Dveře
Ze dne na den se všechno změnilo. Stál jsem před dveřmi bytu na Nuselské ulici v Praze, kde jsme s Jitkou strávili společných téměř pětadvacet let života. Nevím, jak jsem se sem dostal. Myšlenky se mi rozutekly a nohy mě samy přinesly až ke známému prahu. Opřený o zárubeň jsem v tichosti pozoroval dveře, které se nijak nelišily od ostatních v domě jen starý hnědý koženkový potah zdobily zlaté kosočtverce s měděnými hřeby. Jen jeden jediný byl stříbrný. Pamatuji si, jak jsem před patnácti lety jeden originální hřebík ztratil a kousek koženky zůstal viset, dokud jsem neošetřil ten kousek sám právě touhle nesourodou stříbrnou hlavou hřebu. Teď mi právě ta stříbrná tečka zírala do očí jako malá vzpomínka, co nebolí, ale ještě víc neumožňuje odejít
***
Proměna mého života přišla před rokem v době, kdy jsem po ní, přiznávám, v duchu volal. Všechna ta jistota v kanceláři někde na Pankráci mě dusila, domácí pohoda byla spíš stojatým jezerem, v němž se ztrácela veškerá barva, špetka života i vášeň. Toužil jsem utéct aspoň na chvíli pocítit skutečné vzrušení, stát se zase důležitým pro sebe samotného. Ten záchranný proutek se brzy objevil v podobě nové asistentky Aničky.
Mladá, svěží, krásná. Do mého klidného života vpadla jako diskotéková hudba, vůně luxusního parfému a sladkost šampaňského. Zamiloval jsem se. Vzpomněl jsem si na své první city k Jitce, když jsme bývali mladí, ale v kontrastu s tím, co mi Anička přinášela svítivé emoce, nespoutanou radost mi ty dávné vzpomínky připomínaly vyprchalý sen.
Jitka jaksi vytušila, že se něco chystá. Klidněji a tišeji na mě hleděla, zkoumala očima a hledala odpověď na tu ženskou otázku, kterou si kladou všechny, když cítí, že se něco rozpadá Jenže romance s Aničkou nabírala rychlost, já si připadal mladší, chtěný, zamilovaný. Ochotně jsem do toho dal čas i peníze, všechno, co jsem měl. Přesto jsem nebyl připravený rodinu opustit zvyk mě táhl zpátky domů do známé měkké postele, jako po večeři v restauraci na ústřicích hledáte v lednici manželčinu svíčkovou.
Jak dlouho by to trvalo, nevím. Ale Anička přestala chtít být jen tou třetí. Jednoho dne dorazila k nám domů k Jitce a Honzíkovi, našemu dospívajícímu synovi a jasně řekla, že s tím končí. Jitka se se skleničkou validolu málem složila a Honza mlčky naházel mé věci do kufru, otevřel dveře ven Bylo rozhodnuto.
***
Začal jsem nový život. Strhla mě proudem kaváren, restaurací, butiků, večírků. Zpočátku jsem byl ohromen, potom jsem začal pociťovat únavu, kterou jsem si nechtěl přiznat. Přiznat sám sobě, že tento rozjívený rytmus nezvládám.
Jednoho dne jsem musel zpomalit. Fakticky a doslova zůstal jsem doma v křesle, poprvé pořádně sám, v novém světě bez Jitky. Záhy mě začalo dráždit, že Anička, ač krasavice a múza, není pro prostý život vybavená. Neuměla ani uvařit čaj, o pořádku a jiných domácích dovednostech nemluvě.
Ale chybělo hlavně něco jiného nebylo si o čem povídat. Svět Aničky se točil jen okolo šustění bankovek, zářivých obalů a lajků na Instagramu. Snažil jsem se jí dát aspoň trochu rozumu, ale každý pokus ji jen bolel, vzdala to ona i já. Večer jsem usrkával odporný čaj z pytlíku a v myšlenkách se vracel k Jitčiným dovednostem ten její bylinkový čaj vonící jako louka, český boršč, řízky s bramborovým salátem… Vzpomněl jsem na společné debaty o knížkách a filmech, kdy jsme spolu na gauči dokázali v klidu prodebatovat celý večer.
Jednou jsem se chtěl na chvíli vrátit. Ani nevím proč, prostě jsem najednou šel k našemu starému bytu. Nikdo mi neotevřel a já v chladné chodbě slyšel Jitčin tichý pláč za dveřmi. Dobře jsem poznal ten hlas. Odešel jsem, seděl pak dlouho venku na lavičce a díval se do oken toho bytu, co býval domovem, dokud světla nezhasla
Čas plynul, vzdálenost mezi mnou a Aničkou rostla. Byl jsem starý, trápila mě její povrchnost, jí naopak vadila moje pomalost. Přestali jsme spolu chodit mezi lidi, večery trávívali zvlášť. A dnes, nevím jak, jsem znovu stál před těmi známými dveřmi.
***
Díval jsem se na stříbrný hřebík, přikovaný mýma nešikovnýma rukama, a nevěděl, co dál. Odejít? Ale kam a za kým? Anička už ke mně dávno nic necítí, a tady tady mě asi nečeká odpouštění. Ale ani to nenabízí nikdo jiný.
Váhal jsem a pak, jakoby sama od sebe, se ruka natáhla a ukazováčkem jsem se dotkl chladivé hlavičky hřebíku. Dveře měkce povolily. Zarazila mě známá vůně domova, kterou jsem tak důvěrně znal sušené byliny, trochu čerstvě upečeného chleba. Zavřel jsem oči a hluboce se nadechl. A když jsem je otevřel, v kuchyňských dveřích stála Jitka. Kolem očí jí probleskovaly vrásky, ale usmívala se, skutečně a upřímně.
Jsem doma, pomyslel jsem si, překročil práh a tichounce za sebou zavřel dveře.