Dvacet let bolesti a zklamání: jak rodina mého bývalého manžela změnila můj život v peklo
Když jsem naposled zavřela dveře svého domu v Brně, myslela jsem, že odcházím do nové, krásné kapitoly života. Neodlétala jsem jen tak někam, ale do Prahy, abych se stala manželkou. Ne jen manželkou, ale ženou váženého muže – rozvedeného žida, intelektuála a zralého muže, který kvůli mně opustil svou předchozí rodinu. Svatba v kostele svatého Mikuláše na Malé Straně se zdála jako začátek pohádky. Závist kamarádek, obdiv známých, společenské večírky, rauty, fotografie v časopisech – zdálo se, že mi osud konečně dal to, o čem sní každá žena. Nikdy jsem netušila, že za touto blyštivou fasádou se budou skrývat roky bolesti, zrady a osamělosti.
Samuel byl o čtvrt století starší než já. Neměli jsme děti – bylo mi skoro čtyřicet a jeho zdraví už začalo selhávat. Jeho dospělé dcery, mým vrstevnicím rovné, Jana a Martina, mě už od začátku přijaly s pohrdáním a chladností. V mých očích byly drzé, rozmazlené a majetnické. Přicházely do našeho domu a odcházely s obrazy, servisními soupravami a soškami. Ani jednou se nezeptaly na svolení. Samuel mlčel. Tiše to trpěl a dovoloval jim rabovat náš nový domov. Žil se mnou, ale dál platil alimenty své bývalé ženě. Ano, to všechno bylo uvedeno v naší manželské smlouvě. Zatímco jsme skromně bydleli v pronajatém bytě, jeho exmanželka si užívala rodinné vily a měsíční platby z jeho penze. Vařila jsem mu polévky, seděla u něj, když nemohl vstát z postele, a peníze mizely v minulosti.
Když onemocněl, naše životní úroveň se začala propadat. Nebylo ani pobřeží, ani cestování – byly jen léky, infuze a ponížení. A po jeho smrti? Jeho dcery vtrhly do našeho domu a vzaly všechno, co považovaly za “rodinné”. Vylomily dvířka skříně, odnesly křeslo, dokonce i konvici. Mlčela jsem, neměla jsem sílu se hádat. Jediné, co mi zbylo, bylo židovské příjmení a malý byt na sídlišti v Brně, který jsem pronajímala. Jen tyto peníze mi umožňují přežít, protože v Praze jsem jen jednou z mnoha potřebných osob, které bydlí v obecním bytě. Místní sociální služby mě neustále kontrolují, zda nelžu a tajně někde nevydělávám. Žiju jako pod lupou, mezi cizími tvářemi, v chladu a neznámém jazyce.
A když přijedu do Brna, do svého malého bytu, sousedé se na mě dívají jako na “Pražačku” s mírnou závistí. Nikdo neví, že tam jezdím ne na odpočinek, ale abych se nadechla. Tam, ve svém koutku, se cítím živá. Tam mě nikdo neobviňuje, nerabuje, a nesleduje každý můj krok. Tam je má tiché útočiště. A i když mi volají kamarádky a závidí mi mé “pražské štěstí”, vím, jak opravdu vypadá Praha – není to město lásky, ale město samoty.
Nemám děti. Nemám příbuzné. Jen přítelkyně, které přijedou na návštěvu – přespat a využít bezplatnou “evropskou” střechu nad hlavou. Pak zmizí. Zůstává Skype, rozhovory po pevném telefonu a prázdnota. Žiju na hraně – mezi dvěma zeměmi, dvěma životy, dvěma světy. Někdy mám chuť všechno opustit a vrátit se navždy. Ale kam? K komu? Vše už bylo prožito, ztraceno, zrazeno. Zbyla jen trpělivost.
Možná se osud přece jen smiluje. Možná konečně na stará kolena budu žít tak, jak jsem snila. Zatím – prostě to držím. Se zatnutými zuby. Jako Gavroche. V Praze.”