. Ustupovala si v hlavě stále častěji.
Marcela začala nosit účes jinak. Dřív krátká, moderní mikáda, teď si nechala vlasy dorůstat a češe je dozadu ve vlnách přesně tak, jak si je upravuje Simona. Všimla si toho, když stály obě před zrcadlem v předsíni. Proti sobě, dvě siluety, stará fotografie a nová, ale na stejném místě.
Sluší ti to, řekla Simona.
Opravdu? otočila se Marcela, uhladila pramen. Říkala jsem si, že to zkusím. Viděla jsem to u tebe.
Zase u tebe. A zase ten jemný, skoro nepostřehnutelný způsob kopírování. Simona se usmála a šla do kuchyně. Uvnitř jí do smíchu nebylo.
V neděli zavolala dceři.
Mami, jak to zvládáte?
Jde to. Máme tu Marcelu, jak jsem ti říkala.
Pořád bydlí u vás?
Ještě jo. Čeká se na papíry.
A co táta?
Dobře. S Marcelou si rozumějí.
Pauza.
To je dobře nebo špatně? zeptala se dcera.
Dobře, zalhala Simona. To je dobře.
Po hovoru dlouho seděla u okna s vychladlým čajem. Pomyslela, že rozumí si je neutrální fráze, ale vyslovila ji opatrně, jako by zkoušela pevnost ledu, po kterém šlape.
Pátý týden Marcela poprosila o recept na koláč.
Ten s jablky a skořicí, co jsi pekla minule v neděli.
Nemám to napsané, dělám to od oka.
Tak mi aspoň řekni, zkusím si ho.
Simona vysvětlila srozumitelně, jak uměla. Marcela si poznamenala do mobilu. Za tři dny upekla. Petr jedl a řekl: Jo, moc dobré, a Simona nevěděla, jestli tím myslí, že koláč je dobrý, nebo že už nepozná rozdíl, kdo ho peče.
Ten večer otevřela botník v předsíni a uviděla tam bundu světle šedou, s páskem. Skoro stejnou, jako měla ona. Zřejmě si ji Marcela pořídila. Simona pověsila svou bundu vedle a dlouho pozorovala dvě stejné šedé bundy vedle sebe.
Nezeptala se proč. Ne že by se bála odpovědi, spíš nevěděla, jak položit otázku, aby nezněla směšně.
V práci bylo v té době napětí na škole čekali inspekci, Simona trávila večery u dokumentů. Petr častěji večeral v obýváku. Marcela taky. Simona poslouchala útržky debat přes zavřené dveře. Občas zašla, řeč ji přijala mezi sebe, ale měla pocit, že už není hlavní postavou svého vlastního života.
Jednou však Petru řekla večer, když už Marcela zamířila do pokoje.
Petře, nepřipadá ti, že mě trošku napodobuje?
Podíval se překvapeně.
Kdo, Marcela?
No účes, bunda, recepty, parfém.
Kamarádky si občas něco okopírují. Je to normální.
Asi ano, řekla Simona. Asi ano.
Už se díval do mobilu. Téma tiše skončilo.
V noci Simona ležela a myslela na to, jak Petr má pravdu. Kamarádky si půjčují zvyky. Sama někdy opsala něco od Marcely, jen už na to zapomněla. Třikrát za noc v hlavě opakovala normální, až slovo ztratilo význam.
Další dny sledovala Marcelu pozorněji. Všimla si drobností při hovoru s Petrem mírně nakláněla hlavu vpravo, stejně jako Simona. Říkala no právě, s tím stejným protaženým přízvukem. Čaj pila bez cukru, ačkoliv dřív Simona věděla, že sypevala dvě lžičky. Už to nebyla náhoda.
Zavolala kolegyni Nikole, se kterou občas probraly všechno možné.
Niki, zažila jsi někdy, že se někdo vedle tebe začne proměňovat doslova v tebe?
Jak to myslíš?
Přebírá vzhled, gesta, zvyky
To je tichá závist, odpověděla bez rozmýšlení Nikola. Četla jsem, že tak člověk chce tvůj život, ale vlastní si vzít neumí, tak sosá po kouskách.
Simona mlčela.
Objevil se u tebe někdo takový?
Nevím, zalhala Simona. Ale už věděla
Rozhovor s Marcelou nezačala Simona, ale Marcela jednou večer mezi čajem:
Simon, ty jsi tak vyrovnaná Kouknu se na tebe a říkám si: Takhle má člověk žít. Byt, manžel, práce. Všecko na svém místě.
Dvacet let jsem tohle na svém místě skládala, odpověděla Simona.
Vím, přikývla Marcela. Je to znát. A Petr taky
Odmlčela se.
Co Petr?
No, váží si tě. Říkal, že to máte dobré, že si rozumíte.
Simona odložila šálek.
Mluvíš s ním o mně?
Občas, jen tak při řeči. Chválí tě.
To je milé, řekla Simona, ale ucítila opak.
Neuměla si vysvětlit, co je v tom špatně. Manžel chválí ženu před kamarádkou. Co tady nesedí? Nic. Ale přece něco ano. Věděla to. Ženská intuice, které se vždycky smála, tentokrát běžela naplno. Mlčela zatím, protože k tomu ještě neměla slova.
Na konci šestého týdne Marcela poprosila vzít si trochu Gardenie.
Došla mi, vysvětlila, nestihnu skočit pro novou. Jen párkrát?
Jistě, řekla Simona.
Večer otevřela flakon a zjistila, že zbyla sotva třetina. Přitom minulý týden tam bylo přes půl. Uzamkla lahvičku do koutku skříňky, kterou už roky nezamkla. Pak se podívala do zrcadla a pomyslela: Schovávám parfém před kamarádkou. Co jsem to za člověka.
Nevytáhla ho.
Petr se vrátil v dobré náladě, což se stávalo hlavně tehdy, když byla doma Marcela. Koupil dort. Bez příčiny, jen tak.
Zasloužíme si něco sladkého, usmál se.
Marcela zareagovala radostí přesně tak, jak by se Simona v jejím místě těšila z dortu od manžela. Přesně, ne víc, ne míň, správně. Simona stála na prahu kuchyně a pozorovala scénu: Marcela dokáže správně pochválit kávu, správně se zasmát, správně naklonit hlavu, správně podivit. Dělá všechno, co Simona, jen o víc energicky, nic není unavené. Bez těch dvaceti tří let samozřejmosti.
A Petr to vnímal. Třeba si to neuvědomoval ale vnímal.
Simona přišla, snědla kus dortu, byl to dobrý dort, povídali si o ničem, a všechno vypadalo normálně. Ale v ní něco nevyslovitelného zůstávalo. Takové to, když věci leží na místě, ale jsou nepatrně posunuté. O centimetr.
Na školení musela Simona vyrazit nečekaně. Průmyslovka potřebovala někoho vyslat na kurz do Brna čtyři dny. Vedoucí nabídnul, ona kývla. Řekla si: Čtyři dny Petr s Marcelou sami. Pak se okřikla. Jsou to dospělí lidi. Nic se nestane. Moc přemýšlí. Potřebuje klid.
Před odjezdem si v kuchyni řekli:
Vracím se v pátek večer. Marcela pomůže s večeří, umí to.
Zvládnem to. Neboj se, řekl Petr.
Nebojím se, pousmála se Simona.
Zadívala se na něj byl klidný, obyčejný. Dvaadvacet let znala tuhle tvář. Teď byla jaksi lehká. Jako když má člověk čisté svědomí.
Odjela ve středu ráno. Ve vlaku pročítala seminářské materiály, pila kávu z automatech, sledovala plochou Moravu za oknem. Kurz byl nudnější, než doufala, ale užitečný. Večer si volali s Petrem. Hovor rychlý.
Jak doma?
Dobře. Najedli jsme se. Všechno v pohodě.
Marcela je doma?
Jo, ve svém pokoji.
Tak dobrou.
Dobrou.
Nic podezřelého. Nic navíc. Usnula až po dlouhém převalování, i když byla unavená. Myslela na všechno možné. Na kurz, na dceru, že je potřeba koupit nový hrnek starý praskl. Pak na Marcelu. Dvě šedé bundy v předsíni. Parfém.
Ve čtvrtek po obědě jí volal vedoucí.
Simonko, zítra dopolední blok je jen opakování. Klidně jeď dnes domů, nechoď o den navíc. Vše jsem domluvil.
Doma byla v půl desáté večer. Vlak dojel včas, taxi rychlé, Olomouc už v tuto hodinu spala.
Odemkla sama, nezazvonila Petr možná spal.
Nespal.
V obýváku hořely svíčky. Ne všechny dvě na stole u sedačky. Talíře, víno ve sklenicích, miska s olivami. V bytě byl i přes vypnuté topení teplý vzduch, vonělo to jídlem a parfémem. Gardenie. Flakon zamkla. Takže si Marcela koupila stejný.
Petr seděl na sedačce. Marcela vedle. Měla na sobě tmavě modré šaty, střih přesně jako Simona nosívá, a barva, kterou má ráda. Vlasy modelované do vlny. Ruce klidně v klíně. Povídali si. Jak Simona vstoupila, oba zvedli hlavy.
Pauza trvala sotva tři vteřiny.
Ty jsi zpátky moc brzy, řekl Petr.
Vidím, řekla Simona.
Odložila tašku. Šla ke stěně, svlékla kabát. Pohyby měla tiché a přesné; když soustředila na pohyb, ovládala ruce dokonale.
Simonko, je to jen společná večeře, řekla Marcela. Najedly jsme se a
Vidím, že večeře, řekla Simona. Se svíčkami.
Znovu ticho.
Romantické, dodala s dokonale klidným hlasem, sama se tomu divila.
Petr vstal.
Nedělej z toho
Petře, zarazila ho tiše. Neříkej, co nemám dělat.
Zmlkl. Marcela upřeně zírala do ubrusu.
Simona šla do kuchyně. Nalila si vodu. Vypila ji. Pousmála se k oknu, kde na parapetu stála muškátová květina. Každou středu ji zalévala. Teď byla středa a ona doma nebyla, květina stála rovně. Marcela zalila, uvědomila si Simona.
Vrátila se.
Marcelo, řekla, zítra si najdeš jiné bydlení?
Marcela zvedla pohled.
Simono, chápu, že to působí
Zítra najdeš?
Ano, kývla Marcela.
Dobře.
Simona vzala tašku, zamířila do ložnice. Zavřela za sebou. Ne na klíč, prostě jen přitáhla dveře. Lehce ulehla, v oblečení a na povrchu deky, zírala do stropu. Ve vedlejší místnosti cinknul příbor, někdo sklízí ze stolu. Pak ticho. Nakonec vrznuly dveře hostinského pokoje.
Petr tu noc do ložnice nepřišel. Slyšela ho, jak si rozestýlal na sedačce v obýváku. Bylo to výmluvné.
Ráno byla vzhůru první. Uvařila kávu, vypila ji u okna. Olomouc se probouzela pomalu. Pátek. Starší paní venčila psa. Holubi na římse naproti. Obyčejné ráno.
Petr přišel kolem osmé. Postál na prahu kuchyně.
Musíme si promluvit, řekl.
Ano, kývla Simona.
Simono, mezi mnou a Marcelou nic není.
Možná.
Ne možná. Nic není.
Petře, řekla Simona stále do okna. Ty nevíš, o čem mluvím. Nemluvím o tom, co je, nebo není. Mluvím o tom, co jsem včera večer viděla. A co jsem viděla poslední měsíc a půl.
A co jsi viděla?
Otočila se.
Viděla jsem, jak v mém bytě někdo začal být mnou. Můj účes. Můj parfém. Můj koláč. Moje bunda. Moje gesta. Manžel, kterému to nevadí naopak. Protože je to já. Jen bez únavy. Bez zvyků. Bez těch dvaceti tří let.
Mlčel.
To není otázka. To jen říkám, co bylo.
Přeháníš, řekl tence Petr.
Možná, souhlasila Simona. Ale já jdu do práce. Až se vrátím, nechci v hostinském pokoji cizí věci.
Simono
A ještě už navlékala kabát, slepá důvěřivost, to je moje zvláštnost. Byla jsem příliš důvěřivá. Obojíma směry.
Odešla. Dveře tiše zaklaply.
V práci vedla dvě hodiny. Odpovídala na dotazy. Kontrolovala docházku. Dala si čaj o přestávce u Nikoly, která vykládala cosi, a Simona přikyvovala, i když slyšela jen půlku. Nikola se neptala, jen chápavě pohlédla. Někteří lidé mají pohled, po kterém už dotaz není potřeba.
Domů Simona dorazila o půl čtvrté. Hostinský pokoj prázdný, krásně ustlaný, bez jediné věci. Marcela odešla čistě, jakoby nikdy ani nebyla. Jen v koupelně na poličce byla malá plastová bílá kartáč na vlasy cizí. Simona ji zvedla dvěma prsty a hodila do koše.
Petr byl doma. Četl něco v telefonu v obýváku. Zvedl zrak při jejím vstupu.
Šla, řekl jen.
Vidím, odpověděla.
A co teď?
Svlékla kabát, pověsila. Šla do kuchyně, začala něco dělat u sporáku, aniž by věděla, co vlastně chystá potřebovala se hýbat.
Simono, vstoupil Petr. Jsme spolu dvaadvacet let. Nedá se jen tak
Dá. Počkej. Dej mi čas.
Kolik?
Nevím. Pár dní. Musím přemýšlet.
Pár dní se změnilo v týden. Žili spolu jako dva cizí lidé, které spojila náhoda střechy. Slušně. Bez hádek. Každý jedl, kdy chtěl. Spali odděleně. Petr se několikrát pokusil o rozhovor, Simona odpovídala úsečně. Ne proto, že by se zlobila nebyla připravená své myšlenky dávat do slov. Všechny měla v sobě jako v krabičce a bála se, že když ji otevře, zpátky je už nedá.
Týden hodně přemýšlela. O začátku. O tom, jak pustila Marcelu bez váhání domů, protože tak to lidé dělají. Když má kamarádka potíže. Normální. O chvíli, kdy poprvé pocítila špatný pocit a proč jej nezvala pravým jménem. Tichá závist, říkala Nikola. Kopírování osobnosti. Postupné, nenápadné, bez hrubosti. Možná bez zlého úmyslu. Jen člověk, kterému scházel život, bral si jiný. Po troškách. Podle parfému. Podle koláče.
Nejvíc bolela jiná věc. Ne Marcela. Petr.
Nemusel si toho všímat. Mohl si všimnout a Simona mu o tom mohla říct. Mohl ten rozdíl nevnímat nebo měnit. Ale vnímal. Nosil dort. Sedal si vedle, smál se. Večeřel při svíčkách, když byla žena pryč. Možná si neuvědomoval, že dělá něco špatného. Možná prostě jen nedával pozor.
Na začátku druhého týdne Simona zavolala dceři.
Mami, co se děje?
Co by.
Tvoje hlas zní jinak.
S tátou se asi rozejdeme, poprvé to řekla nahlas.
Dlouhé ticho.
Kvůli Marcele?
Nejen. Marcela spíš ukázala už co bylo.
Co to bylo?
Nevím, jak to říct. Zvykli jsme si na sebe tak, že jsme se pomalu přestali vidět. A pak přišla ona a byla jsem já, jen lepší. Pozornější. Svěží. Jemu se to líbilo.
Mami
Ne, neplaču. Jen vysvětluju.
Budeš sama?
Chvíli ano. To je v pořádku.
To slovo v pořádku tentokrát zaklaplo na své místo. Protože bylo opravdu její vlastní volbou.
Rozhovor s Petrem přišel v neděli. Řekla:
Myslím, měli bychom se rozejít.
Dlouho mlčel.
Už definitivně?
Ještě nevím. Potřebuji prostor. Potřebuji zjistit, kdo jsem bez tohoto bytu, tebe, všeho.
Kvůli svíčkám. Simono, byla to prostá večeře.
Petře, řekla klidně. Ne kvůli svíčkám. Svíčky byly poslední. Bylo toho víc a já to viděla, mlčela a říkala si normální, ale ono nebylo.
Nevím, co jsem udělal špatně.
Nic. Prostě jsi přestal vidět mě. Myslíš, že kdyby sis všímal, jak ti tu někdo postupně nahrazuje manželku, nepoznal bys to? Kdybys mě vnímal, poznal bys.
Neodpověděl. Nebylo jak.
Byt asi prodáme, řekla Simona. Nebo odkoupím tvou část. Ne teď, časem. Vyřešíme.
Kam půjdeš?
Pronajmu si něco. Tady nebo jinde. Uvidím.
V dvaapadesáti začínat znova, v hlase měl cosi mezi lítostí a úlevou.
Ano, přikývla. V dvaapadesáti. Někdo začne i později.
Cestou na kuchyň se zastavila v koupelně. Vytáhla klíček, otevřela skříňku s Gardenii. Chvíli ji držela, pak přešla do předsíně, otevřela koš a flakon tam položila nehodila. Položila jej jako něco, co už nemá patřit jí.
Vrátila se, dala vařit čaj.
Další dny jednala systematicky. Zavolala realitce kvůli bytu. Ověřila právníka kvůli papírům. Navštívila Nikolu, v krátkosti vypověděla vše. Nikola nezděšeně, neotřepaně, jen naslouchala a občas řekla ano, že chápe. Dobří lidé takové ano říkají.
Seděly spolu u stolu.
Zlobíš se na ni? zeptala se Nikola.
Na Marcelu? Simona se zamyslela. Ne. Vlastně už ne. Spíš mě štve, že jsem neviděla očividné. Že jsem říkala normální, když nebylo.
Za důvěru nemůžeš.
Slepá důvěřivost, řekla Simona. To je celá já.
Ne slepá. Jen důvěřivá. Rozdíl tady je.
Možná.
A na Petra?
Na Petra zlobím ale jinak. Tiše. Ono to přejde.
Co budeš dělat?
Pronajmu si byt. Změním účes. Pořídím jiný parfém. Na chvíli se zarazila. Určitě ne Gardenii.
Chytré, usmála se Nikola.
A možná přijdu na to, co mám ráda doopravdy. Co je moje a ne jen zvyk.
To je na dlouho.
To nevadí. Mám čas.
Nikola dolila čaj. Za oknem drobně pršelo, listopad olizoval město. Simona koukala ven ještě před pár týdny věděla, jak život vypadá: byt, Petr, práce, známé trasy, známé recepty, flakon Gardenie na levé poličce v koupelně. Všechno na svém místě. Ale teď už nebylo, a přitom necítila prázdno, ani tíhu. Spíš podivnou novou lehkost, jako by konečně sundala těsný kabát, který léta nenápadně tlačil.
Víš, řekla tiše Nikole, asi poprvé za mnoho let nevím, co bude dál. A je to snesitelné.
Snesitelné, zopakovala Nikola polohlasně a usmála se. Dobré slovo.
Uplynul další týden. Simona našla pronájem malý, jednopokojový byt v jiné části Olomouce. Světlý, s výhledem do parku. Dražší, ale zvládne to. Domluvila si prohlídku, prošla si prázdné místnosti. Prkna někde mírně vrzla po podlaze. Prošla se několikrát. Dá se tu žít.
Budu ho chtít, řekla majitelce, staré paní s unavenou tváří.
Na dlouho?
Nevím. Zkusím rok.
Majitelka kývla.
Doma, tedy v bytě, kde zatím ještě byla, začala pomalu oddělovat věci. Nenáhle. Nejprve své knížky. Nádobí. Oblečení. Něco vyhodila. Jednu halenku našla nenosila ji tři roky, ale ještě se hodí. Podívala se na ni zabalení, někomu ji daruje.
Šedou bundu s páskem dala také pryč. Koupila jinou, modrou, jiného střihu. Navlékla si ji, zadívala se do zrcadla s Marceliným stylem měla pramálo společného. Dobře.
Marcela už se neozývala, ani Simona. Jediná zpráva přišla: Simono, myslím, že jsem tě zranila. Odpusť, jestli můžeš. Simona přečetla, odložila mobil, neodpověděla. Ne že by neodpustila, jen necítila tu potřebu. Možná zatím.
Petr bydlel v bytě dál. Mluvili spolu věcně, s určitou suchou srdečností. Byla v tom chuť i tíha uvolnění. Viděla, že neví, jak získat něco zpátky možná, že ani neví, co ztratil.
Pátek před stěhováním šla Simona do drogerie. Dlouho vybírala u regálu s parfémy, očichávala vzorky. Prodavačka trpělivá, mladá. Nabízela návrhy, Simona odmítala, nevysvětlovala proč. Nakonec našla Stříbrný cedr. Vůně úplně jiná, dřevitá s teplou notou. Nic na co byla zvyklá. Právě proto ho vzala.
Výborná volba, řekla prodavačka.
Uvidíme, utrousila Simona.
Stěhování zabralo půl dne. Nikola pomohla s krabicemi, Petr nabídku na pomoc přijala. Pracovali tiše, netrhaně. Věci se přestěhovaly. V jednopokojovém bytě s výhledem do parku všechno postavila po svém, podle svého rozhodnutí.
Večer, když všichni odešli a zůstala sama, otevřela flakon Stříbrného cedru a natřela si zápěstí. Neznámý parfém. Nevýrazný, teplý. Prostě jiný. Přičichla si. Bude si muset zvyknout. Nebo možná ani nezvyknout, jen přijmout.
Za oknem v parku skoro poslední listí, listopad opatrný k posledním pamětníkům. Lampy svítily už odpoledne, jak už to v tomto ročním období bývá. Simona postavila konvici, vyhrabala mezi krabicemi hrnek bez praskliny a stoupla si k oknu.
Telefon ležel na parapetu. Volala dcera.
Tak co, mami? Už ses zabydlela?
Začínám.
Nebojíš se?
Simona koukla na světla podzimního parku.
Nebojím se, řekla. Vůbec ne.A než se dcera stačila zeptat dál, Simona dodala: Víš, někdy jsi tak dlouho někým, že zapomeneš být sebou. A pak najednou přijde chvíle, kdy už zase můžeš. A tak to zkouším.
V telefonu bylo slyšet úsměv namísto slov. Jsem na tebe pyšná, mami.
Simona položila sluchátko vedle hrnku, opřela se dlaněmi o parapet. Večer sestupoval, park se leskl drobným deštěm, světla lamp kreslila zlaté kruhy na mokré cestě. Malý byt za zády voněl novotou, kartonem a nenápadnou vůní cedru.
Poprvé po mnoha letech se v tom tichu necítila opuštěná. Spíš nevázaná, jako list, který se právě pustil větve a padá, kam zafouká vzduch. Některé věci je třeba ztratit, aby člověk zjistil, co všechno může najít.
Usmála se pro sebe, hluboko a opravdově z místa, které dlouho neznala. Nebo zapomněla. Položila ruce na hrnek, vydechla. Nová vůně se smísila s očekáváním.
Tak začala být znovu sama sebou. A tentokrát už bez kopie.
A s pocitem, že to stačí.
