Dva měsíce jsem zval 56letou ženu po pražských restauracích. Jakmile jsem ji však pozval k sobě, paní ihned sundala masku.
Před pěti lety jsem se v klidu rozvedl a celkem rychle si zvykl na svobodný život bez závazků. Poslední dobou ale začalo být návrat do prázdného bytu čím dál smutnější.
Je mi 56 let, zdraví mi drží a síly mám pořád dost. Zkusil jsem štěstí na seznamce s tím, že bych rád našel ženu na vážný vztah. Kupodivu, už během prvních dní jsem potkal někoho mimořádně zajímavého.
Její profil byl jednoduchý:
Alena, 56 let, vdova, hledám slušného muže pro seriózní vztah.
Fotka ukazovala sympatickou paní s příjemným úsměvem a laskavýma očima, žádná přehnaná paráda. Brzy jsme si začali intenzivně psát. Jasně jsem dal najevo, že nehledám věčné dopisování, chci skutečný vztah žít spolu, užívat si domácí pohodu i dovolené. Souhlasila a domluvili jsme si schůzku na víkend v centru Prahy.
První rande dopadlo výborně. Procházeli jsme se dlouho po Starém Městě, počasí bylo nádherné. Vyprávěla mi o práci, o vnoučatech, já ji pozorně poslouchal. Líbilo se mi, že je klidná a nemluví bez přestání. Pozval jsem ji do kavárny, samozřejmě jsem zaplatil tak jsem byl vychovaný, když muž pozve, také platí.
Začalo klasické období, kdy jsem nosil květiny a čokolády, vše šlo z mé kapsy, ale společné chvíle jsme si užívali oba. Každý pátek a sobotu jsme vyráželi za kulturou buď do divadla, nebo jsme navštívili nějakou zajímavou výstavu, koncert či podnikli výlet za město s dobrým obědem. Za ty dva měsíce to nebyla úplně levná záležitost, když bych to přepočetl zpět, ač nejsem lakomý, trochu by mě zamrazilo.
Snažil jsem se chovat jako džentlmen, byl jsem přesvědčen, že se z nás stává pár. Často mě brala za rámě a říkala:
Radku, s tebou je každé setkání zážitek, jsi pravý gentleman.
To samozřejmě těšilo.
První náznaky v kině
S odstupem vnímám, že náznaky byly celkem jasné.
Za prvé nikdy mě nezvala k sobě domů. Ani na kávu, ani jen tak. Vždy měla výmluvy: Doma mám nepořádek, Zrovna u mě spí vnučka, Jsem unavená, pojďme raději jinam. Zprvu jsem si myslel, že se stydí vždyť když je žena dlouho sama, může to být nezvyk. Nenaléhal jsem a čekal, až přijde správná chvíle.
Za druhé, když přišla řeč na věk, bylo to zvláštní. Na jednu stranu při zábavě a výletech byla plná energie, plánovala další dobrodružství. Když šlo ale o něco osobnějšího, změnila se na nespokojenou babičku.
Jednou v kině, když jsme seděli na poslední řadě, jsem jí jemně položil ruku na koleno. Okamžitě ji odstrčila a přísně, ale slušně poznamenala:
Radku, lidi se koukají.
Ali, je tu tma, nikdo není nablízku.
I tak je to nevhodné. Nejsme přece puberťáci.
Bral jsem to jako projev výchovy. Možná má svoje zásady, které musím respektovat. Přesto mě to začínalo už tížit není nám šestnáct, ale skoro šedesát a času na váhání už moc není.
Ráda podrobně rozebírala svoje zdravotní neduhy. Téměř celý večer dokázala probírat, jak ji bolí záda a které léky na cholesterol jsou lepší.
Soucitně jsem jí naslouchal a dokonce nabízel, že ji zavezu ke specialistovi. Ale když jsem zmínil, že chodím dvakrát týdně plavat do bazénu, ušklíbla se:
Proč se tak honíš? Akorát si zničíš srdce, člověk v našem věku má odpočívat, číst knihy a ne potit se v chlorované vodě.
Ale já chtěl žít naplno, ne polehávat na gauči.
Rozuzlení a nečekaná přednáška o studu
Včera jsem si řekl nemá smysl natahovat to. Dva měsíce nám stačily, abychom zjistili, jestli to mezi námi může fungovat.
Večeřeli jsme v příjemné plzeňské restauraci, pochutnali si na svíčkové, otevřel jsem lahev opravdu dobrého moravského vína. Bavili jsme se, smáli, vyprávěla mi veselé historky z práce, měla opravdu dobrou náladu. Zdálo se, že je vše v pořádku, a tak jsem se rozhodl pro otevřený rozhovor.
Po večeři jsme nasedli do mé Škody a jeli městem. Venku poprchávalo, uvnitř teplo, hrála hudba. Vzal jsem ji jemně za ruku, tentokrát ji nechala.
Ali, nechceš jet ke mně domů? Dáme si čaj, pustíme si muziku, popovídáme v klidu.
V tu chvíli ztuhla, úsměv zmizel, tvář zvážněla.
Radku, na co tím narážíš?
Nerad bych to naznačoval, povím to rovnou. Moc se mi líbíš. Jsem volný, ty taky. Scházíme se dva měsíce a myslím, že je normální toužit po větší blízkosti.
A tu jsem dostal přednášku o věku, studu a vysoké duchovnosti:
To myslíš vážně? přísným tónem. To je pro mladé. Pro nás v tomhle věku to není. Je trapné už jen si představit, jak bychom vypadali bez oblečení faldy, břicho… Fuj! V našem věku je nejdůležitější duchovní blízkost, společná domácnost, opravdové přátelství. A ty myslíš jen na to tělesné.
Zůstal jsem ohromený. Podle ní jsem byl snad zvíře, protože jsem po dvou měsících chtěl i něco víc než povídání.
Nemáš břicho, vypadáš skvěle na svůj věk. Proč se v padesáti šesti pohřbívat zaživa? Kdo určil, že od určitého věku už je možné jen sázet rajčata a hlídat vnoučata?
Tak to prostě je, Radku! odbyla mě zostra. Slušná žena v mém věku se chlubí vnoučaty, ne mužem v posteli. Bylo by mi hanba před rodinou.
Nevydržel jsem a upřímně jsem jí řekl vše, co se ve mně nahromadilo:
Tak ty jsi vlastně partnera nehledala. Jen jsi se ráda nechávala zvát, jezdit autem, brala dárky, vstupenky, a když já chci normální partnerský vztah, hned je fuj a hned je to hanba?
Zrudla, očividně vztekem.
Tak to abych byla vděčná za svíčkovou a lístky do divadla?
Nejprve laskavě vysvětli, co od vztahu tedy vlastně chceš. U mě je samozřejmé, že vztah má postupovat a rozvíjet se. Ty jsi zřejmě hledala kamaráda s autem a peněženkou.
Rychle vystoupila z auta a zavřela dveře nebývalou razancí. Díval jsem se, jak odchází k domu, a cítil lítost hlavně nad sebou, že jsem neprozřel dřív.
Mám rád dobré knihy, rozhovory o životě, historii. Ale jsem živý muž s normálními potřebami, nehodlám rezignovat jen proto, že má někdo představy o věku jak z doby Rakouska-Uherska.
Smazal jsem její číslo i svůj profil na seznamce. Teď potřebuji čas, abych se srovnal.
Už vím, že na příští schůzce budu hned zjišťovat, zda hledáme totéž. Uslyším-li další příběhy o tom, že vnoučata jsou smyslem života, tak účet rozdělím a popřeji hezký večer.
Život nekončí s příchodem šedesátky. Máme právo na plnohodnotné vztahy tělesné i duševní v jakémkoliv věku. Upřímnost k sobě i k druhým nám může ušetřit mnoho zklamání.