DVĚ SESTRY… Byly jednou dvě sestry. Starší Valérie – krásná, úspěšná a bohatá. Mladší Zoja – těžká…

Dobré zprávy

DVĚ SESTRY…
Bydlely byly dvě sestry. Starší Magdaléna krásná, úspěšná, bohatá. Mladší Bohuslava zlomená alkoholička. O její kráse už v době, kdy se tento příběh odehrává, nemohla být ani řeč: dvaatřicetiletá Bohuslava vypadala spíš jako stařenka. Vyhublá až na kost, tvář fialovo-nateklá, že jí ani oči nešlo najít, matné vlasy, které už dávno zapomněly, co je to voda a hřeben, trčely do všech stran jako špinavý koudel.

Magdaléně nebylo co vyčítat. Udělala vše, co mohla, aby sestru vytáhla z pekla závislosti: platila drahé léčebny v Praze, vozila ji za bylinkářkami do vesnic na Vysočině marně. Koupila jí malý útulný byt v Brně, ale napsala jej na sebe, aby Bohuslava byt nepropila. Po půl roce už v bytě zbyla jen špinavá matrace, na které ležela umírající sestra, když za ní Magdaléna přišla naposledy, protože se chystala na stálý pobyt do Německa. Bohuslava už sotva mluvila, sílu měla jen na to, aby trochu pootevřela oči a nezřetelně zašilhala na Magdaléninu siluetu proti špinavému, roky nemytému oknu. Kolem matrace ležely prázdné lahve; o ty se Bohuslavě postarali místní opilci.

Magdaléna prostě nemohla sestru jen tak opustit, nemohla by si to nikdy odpustit. Aby si alespoň trochu ulevila svědomí, rozhodla se Bohuslavu odvézt k jejich tetě na vesnici. S tetou Emilií příliš neudržovaly kontakt, věděly jen, že je to sestra jejich zesnulé matky, kdysi k nim přijížděla s dárky z vesnice s domácím džemem, voňavými jablky, sušenými houbami.

Magdaléna si pamatovala jen název vesnice jmenovala se Studánka. Pomoc poprosila známého; pečlivě omotali Bohuslavu do deky, položili ji na zadní sedadlo auta a vydali se do Studánky. Vesnici našli, Emilčin domek také nebylo těžké hledat, čtyři chalupy, to byla celá ves. Bohuslavu v dece položili na postel tety Emilie, Magdaléna položila na stůl peníze: Umírá, teto, a já musím jet. Jsou to peníze na pohřeb, možná někdy přijedu, abych našla alespoň hrob. Přidala ještě klíč od bytu Bohuslavy: Kdo jiný by ho měl dostat? Čaj odmítla a odešla…

Teta Emilie, šedesátiosmiletá, ještě činorodá žena, Bohuslavu s pevným pohledem rozbalila a přesvědčila se, že ještě žije. Potom šla zatopit pod starým samovarem. Během ohřívání nakrájela do termosky sušené bylinky ze starého pytlíku, přisypala několik tmavých lesních bobulí, přelila vše vroucí vodou a pevně přiklopila víko. Tři dny podávala Bohuslavě bylinkový výluh oslazený medem, téměř násilím jí po půl hodině lžičkou kapala život do úst.

I v noci. Čtvrtý den přidala do jídelníčku čerstvé kozí mléko od své kozy Zorky. Též podávala lžičkou. Pak přišly na řadu zeleninové vývary a kuřecí polévka slepice si teta chovala sama, měla jich sedm, dvě bez mrknutí oka obětovala pro nemocnou neteř. Za měsíc Bohuslava sama vstala na posteli. Teta ji začala vozit na saních do vesnické sauny (byla už zima), zabalila ji do teplého šátku i deky a táhla zasněženou cestou. V sauně byly připravené další voňavé byliny a Bohuslava byla znovu a znovu myta v léčivých výluzích. Nakonec jí teta Emílie jemně rozčesala vlasy, voněly lesem a létem

Do Bohuslavy teta Emílie vložila veškerou lásku a péči, kterou v životě nenaplnila. Lžičku za lžičkou jí dávala kousek své dobré duše. Nadarmo drahé pražské kliniky, nadarmo vyhlášené bylinkářky zachránila ji obyčejná teta. Bohuslava přežila. Sílu jí vrátilo nasládlé mléko kozy Zorky, jemné ranní omelety z čerstvých vajec. Vlasy získaly lesk, pleť se zarůžověla ukázalo se, že je to modrooká kráska.

Pomalu začala pomáhat v domácnosti, časem i ve chlévě: naučila se dojit Zorku a každé ráno sbírala vejce. Jídlo měly jednoduché, skoro vše z vlastního záhonu. Bohuslava na minulost nevzpomínala, líbil se jí život s čistým svědomím a novým začátkem. Poprvé si všímala východu slunce, tichých oblaků nad obzorem, vůně rozkvetlých květin.

V rákosí u místního potůčku se objevila kachní rodinka, Bohuslava jim každý den nosila drobky z rohlíku. A ukázalo se, že má talent. Teta Emílie ji naučila háčkovat. Nejprve dělala malé dečky, později s tetou zajely do městyse, kde nakoupily vlnu a Bohuslava začala plést nádherné šály a krajkové přehozy. Přicházely objednávky na její originální krásné výrobky. Děvče si začalo slušně vydělávat.

Za tři roky krásná Bohuslava odvezla milovanou tetičku z osamělé Studánky do tichého města na břehu teplého moře, kde za tetičiny úspory a své výdělky za exkluzivní šály pořídily krásný domek se zahrádkou. Každé ráno k nim přišla koza Zorka (dopravu furgonem zaplatila Magdaléna), spokojeně pod jabloní žvýkala plody a zamyšleně hleděla na šumící moře. Tam, v modravých vlnách kousek od břehu se koupaly dvě ženy, kterým věnovala své nejlepší mléko.

A víte, co je na téhle obyčejné pohádce nejkrásnější? Je pravdivá.

Rate article
Add a comment