Jakub Dvořák nikdy nedával dárky své ženě, s níž pokojně prožil celých dvacet let. Ani k tomu nikdy nedošlo. S Alenou se oženili rychle, měsíc po seznámení.
A schůzky byly krátké a bez dárků. Přijel do vesnice, kde Alena žila, zapískal pod jejím oknem. Vyběhla z domu a spolu se posadili na lavičku u brány, seděli do půlnoci, občas si prostě povídali.
Poprvé ji políbil, až když si ji vzal. Svatbu měli rychle. Začal běžný život se vším tím shonem a starostmi. Jakub se stal výborným hospodářem. Měl spoustu dobytka. Alena byla také pracovitá. Zahrádka jí všem sousedkám záviděly. Přišly děti. Pleny, dupačky, dětské nemoci. Na dary nebyl čas. Jedině si odpočinout. Svátky probíhaly obyčejně, oslavovali je prostými večeřemi. Tak plynul jejich život – nenápadný, plný každodenních starostí, ale klidný a ustálený.
Jednou jel Jakub se sousedem prodávat brambory a sádlo do města, těsně před osmým březnem. Nedávno otevřel sklep, přebral brambory a rozhodl se prodat přebytky. A sádlo – nač by leželo, brzy budou zabíjet prase, bude čerstvé. Stál tedy Jakub na trhu. Příjemný mrazík, ne moc silný, voněl už jarem. Prodal se překvapivě rychle. Sádlo zmizelo jako pára nad hrncem. Brambory rozebrali, jako by byly nějaká vzácnost. „Dobře jsem vydělal,“ pomyslel si Jakub spokojeně, „Aleška bude mít radost.“
Složil pytle do sousedova auta a vyrazil po obchodech. Manželka mu vzkázala, aby nakoupil pár drobností.
Nejdřív ze zvyku zajel do hospody, aby oslavil úspěšný prodej. Ne, že by byl opilec. Ale nějak věřil, že když nevypije skleničku na úspěch, příště mu štěstí nepřeje. Po vypití příslušných deci byl Jakub v dobré náladě a kráčel rušnou ulicí. Díval se na výlohy, na množství lidí kolem. A najednou jeho pohled uvízl na jednom výjevu. Před velkou výlohou stála mladá dvojice. Dívka svěží a mladá, stejně jako její průvodce – chlapec v jejích letech.
Dívka okouzleně zírala na šaty, které visely v okně obchodu na figuríně.
„Petro, pojď dál, nač se tu díváš na ty šaty?“
„Podívej, jaká krása, seděly by mi.“
„No, pche, nějaký hadry.“
„Hlupáku Honzo, to je přece vrchol módy. Retro. Daruj mi je na osmý březen, ano?“
„Petra, víš přece, že máme peněz jako šafránu? Když to koupím, jak budeme měsíc žít?“
„Nějak to zvládneme, no ne, Honzo? Tak moc je chci. Už rok jsme manželé a ty jsi mi ještě nikdy nedal dárek na svátek, ani na Vánoce.“
„Petro, co to se mnou děláš? Zase budeme žít jen na bramborách a zelí?“
„Honzíčku, já tě tak miluju, můj drahý,“ Petra bez ostychu muže políbila na rty a popoháněla ho do obchodu.
Chlapec pokrčil rameny, když si všiml Jakubova pohledu, jako by říkal – no, co naděláš, bratře… ženy jsou prostě ženy. Dvojice brzy vyletěla z obchodu. Petra se šťastně smála a vděčně se tiskla k manželovi. Brzy zmizeli v davu. Jakub se zamyslel. Zůstal stát a prohlížel si šaty ve výloze. Vážně to byla pěkná věc. Prosté, s květinovým vzorem, podobné té zástěře, v níž Alena chodívala na schůzky.
A něco se v něm hnulo. Možná vzpomněl na mládí, možná se v té mladé dvojici uviděl. V žilách mu rozlilo dávno zapomenuté vzrušení. A najednou si pomyslel: „A přece jsem Aleně nikdy nedal dárek. Pořád nebyl čas. A taky jsem to považoval za hloupost. A podívej – Honza, ten manžel, je ochoten žít o hladu, jen aby udělal ženě radost. Takže ji opravdu miluje. A já, miluju Alenu? Před svatbou se zdálo, že ano. Pak to nějak vyprchalo. Žili jsme, jak žijeme. Nic na vzpomínání. Jen shon. Ach, život je jako plechovka!“
To štěstí, které tajně pozoroval u těch druhých, ho zasáhlo až k bolesti srdce a zatoužil ho také zakusit.
Rozhodně vešel do obchodu. Mladá prodavačka mu spěchala vstříc:
„Mohu vám pomoci?“
„Pomozte mi, holka. Potřebuji ty šaty, co visí v okně na té figuríně.“
„Ó, to je vrchol módy, ušité v retro stylu, čistá bavlna. Vaše dcera bude nadšená.“
„To není pro dceru, je pro moji ženu,“ zamračil se Jakub.
„Ó, jak jsem za ni ráda,“ zažvatlala prodavačka, zatímco balila nákup.
„Kolik to stojí?“
Když řekla cenu, Jakub zůstal jako opařený. To byly pro něj horentní sumy.
„Proč je to tak drahé?“ zamračil se. Dívka mu trpělivě vysvětlila:
„Tyhle šaty navrhl slavný módní návrhář.“
Jakub zaváhal. Bálo se mu peněz. Ale pak se mu před očima znovu vynořil Petrovin šťastný výraz. A rozhodl se.
„Beru,“ odpočítal bankovky a spokojeně vyšel z obchodu s taškou. Soused už na něj čekal. Jeli domů vesele. Soused se chlubil, že měl výnosný den. Všechno do halíře veze domů.
„A co ty?“
„Co jako?“
„Kolik jsi vydělal?“
„Co počítáš cizí peníze?“ Jakub se náhle rozzlobil.
„No dobře, dobře, proč se hned zlobíš?“ soused se podivil jeho mrzuté náladě.
Dojeli. Jakub vešel domů, Alena ještě nebyla z farmy. Šel dát seno dobytku, uklidil hnůj, nalil krmení prasatům. Pracoval, ale na srdci mu bylo těžko. Jako by udělal dobrý skutek, koupil dárek, ale proč ho to tak tíží? Jakub si odplivl a šel do světnice. Nalil si štamprli a vypil ji, pak další. Jako by se trochu uklidnil.
Zavrzly dveře. Alena přišla. Jako obvykle zamračená. Uviděla sedícího manžela u stolu:
„Co tu posedávášJakub se zadíval na její unavené ruce, ztvrdlé od práce, a poprvé po letech mu došlo, kolik obětí pro něj udělala.