1. března
Dnes ráno jsem potkala paní Jarmilu v domě na chodbě. Přišla mi smutná, tak jsem se jí opatrně zeptala, jestli se jí něco nestalo. Ani jsem netušila, jak se mi její odpověď zaryje do srdce.
Kdy jste vlastně naposledy mluvila se synem? vyslovila jsem potichu.
Paní Jarmila jen sklopila oči a po chvilce mi tiše řekla: Víš, bylo to před více než šesti lety. Poté, co se přestěhoval s manželkou do Brna, mi ze začátku aspoň občas zavolal. Ale nakonec už ani to ne. Jednou jsem mu k narozeninám přinesla bábovku a chtěla mu popřát osobně…
Najednou se jí zaleskly oči slzami. Doufala jsem, že se to alespoň tenkrát povedlo.
A co bylo dál? zeptala jsem se tichým hlasem.
Dveře mi otevřela moje snacha. Řekla mi, že v jejich bytě nejsem vítaná. Syn tam stál, díval se na mě, neřekl ani slovo. Jen sklopil pohled, jako bych mohla za něco já, a pak odešel do pokoje. To byl naposledy, co jsem ho viděla.
Nemohla jsem tomu uvěřit: Ani vám pak už nikdy nezavolal?
Jednou jsem mu ještě zavolala, přikývla paní Jarmila, když jsem prodávala náš třípokojový byt v Ostravě a kupovala si malinký tady v Praze, protože už jsem nechtěla být sama v tak velkém prostoru. Samozřejmě jsem mu dala nějaké peníze z prodeje, aby měl do začátku. Přišel, podepsal smlouvy, vzal si peníze Od té doby už nikdy nezavolal.
Nějak jsem musela zjistit, jestli je jí moc smutno nebo už si zvykla: Jste hodně sama nebo už jste si na osamělost zvykla? vyslovila jsem opatrně.
Víš, Lucie, je mi vlastně docela dobře. Když byl můj syn malý, zůstali jsme na všechno sami, protože jeho otec utekl za jinou. Vychovala jsem ho, měla jsem ho moc ráda. Všechno jsem mu dala. Když mi jednou řekl, že by chtěl vlastní byt, byla jsem ráda, že dospěl. Jenže ona, ta jeho, trvala na tom, že musí mít své soukromí, abychom tam my dva nezasahovali. Pak brzy otěhotněla.
Trošku mi zatrnulo při pomyšlení, jak člověk zvládne takovou zradu od vlastního dítěte. Vy mi to ale povídáte tak klidně. Není vám to vlastně líto, že jste zůstala sama? nevydržela jsem.
Slzy jsem už vyplakala, usmála se chabě. Do nového bytu už jsem si zvykla. Peněz mám dost, vystačím si. Každé ráno si dám vařit vodu na čaj, vyjdu si na balkon a sleduji, jak Praha pomalu vstává. Když jsem byla mladá, toužila jsem jen po tom, se pořádně vyspat, protože jsem dělala na dvou směnách, abychom měli z čeho žít. Představovala jsem si, jak mi na stáří budou dělat radost ti, co jsem pro ně žila… ale asi mi nebylo přáno.
Chvíli jsem přemýšlela, jestli by jí neudělal radost nějaký domácí mazlíček: A zvíře jste nezkoušela? Přece jen, ve dvou je to veselejší.
Víš, Lucinko, i kočky občas utečou, když tě potřebují nejvíc. A psa nechci, protože nevím, jestli mě zítra ráno ještě najde živou. Nemůžu na sebe brát odpovědnost za nikoho, koho už nemůžu ochránit. Nestačilo mi, kolikrát jsem už naletěla svému srdci…
Zlomilo se ve mně něco, když jsem viděla, jak se Jarmile třesou ruce a nakonec se rozplakala.
Děti, nikdy nenechávejte své rodiče o samotě. Jste jejich část, bez vás jim zůstane v srdci prázdno, které nic nenaplní. Jednou možná pochopíte…