Dva chlapi mi visí na krku – příběh o tom, jak Aline v jejím vlastním bytě přerostlo přes hlavu star…

Dobré zprávy

Tak! Vyber si: buď já, nebo tvůj bratr se svou partou holek! Ty ses snad úplně zbláznil. Nejdřív mi sem nastěhuješ příbuzenstvo, a teď ještě cizí slečny? Máte to ale pěkně vymyšlené!

Markéta stála uprostřed ložnice a třásla se vzteky. V ruce držela důkaz cizí nylonovou punčochu. Před chvílí ji vytáhla zpod postele a hned jí bylo jasné: tuhle rozhodně nevlastní.

Michal místo omluvy nebo lítosti převrátil oči, jako by snad cizího chlapa přivedla Markéta. Netrpělivě přešlapoval a pokukoval ke dveřím do chodby.

Markét, zase děláš z komára velblouda, odfrknul nevrle Michal. Vždyť je to náš host. Můj brácha a mimochodem tvůj švagr. No, přivedl holku, tak co? Tě to urazilo?

Markétě nebylo líto. Cítila něco horšího odpor. Jako by ve svých oblíbených botách šlápla do něčeho špinavého.

Viděla, jak Michal mžiká očima, snaží se najít oporu u toho, kdo jim už půl roku okupoval byt. Tomáš, jeho bratr, se však ani nehnul.

Tohle je můj byt a já tu nechci cizí lidi, zasyčela Markéta, sotva ovládajíc vztek. Ani tvého bratra tu nechci. Kup si vlastní a tam si nech bydlet, koho chceš, třeba papouška. Ale můj ať si vyklidí!

Teď přišla řada na Michala, aby se divil. Podle Markéty ale nebylo ani čemu spíš si toho měl všimnout dřív.

No jo, Michale, jedeme pryč, natáhl znuděně Tomáš z obýváku. Najdeme něco jednoduššího, ale aspoň bez takových scén. Ženská z vozejku, znáš to.

Michal dostal povel a začal okázale házet věci do sportovní tašky: trička, džíny, nabíječku, spodní prádlo.

Ještě budeš litovat, Markéto, zamumlal bez pohledu na ni. Kdo by o tebe stál kromě mě…

Když odcházeli, práskli dveřmi tak, že v kredenci zazvonily skleničky.

Markéta zůstala sama v náhle tichém bytě. Posadila se na postel a v ruce stále svírala tu zatracenou punčochu.
Jak se to mohlo stát? Kdy se její malý dvoupokoják po babičce stal ubytovnou?

…Markéta poznala Michala před dvěma lety. Byli každý jiný. Ona byla tichá, stydlivá, špatně navazovala kontakty. On hlučný, vtipný, stále v pohybu. Studovali, ale Michal už jezdil s autem pro Bolt a dělal na ni dojem: kupoval čokolády, recitoval básničky, někdy i pozval do restaurace. Pro Markétu, vyznamenanou a skromnou, to bylo maximum romantiky.

S návrhem na společné bydlení přišel podezřele rychle po dvou měsících.

Nemůžu bez tebe ani minutu, maličká, šeptal jí, když ji objímal. Chci usínat i vstávat jenom s tebou.

Tenkrát Markéta roztála. Po půl roce však zjistila pravdu: Michala vyhodili z podnájmu za hluk a nutně potřeboval někde být. Markéta si to ale vyložila po svém: Všichni mají někdy těžkosti. Prostě smůla.

Bydleli spolu tiše a skromně. Markéta ráno spěchala na přednášky, večer učila děti na doučování, aby zaplnila lednici a vyšla s penězi. Michal také přispíval. Jenže po dvou letech jejich světem pronikl třetí.

Michale, prý přijede tvůj brácha na přijímačky. Pozveme ho na návštěvu? zeptala se jednou Markéta.

Netušila, že si Tomáš návštěvu zamiluje. Nejprve přijížděl obden, pak denně a nakonec zůstal. Markéta, zvyklá být pohostinná, servírovala večeře a uklízela za dvěma dospělými chlapy: umývala nádobí, převlékala peřiny, prala cizí ponožky. Všechno sama. O vysokou školu už Tomáš najednou nedbal.

Tomáši, nemáš být na vejšce? Nemáte tam koleje? optala se třetí měsíc.
Na školu mě nevzali, oznámil klidně. Zkusím příští rok.

Markéta už tušila, že Tomáše jen tak nevyhodí. Proč by taky? Má k dispozici obývák, dostane najíst, všechno obstaráno. Stačí spát do poledne, bavit se mobilem a toulat s kamarády.

Potíže přibyly, když Michal najednou odešel z prodejny, kde dělal poslední rok.

Vedoucí je blbec, řekl. Spousta požadavků, ale plat jak u vojáka v zelí. Neřeš to, zatím budu jezdit a hledat něco lepšího.

Hledání se protahovalo. Na brigádu šel Michal jednou týdně. V Markétině bytě tak celé dny leželi na sedačce dva velcí chlapi a oba jí byli na krku.

Ustát rozpočet bylo těžší. Jídlo mizelo před očima. Pánev karbanátků zmizela za večer. Energie a voda stále stoupaly, ale Tomáš s Michalem to nechávali Markétě.

Chodila domů unavená a čekaly ji hory nemytého nádobí, špinavé prádlo po koupelně, v rozích chuchvalce prachu.

Když si poprvé dovolila protestovat, Michal nechápavě zíral.

Markét, proč hysterčíš? Vadí ti miska polévky pro bráchu? Má těžké období, velké město. Chovej se laskavě, jsi přece ženská.

Vždy ji stavěli do pozice lakomé semetriky. Tak Markéta zatnula zuby, rozpalovala sporák, vydrhla za nimi záchod a mlčela, jen aby zachovala křehký domácí mír. Měla pocit, že to tak musí být.

Ale když jednoho dne našla nedopitou lahev krabicového vína a tři skleničky, začala tušit zradu. Jakmile však objevila nylonovou punčochu trpělivost jí praskla.

První noc v prázdném bytě byla úzkostná. Najednou jí chybělo Tomášovo chrápání, šourání Michalových bačkor i zvuk televize.

Ale ráno přišla úleva. Markéta otevřela lednici: sýr i džus zůstaly tam, kde je včera položila. Nikdo neupíjel mléko z lahve, nikdo nerozházel stůl drobky a špinavým nožem. Teď už byla ve svém království.

Večer na ni přišla samota dvojnásobně. Vyrazila k nejlepší kamarádce Lence, potřebovala se svěřit.

Ty jsi, Markétko, naivní usmála se Lenka. Vsadím se, že už si někde vydržují jinou. Možná právě tu, co byla u vás včera. Třeba ji přinesl Michal, ne Tomáš. A vůbec, na tom už nezáleží, využili tě oba. Buď ráda, že ti ta holka dala důvod oba vykopnout. Jinak bys je živila dál.

Markéta se doma pustila do úklidu, jaký byt nezažil. Spíš to bylo rozloučení s minulým životem. Vyházela zapomenuté ponožky, papírky, prázdné krabičky od cigaret Všechno, co připomínalo tábor. Dokonce i dárky. Vyměnila povlečení, vytřela podlahu savem a teprve pak se jí ulevilo.

Na konci měsíce zjistila, že její účet nejen vychází, ale dokonce může něco ušetřit na horší časy.

Uplynul rok a půl…

Markéta se změnila. Nastoupila na soukromou školu, naučila se říkat ne a už se nesnažila být za každou cenu obětavá. V jejím životě se objevil Pavel inženýr, o pět let starší, s vlastním bytem, byť na hypotéku.
Se stěhováním nespěchala. Půl roku Pavla poznávala, než ho k sobě pustila natrvalo. Bydleli v jejím bytě byl blíž centru. Pavel pronajal svůj a tím splácel hypotéku.

Všechno šlo dobře, dokud jednoho večera Pavel neodložil telefon a neoznámil:

Poslouchej, Markéto, volala mi máma Musí na vyšetření. U nás na vesnici to nejde. Asi bude muset přijet na týden, možná dva. Co ty na to?

Markétě zamrzla krev v žilách. V hlavě se jí promítla minulost: drzý Tomáš rozvalený na gauči, chrápání, pocit cizince ve vlastním domě Stisklo ji srdce úzkostí.

Podívala se na Pavla. Čekal na odpověď. Měla pocit, že teď se rozhoduje jejich budoucnost. Měla mlčet? Nechat si to líbit? Zase se obětovat pro ostatní?

Markéta se zhluboka nadechla a tiše začala:

Pavle, mám tvou maminku ráda, ale… mám jedno pravidlo. V mém bytě nikdo nepřespává. Nikdo z tvých, nikdo z mých. Náš domov je jen náš. Prosím, nezlob se na mě, ale tohle je moje zásada.

V místnosti zavládlo ticho. Markéta v duchu čekala hádku, výčitky, cinkající dveře. Byla připravena se bránit.

Pavel jen překvapeně zvedl obočí a v klidu přikývl.

Žádný problém, řekl a vrátil se k telefonu. Vždyť mám ještě ten svůj byt klidně ji ubytuju tam, nebo ji někde pronajmu pokoj u nemocnice, ať je jí to pohodlné a nám taky.

Markéta nevěřícně vydechla.

Opravdu se nezlobíš?

Pavel položil mobil, přišel k ní a objal ji.

Proč bych se zlobil? Každý má svá pravidla. Vždy je možnost domluvit se nebo najít kompromis.

Markéta se usmála a zabořila hlavu do jeho ramene. Naučila se říkat ne a našla muže, který ne nebral jako útok. Odteď její dveře, i srdce, otevírá jen těm, kdo si umí zout boty a otřít nohy.

Rate article
Add a comment