Václav Novák nikdy nedával dárky své ženě, s níž poklidně prožil celých dvacet let. A nikdy k tomu ani nedostal příležitost. S Danuškou se vzali rychle, měsíc poté, co se poznali.
A schůzky byly krátké, bez dárků. Přijel do vesnice, kde Danuška žila, zapískal jí pod oknem. Vyběhla z domu a společně se posadili na lavičku u vrat, seděli až do půlnoci, občas si vyměnili pár slov.
Poprvé ji políbil až tehdy, když ji požádal o ruku. Svatbu měli. Začal život se vším jeho shonem a starostmi. Václav se stal výborným hospodářem. Dobytek měl jako o závod. I Danuška byla pilná. Zelenina na zahradě jim všem na odiv. Přišly děti. Plenky, dupačky, dětské nemoci. Na dárky nebyl čas. Kde by se člověk vzal. Svátky proběhly obyčejně, jen s prostým hodováním. A tak plynul jejich život – nenápadný, plný všedních starostí, ale klidný a vyrovnaný.
Jednou jel Václav se sousedem prodávat brambory a sádlo do okresního města, zrovna před osmým březnem. Nedávno otevřel sklep, brambory přebral, něco prodat chtěl. A sádlo – proč by leželo ladem, brzy zabijí prasátko, bude čerstvé. A tak stál Václav na trhu. Mráz příjemný, ne silný, zavánělo jarem. Prodalo se mu překvapivě rychle. Sádlo šlo na dračku. Brambory rozebrali, jako by byly nějakou vzácností. „Dobré peníze mám,“ pomyslel si Václav spokojeně, „to bude mít Danuška radost.“
Sbalil pytle do sousedova auta a vydal se po obchodech. Hospodyně mu dala seznam drobností. Nejprve však z obyčeje zavítal do hospody, aby připil na úspěšný obchod. Nebyl sice opilec, ale pevně věřil, že když nevypije skleničku na štěstí, příště se mu nepoštěstí.
Vypil svým obvyklým způsobem a v dobré náladě vykročil do ruchu města. Hleděl na výlohy, na množství lidí kolem. Tu náhle jeho zrak spočinul na jednom obraze. Před velkou výkladní skříní stála mladá dvojice. Dívka svěží a mladičká, stejně jako její průvodce, stejně mladý chlapec.
Dívka okouzleně hleděla na šaty visící na figuríně v obchodním okně.
„Janičko, pojď dál, co se tak díváš na ty šaty?“
„Podívej, jak je to krásné, sedělo by mi.“
„No, považ, krámy.“
„Ty trdlo, tohle je vrchol módy. Retro. Daruj mi je na osmý březen, ano?“
„Jančo, víš přece, že máme jen napočítané peníze. Kdybych to teď koupil, další měsíc budeme žít z vody a chleba.“
„Nějak to zvládneme, vždyť mě miluješ,“ Janička se bez ostychu vrhla manželovi do náruče a políbila ho na rty. „Už jsme rok manželé a ty jsi mi ještě na žádný svátek nedal dárek, ani na Vánoce.“
„Jančo, co mi to děláš? Zase budeme týden žít z brambor a zelí?“
„Miláčku, tak tě mám ráda,“ špitla a vtáhla ho do obchodu.
Mladík bezmocně pokrčil rameny a odevzdaně pohlédl na Václava, jako by chtěl říct – no, chlape, ženy jsou ženy…
Brzy pár vyběhl z obchodu. Janička se šťastně smála a tiskla se k manželovi. Brzy zmizeli v davu. Václav se zamyslel. Chvíli stál a prohlížel si šaty ve výloze. Opravdu pěkná věc. Prosté, s květinovým vzorem, připomínalo Danuščinu sukni, v níž chodívaly na schůzky.
A něco se v něm pohnulo. Možná vzpomínka na mládí, možná se viděl v té mladé dvojici. V žilách mu zahrálo dávno zapomenuté vzrušení. A náhle si pomyslel: „A já přece Danušce nikdy nedal dárek. Pořád nebyl čas. A považoval jsem to za zbytečnost. Ale podívej – tenhle mladý manžel je ochoten žít o suchém chlebu, jen aby udělal radost ženě. Tak ji tedy opravdu miluje. A já? Miluji svou Danušku? Před svatbou jsem si myslel, že ano. Pak se to všechno nějak rozplynulo. Žili jsme, jak jsme žili. Nic na vzpomínání. Jen samá starost. Ach, život je divná věc!“
To cizí štěstí, které pokradmu pozoroval, jej zasáhlo tak silně, že až srdce sevřela touha zkusit něco podobného.
Rozhodně vstoupil do obchodu. Mladá prodavačka k němu přiskočila:
„Mohu vám s něčím poradit?“
„Pomoz mi, holčičko. Potřebuju tyhle šaty, co visí v okně na panence.“
„Ó, to je vrchol módy, retro styl, čisté hedváb. Vaše dcerka bude mít radost.“
„Není to pro dceru, je to pro manželku,“ zamračil se Václav.
„Ach, to jsem ráda za ni,“ zasípala prodavačka, balíc nákup.
„Kolik to stojí?“
Když vyslovila cenu, Václav ztuhl. To byly pro něj horentní sumy.
„Proč je to tak drahé?“ odsekl. Dívka shovívavě vysvětlila:
„To šaty navrhl slavný módní návrhář.“
Václav zaváhal. Bál se utratit tolik peněz. Ale před očima mu znovu vyvstala Janiččina šťastná tvář. A rozhodl se.
„Beru,“ napočítal bankovky a spokojeně vyšel s taškou z obchodu.
Právě v tu chvíli přijel soused. Cesta domů byla veselá. Soused se chlubil, jaký měl úspěšný den, že domů veze každou korunu.
„No a co ty?“
„Co jako?“
„Kolik sis vydělal?“
„Co tě zajímají cizí peníze?“ vybuchl Václav.
„No dobře, dobře, proč se vztekáš?“ podivil se soused jeho podráždění.
Dorazili domů. Václav vešel do domu, Danuška ještě nebyla z pole. Šel nakrmit dobytek, vyházel hnůj, nalil krmení prasatům. Pracoval, ale na srdci mu bylo těžko. Zdálo se, že udělal dobrý skutek, koupil dárek – proč však měl tak neklidné svědomí? Václav zaplival a šel do domu. Nalil si skleničku, pak další. Zdálo se, že se uklidnil.
ZavZ dveří se ozvalo slabé vrznutí a dovnitř vešla Danuška, unavená, ale s úsměvem, který Václav neviděl už celá léta.