Dvacet let hledám pohřešované v českých lesích a vracím je domů. Ale když jsem jednou našel v Brdech čtrnáctiletou dceru vysoce postaveného úředníka, poprvé v životě vysílám do vysílačky: Stopy žádné. Nejpravděpodobnější je, že se utopila. Tato lež mě stála přátele, pověst a smysl celého mého života. Někdy ale skutečně zachráníš člověka jen tím, že ho pro všechny ostatní pochováš.
V prostředí dobrovolnických pátracích týmů je jedno nepsané pravidlo: nejsme policie. Nejsme soudci, nejsme OSPOD ani terapeuti. Naším úkolem je prostý: najít ztraceného člověka v lese nebo ve městě a předat jej zákonnému zástupci nebo policii. Tečka. Co se za jejich zavřenými dveřmi děje po návratu, už není naše věc.
Jmenuji se Petr Novák. Dvacet let jsem byl koordinátorem největšího pátracího týmu v našem kraji. Znám vůni strachu v podzimním lese, vím, jak vystopovat trajektorii zbloudilého houbaře a jak rozdělit tři sta unavených dobrovolníků na sektory.
Měl jsem respekt. Přezdívali mi Chrt za to, že jsem dokázal vypátrat člověka i pátý den, když už policie vzdávala naděje. Věřil jsem v systém. Věřil jsem, že návrat domů je vždy správný.
Až do října 2018, kdy jsme hledali Apolenu.
Dokonalá oběť.
Apolena, jediná dcera regionálního stavebního podnikatele a poslance, člověka s kontakty až nahoru. Holka se ztratila při školním výletu, ušla do lesa a nevrátila se zpátky.
Bylo to největší pátrání v mé kariéře. Její otec mobilizoval všechny hasiče, policii, dokonce i armádu. Nad hlavami bzučely vrtulníky s termokamerami. Do našeho štábu denně vozili teplá jídla z restaurací. Sám otec stál před kamerami s očima oteklýma od pláče a prosil: Apolenko, vrať se! Dám všechno, jen tě najděte!
Dobrovolníci šli do lesa i přes liják a mráz. Tři dny jsme nespali, prohledali každý rokle i mýtinu.
Čtvrtý den se pátrání přesunulo k opuštěné dřevorubecké boudě. Terén tam je hrozný kluzké mokřady a bouřlivá říčka, rozvodněná dešti. Vydal jsem se tam sám, zkontrolovat starou lesní chatu.
Nález.
Vlezl jsem do tmy a ledové vlhké místnosti, svítil čelovkou do koutů.
Byla tam.
Apolena se krčila v nejzazším koutě pod plesnivou celtou. Třásla se tak, že jí drkotaly zuby. Modré rty, jasné známky podchlazení.
Natáhl jsem se po vysílačce.
Štáb, tady Chrt. Objekt
Nevol… její hlas byl jako chrčení poraněného ptáka.
Vztáhla ruku. V špinavých prstech držela rezavý hřebík, namířený na krk.
Jestli jim řeknete… Jestli mě vrátíte, probodnu si hrdlo, přísahám.
Ztuhl jsem. Často jsem viděl puberťáky, co se báli vracet kvůli známkám nebo malicherným hádkám s rodiči. Tohle ale nebyla taková panika.
Apo, uklidni se, přepnul jsem na velitelský tón. Táta šílí, zmobilizoval celou republiku. Má tě rád.
Rozesmála se mrazivým, šíleným smíchem. Pak rozepnula špinavou bundu a vysunula svetr.
V kuželu světla jsem viděl její záda: namodralé pruhy od pásku, žluté jizvy a čerstvé spáleniny od cigaret. Modřiny hrůzné hloubky, které může způsobit jen sadistické bití.
Máma umřela před pěti lety, zašeptala, upřeně na mě zírala prázdnýma očima. On mě bije denně. Za pohled, co se mu nelíbí. Za to, že připomínám matku. Je pán města, vše si dovolí. Zamykal mě na týden do sklepa bez vody. Vrátíte-li mě policii, zase mě dovlečou domů, on zaplatí a pak mě zabije za ostudu. Prosím. Nechte mě tady prostě umřít. Prosím vás!
Zůstal jsem stát ve tmě. Ve vysílačce šumělo:
Chrt, štáb! Ozvi se, co máš?! Přijem!
Bod zlomu.
Znal jsem zákon. Měl bych nahlásit polohu, přivolat policii a záchranku. Dále by následovalo oznámení na sociálku kvůli týrání dítěte.
Jenže já nejsem naivka. Znám otce Apoleny. Znám šéfa místní policie, který s ním chodí do sauny. Oznámení se ztratí. Holku označí za bláznivou se sklony k sebepoškozování a vrátí ji zpět do zlaté klece. K tomu monstrum.
Za dvacet let jsem zachránil stovky lidí. Ale tehdy mi došlo, že tuhle dívku mohu skutečně spasit jedině, když přestanu být záchranář.
Stiskl jsem vysílačku.
Štáb, tady Chrt. Poplach byl falešný. Bouda je prázdná. Konec.
Sundal jsem jí červenou bundu, vytáhl z lékárničky obvaz a sám sebe řízl do předloktí. Krev jsem otřel do její bundy.
Pojď za mnou, řekl jsem Apoleně.
Vyvedl jsem ji ven. Bundu jsem odnesl tři sta metrů po proudu řeky, pověsil ji na větev nad vírem a do blata udělal stopu, že někdo klouzal do řeky.
Pak jsem Apolenu vedl tajnými cestami, kam nikdo jiný netrefí, mezi kontrolními sektory, až k silnici, kde jsem měl schované auto.
Zabalil jsem ji do spacáku, topení na plno. Deset hodin jsme jeli přes tři kraje. Mám známou, která provozuje utajený azyl pro ženy, obětmi domácího násilí, kdesi na severní Moravě. Neptej se. Ví, jak ukrýt člověka před manžely, policií i sociálkou.
Předal jsem ji tam. Na rozloučenou mě beze slova objala.
Cena lži.
Ráno jsem byl zpět ve štábu, vypadl jsem jak zombie. Dotáhl jsem pátrače k řece a ukázal bundu na větvi.
Sklouzla z břehu, řekl jsem, dívaje se do očí velitelům i policajtům. Proud je tu mocný, osm metrů za vteřinu. Tělo je nejspíš pod dřevem, nenajdeme ho.
Moji dobrovolníci plakali. Drsní chlapi i mladé slečny, kteří hledali den i noc, obrečeli, že jsme to nestihli. Že jsme prohráli.
Já to musel ustát. Lhal jsem lidem, kterých jsem si vážil jako rodiny. Zradil jsem etiku týmu. Spáchal trestný čin únos nezletilé a falšování stop.
Otec Apoleny před kamerami řval. O týden později pohřbili prázdnou rakev s věcmi. Úřady případ uzavřely: nešťastná náhoda.
Po měsíci jsem skončil. Nedokázal jsem už koukat kolegům do očí. Nešlo stát nad mapou a rozdělovat rozkazy, vědouc, že jsem lhář.
Povídalo se, že Chrt to psychicky vzdal, zahořkl, začal pít. Oddíl převzal někdo jiný. Život, pro který jsem žil zachraňovat a být hrdinou skončil.
Osm let poté.
Je mi šedesát. Jsem automechanik v družstvu. Nemám tituly, diplomy z Hasičského sboru, žádné bývalé kamarády. Žiju sám v paneláku, vonícím benzinem.
Před týdnem mi do schránky přišel anonymní dopis.
Uvnitř byla fotografie. Krásná mladá zdravotnice kolem dvaadvaceti, stojící v bílém plášti před zdravotní školou v Ostravě. Oči měla jasné, živé. A krátký vzkaz na zadní straně:
Jsem naživu. Teď zachraňuji jiné. Děkuji, že jste mě tehdy nezachránil podle pravidel.
Jsme zvyklí si myslet, že dobro je vždy čisté a dostává vyznamenání. Ale pravda je někdy krutá. Někdy tě lidskost donutí stát se zločincem. Občas musíte obětovat vlastní život, abyste zachránili jeden jediný.
A kdybych stál v té chatě znovu, znovu bych vypnul vysílačku. Protože čisté svědomí ani pověst nestojí za jedinou slzu utýraného dítěte.
A co vy? Dokázali byste porušit zákon, zradit všechny své a přijít o dobrou pověst, kdybyste věděli, že jedině tak lze spasit nevinného člověka? Kde pro vás končí pravidla systému a začíná vaše svědomí? Podělte se o svůj názor.Možná už nikdy nikoho nenajdu v lese. Ale když zavřu oči a vzpomenu si na ten chladný říjnový večer v opuštěné boudě, vím, že aspoň jeden život jsem doopravdy zachránil.
A tak si každý večer sednu k oknu, pozoruju šero panelákového dvora a přemýšlím: Lidí jako Apolena je víc. Možná mají klíč pod rohožkou, skrýš v lesích, nebo prostě jen statečnost v srdci a jednoho ztraceného zachránce v paměti.
Žádný dík, žádná sláva, jen pocit, že někde na ostravské klinice žije někdo, kdo by jinak nebyl. A že někdy i v tichu, v šedi a osamění noci, člověk bez jména a pověsti může být skutečným hrdinou. Stačí jednou v životě říct správnou lež.
Venku se rozprší. Z dálky houká siréna. Zavřu oči, vdechnu tu známou vůni deště a lesa. A vím, že i kdybych už nikdy nenašel cestu zpátky aspoň jednou jsem vedl někoho správným směrem.