Dveře ke zradě

Dobré zprávy

Dveře zrady

Po tříměsíční šichtě se Arnošt Novák unavený, ale s pocitem splněné povinnosti vracel domů do rodného Brna. Den byl zamračený, ale v Arnoštově duši svítilo slunce: v ruce svíral výplatu a snil o tom, jak potěší svou ženu — urostlou a temperamentní Danicu. Nedávno si pořídili dvoupokojový byt v paneláku na kraji města. Vlastníma rukama srovnal zdi, natáhl stropy, položil dlažbu a zapojil veškerou techniku. Zbývalo už jen jediné — zařídit byt podle jejích představ:

„Arnošte, nebudu tolerovat žádné šizení. Chci, aby to u nás vypadalo jako u Jany a Honzy! Všechno musí být prvotřídní!”

Kýval, souhlasil, odjížděl na směny, dřel do úmoru, jen aby na něj Danica byla pyšná. V kontejneru na mrazivé vrtu ho sužovala nesnesitelná samota — žádné teplo, žádná známá tvář, žádná vůně kávy ráno. Jen hlas v telefonu, častěji rozmrzelý a náročný.

Na nádraží se zastavil u květinového stánku. Prohlížel růže, vybíral ty nejčerstvější. Vzal obrovský rudý kytici a nasedl do taxíku. Za čtvrt hodiny už stál před vchodem, srdce mu bušilo. Vyběhl do čtvrtého patra bez dechu — radost v něm překypovala. Chtěl použít klíč, ale nakonec změnil názor. Usmál se a zazvonil.

Ticho. Už sahal po klíčích, když se dveře prudce otevřely. Na prahu stál cizí muž v jeho županu. Vysoký, ramenatý, s obnaženým hrudníkem a drzým pohledem.

„Ty kdo vůbec jsi? Zabloudil jsi, strejdo?” zavrčel neznámý.

Svět se s ním zatřásl. Arnošt zůstal jako opařený. Ruka s kyticí klesla:

„Vypadá to, že nejen dveřmi…”

Dveře se zabouchly. Stál tu jako zkamenělý. Srdce mu bušilo ve spáncích, ruce se mu třásly. Před očima viděl tapety, které lepil po nocích, dlažbu, kterou do lesku čistil od lepidla, kuchyň, na kterou si vzal půjčku… a teď — cizí muž v jeho domě.

Kytice letěla do nejbližší popelnice. Arnošt zavolal taxík a zamířil za nejlepším kamarádem — Honzou. Cestou skočil do Billa, koupil vodku, sledě a okurky. Honza byl nadšený — dávno se neviděli.

„No to mi povídej! Tak na zdar!”

Po druhém panáku Arnošt nevydržel a všechno pověděl. Honza, vznětlivý napůl Moravan, vyskočil:

„Cože?! V tvým bytě?! Já bych mu… já mu ukážu!” udeřil pěstí do stolu.

Arnošt ho chytil za rameno:

„Honzo, nevyčínej. Ale… pomstíme se?”

„Pomstíme. Rozhodně!”

Pod vlivem alkoholu oba muži zavolali taxík a vypravili se k Arnoštovu bytu. Plány pomsty byly mlhavé. V hlavě jim hučelo.

Vyběhli nahoru. V ložnici svítilo. Arnošt zavyl:

„Teď vám ukážu…”

Honza začal bušit na dveře:

„Otevři, hajzle! Komu jsi ženu zbaštil? Vylez — popovídáme si jako chlapi!”

Dveře se otevřely — a vzápětí z nich vyletěla pěst. Honza odletěl, drže se za rozbitý nos.

„Teda uvítání…” zamumlal, utíraje krev.

Arnošt vzplanul. Jedinou ranou vyrazil dveře z pantů. S rachotem dopadly do předsíně. Muži vtrhli dovnitř jako bouře. Přebíhali pokoji, řvali.

„Kde je ten parchant?!”

Danica na kuchyni ječela, třesoucíma se rukama vyťukávala něčí číslo. Honza vyběhl do chodby:

„Skokem z balkónu?”

Vtom — sténání. Pod vyraženými dveřmi se svíjel samotný milenec, přimáčknutý konstrukcí a vlastní drzostí. Vypadal žalostně — župan rozepnutý, tvář plná strachu, ústa krvácela.

„Tak tohle je pomsta!” zašklebil se Honza a poklepal na neporušenou stranu.

A jako naschvál se z přízemí ozval pronikavý křik:

„Pomoc! Lidičky, zachraňte! Vraždí!” křičela podle hlasu Arnoštova tchýně.

Střízlivost se okamžitě vrátila. Kamarádi vyrazili ven, nečekajíce na policii. Druhý den Arnošt podal žádost o rozvod. Nechtěl už žít v domě, kde ho ponížili. Kde v županu chodí cizí muž.

Za týden znovu odjížděl na šichtu. Honza ho doprovázel, s monoklem a obvázanými prsty.

„Ale vyšlo to parádně!” zasmál se. „Když už si budeš brát nevěstu, tak ne Danicu! Ale mě určitě zavolej. Jestli něco, já pomůžu…”

Rate article
Add a comment