Dva měsíce jsem zval padesátšestiletou ženu do restaurací. Jen co jsem ji pozval k sobě domů, okamžitě spadla maska
Před pěti lety jsem se v klidu rozvedl a zvykl si na svůj staromládenecký život. V poslední době jsem si však čím dál víc uvědomoval, jak je návrat do prázdného bytu smutný.
Je mi 56, zdraví mi ještě slouží a energie mi rozhodně nechybí. Zaregistroval jsem se proto na seznamce, kde jsem doufal najít ženu pro společný život. Hned z prvních dnů psaní jsem pochopil, že mám štěstí potkal jsem opravdu zajímavou osobnost.
Profil vypadal jednoduše:
Libuše, 56 let, vdova, hledám slušného muže pro vážný vztah.
Na fotce byla příjemně vypadající žena bez přetvářek, s laskavýma očima. Rychle jsme si začali psát. Hned jsem jí vysvětlil, že nehledám žádné dlouhé dopisování, chci opravdovou ženu do života denní soužití, společné dovolené, sdílení radostí i starostí. Souhlasila a domluvili jsme se, že se uvidíme o víkendu v centru Prahy.
První rande dopadlo skvěle. Procházeli jsme se dlouho starým městem, počasí bylo nádherné. Libuše vyprávěla o práci a vnoučatech, já poslouchal a přikyvoval. Líbila se mi její klidná povaha, nebyla upovídaná ani vtíravá. Pozval jsem ji do kavárny, samozřejmě na svůj účet v mém věku je jasné, že muž zve ženu a platí.
Začalo to klasické doba květin a bonboniér. Kytice kupoval vždycky já, bonboniéry také, ale čas jsme trávili společně. Každý pátek a sobotu jsme zažívali pestré kulturní večery. Nejsem lakomý, ale když si spočítám výdaje za ty dva měsíce, trochu mě zamrazí.
Byli jsme v divadle, vždy pokračovali do restaurace. Takto vlastně každý víkend: výstava českého skla, jazzový koncert, procházka po Karlštejně s bohatým obědem v hospůdce.
Snažil jsem se být gentleman a měl jsem pocit, že se k sobě přibližujeme. Ona se vždy usmála, vzala mě na ulici za ruku a říkala:
Václave, s tebou je to moc hezké, jsi takový galantní muž.
Samozřejmě, že mě to těšilo.
První signály v kině
Když se teď dívám zpět, mělo mi být jasné, na čem jsem.
Za prvé, nikdy mě nepozvala k sobě domů. Ani na kávu, ani jen tak posedět. Vždy našla důvod: Doma mám nepořádek, Přespává u mě vnučka, Jsem po práci unavená, pojďme raději do bistra. Nejprve jsem myslel, že se stydí přece jen žena, která dlouho žila sama, si může odvyknout na mužskou společnost doma. Netrval jsem na tom a čekal na příležitost.
Za druhé, když přišla řeč na věk, chovala se zvláštně. Na výlety, do restaurací a na koncerty byla mladá a plná energie, navrhovala víkendy u vody, výlety do aquaparku. Jakmile jsem ale chtěl posunout vztah k ničemu bližšímu, rázem se změnila v mrzutou babičku.
Jednou jsme byli v kině úplně vzadu. Jemně jsem jí položil ruku na koleno, nedělal jsem nic víc. Okamžitě moji ruku odstrčila a řekla přísně, ale slušně:
Václave, kolem jsou lidé, nehodí se to.
Ale vždyť je tu tma a nikdo u nás není.
To je jedno, nepatří se to, nejsme přece náctiletí.
Přiznal jsem to jejímu přísnému vychování. Říkal jsem si: možná je opravdu cudná a musím respektovat její hranice. Ale už jsem cítil, že se ne úplně cítím pohodlně. Vždyť nám není šestnáct a času nám opravdu tolik nezbývá na to, abychom hráli divadlo na uražené husičky.
Libuše milovala povídat si o nemocech. V tomhle věku bolí skoro každého záda, kolena zlobí, tlak skáče to chápu. Ale ona v tom měla zvláštní zálibu. Celou večeři mohla popisovat, jak jí tahá v bedrech nebo které prášky na cholesterol jí zabírají.
Spor o bazén
Vždycky jsem ji vyslechl, opravdu jí přál zdraví a nabídl, že ji vezmu k dobrému doktovi. Sotva jsem však zmínil, že chodím dvakrát týdně plavat, zakabonila se:
A na co ti to je? Akorát si zničíš srdce. Ve tvém věku je lepší sedět doma na gauči a číst, ne lézt do chlóru.
Jenže mě opravdu nebaví nehybně sedět na pohovce a čekat na stáří. Chci žít naplno.
Rozhodující moment a lekce o studu
Včera jsem si řekl, že už nemá cenu dál hrát hru na ideálního pionýra. Dva měsíce stačí, abychom poznali, jestli to má smysl.
Večeřeli jsme v arménské restauraci v Holešovicích, dali si chačapuri a dobré víno. Bavili jsme se, ona se smála, vyprávěla veselé historky z práce. Měl jsem dojem, že mluvím s normální ženou, tak jsem chtěl být upřímný.
Po večeři jsme sedli do mého auta. Za oknem mrholilo, v autě bylo příjemně teplo a hrála tlumená hudba. Chytil jsem ji za ruku tentokrát ji nestáhla.
Libuško, co kdybychom šli ke mně domů? Udělám čaj, pustíme si hudbu, popovídáme…
Okamžitě se napjala, ztuhl výraz a zmizel úsměv z tváře.
Václave, to jako myslíš vážně?
Nemyslím, vím. Líbíš se mi. Jsem sám, ty taky. Chodíme spolu dva měsíce, je normální chtít být si blíž.
A pak spustila dlouhou přednášku o věku, studu a duševní vznešenosti, nad kterou jsem zůstal stát v úžasu:
Ty tušíš, co říkáš? To je pro mladé, pro rozšiřování rodiny. Nač to teď? Představ si, jak bychom vypadali bez oblečení. Já faldky, ty břicho. Fuj! V našem věku je podstatné přátelství, vzájemná pomoc, spolehlivost ne… tyhle věci. Myslíš jen na tělo.
Cítil jsem se, jako by mě označila za někoho neslušného, jen proto, že po dvou měsících vztahu chci být se ženou blíž.
Prosím tě, jaké břicho? Ve zdravé formě jsem, chodím do posilovny či plavat a vypadáš výborně na svůj věk. Proč se tak trestáš? Kdo určil, že v 56 končí život a začíná jen spirituální přátelství?
To je snad jasné! Slušné ženy mého věku pečují o vnoučata a pěstují rajčata. Bylo by mi hanba před dětmi, kdybych měla muže na něco takového.
To už jsem nevydržel a všechno řekl přímo:
Tak proto sis nepořídila muže do vztahu! Dva měsíce jsi se mnou jedla po restauracích, jezdila mým autem, byla na představeních. Nebylo ti hloupé přijímat dárky od takového hříšníka? Najednou, když chci opravdovou blízkost, je to nevkusné?
Zrudla vzteky, ne studem.
Co si myslíš, že žena musí mužovi hned skočit do náručí za pár večeří?
To ne, prosím, překrucuješ. Hledal jsem partnerku pro život, a to znamená vztahy, včetně těch tělesných. Ty jsi hledala kamaráda s autem a s peněženkou.
Vystřelila z auta, zabouchla dveře a vběhla do vchodu. Nedíval jsem se za ní bylo to jasné. Sledoval jsem, jak odchází, a bylo mi líto spíš sebe.
Mám rád dlouhé hovory, historii i knihy. Ale jsem živý chlap a nechci se vzdát blízkosti jen proto, že má někdo v hlavě betonové představy o věku.
Smazal jsem její číslo i svůj profil na seznamce. Potřebuji čas, abych se z toho oklepal.
A co dál? Rozhodl jsem se: hned na prvním rande se zeptám na vztah k blízkosti. Jestli uslyším řeči o starém věku a vnoučatech jako smyslu života, rozdělíme útratu a popřejeme si hezký den.
A zamyslel jsem se co je v 56 letech větší ostuda: toužit ještě žít, nebo se celý život bát, co si kdo pomyslí?
Zjistil jsem, že život nekončí, dokud člověk sám neuzavře dveře. Je potřeba najít rovnováhu mezi ohledem na druhé a vlastním štěstím a nebát se stát za tím, co člověk opravdu cítí a chce.