Dnes píšu, protože mi srdce tíží. Po třech měsících na šichtě jsem se konečně vrátil domů, do Brna, unavený, ale s pocitem, že jsem něco dokázal. Byl to zamračený den, ale uvnitř mi zářilo slunce. V ruce jsem svíral výplatu a představoval si, jak překvapím svou ženu, krásnou a prudkou Veroniku. Nedávno jsme si koupili dvoupokojový byt v paneláku na okraji města. Vlastníma rukama jsem vyrovnal stěny, natáhl podhledy, položil dlažbu a připojil všechny spotřebiče. Zbývalo jen zařídit to podle jejích představ:
„Tome, nechci žádné podřadné věci. Chci, aby to bylo lepší než u Lucie a Honzy! Všechno musí být prvotřídní!“
Kýval jsem, souhlasil, odjel na směnu a makal, až mi praskaly žíly, jen aby na mě byla pyšná. V kontejneru na mrazivé vrtě nebylo tepla, žádná známá tvář, žádná vůně ranní kávy. Jen její hlas v telefonu, většinou rozmrzelý a plný nároků.
Na nádraží jsem se zastavil u květinového stánku. Probíral jsem růže, vybíral ty nejčerstvější. Vzal jsem obrovský kytici a naskočil do taxíku. Za patnáct minut už jsem stál před barákem, srdce mi tlouklo jako o závod. Vyběhl jsem do čtvrtého patra, lehký jako pírko. V ruce klíč, ale nakonec jsem zazvonil.
Ticho. Už jsem sahal po klíčích, když se dveře otevřely. Na prahu stál cizí chlap v mém županu. Vysoký, s širokými rameny, obnaženým hrudníkem a drzým pohledem.
„Kdo jsi? Zbloudil jsi, strejdo?“ zavrčel.
Svět se mi zatočil. Zůstal jsem jako opařený. Ruka s kyticí klesla.
„Vypadá to, že nejen dveřmi…“
Dveře se zabouchly. Stál jsem tam jako přibitý. Srdce mi bušilo ve spáncích, ruce se třásly. Před očima tapety, které jsem lepil do noci, dlažba, kterou jsem leštil, kuchyně, na kterou jsem si vzal půjčku… a teď tu byl cizí chlap v mém domě.
Kytka skončila v nejbližším koši. Nasedl jsem do taxíku a zamířil k nejlepšímu kamarádovi, k Michalovi. Cestou jsem nakoupil v Albertu – vodku, herinky, okurky. Michal nadšeně vykřikl:
„No to je ale návštěva! Tak napijeme se na shledání!“
Po druhé sklence už jsem to nevydržel a vyklopil všechno. Michal, jehož děda byl Slovák a uměl pořádně zabulírovat, vyskočil:
„Co?! V tvým bytě?! Já bych mu… já mu ukážu!“ Uhodil pěstí do stolu.
Chytil jsem ho za rameno:
„Michale, nevyváděj. Ale… pomstíme se?“
„Pomstíme. Rozhodně!“
Opilí, oba jsme nasedli do taxíku a jeli k mému bytu. Plány pomsty byly mlhavé. V hlavě nám hučelo.
Vyběhli jsme nahoru. V ložnici svítilo. Zařval jsem:
„Teď vám ukážu, co…“
Michal začal bušit na dveře:
„Otevři, svině! Na co sis dovolil? Vylez ven, promluvíme si jako chlapi!“
Dveře se otevřely – a hned z nich vyletěla pěst. Michal odletěl, držel se za nos.
„No to jsem nečekal…,“ zamumlal, utírajíc krev.
Vzplanul jsem. Jednou ranou jsem vyrazil dveře z pantů. S rachotem dopadly do předsíně. Vrhli jsme se dovnitř jako bouře. Běhali jsme po bytě, řvali.
„Kde je ta svině?!“
Veronika ječela v kuchyni a třesoucíma se rukama vyťukávala něčí číslo. Michal vyběhl do chodby:
„Skokl z balkónu?“
Vtom – sten. Pod vyraženými dveřmi se svíjel její milenec, přimáčknutý konstrukcí a vlastní drzostí. Vypadal bídně – župan roztržený, obličej plný strachu, ústa v krvi.
„Tak to je pomsta!“ uchechtl se Michal a ťukl ho na zdravou stranu.
A jako naschvál se z přízemí ozval pronikavý křik:
„Pomoc! Lidičky, zabíjejí!“ Křičela tchyně, jak jsem poznal podle hlasu.
Soběstačnost okamžitě přešla. Vyrazili jsme ven, než dorazí policie. Ráno jsem podal žádost o rozvod. Nechtěl jsem žít v domě, kde mě ponížili. Kde se v mém županu procházel někdo cizí.
Za týden jsem zase odjížděl na šichtu. Michal mě doprovázel, s monoklem a obvázanými prsty.
„Ale vyšlo to parádně!“ zasmál se. „Když si vezmeš znovu ženu, jen ne Veroniku! A mě určitě zavolej. Já ti pomůžu, kdyby něco…“