Je nám spolu tak dobře…
Po rozvodu žiji sama, ale necítím se osamělá.
Syn a dcera mají vlastní rodiny a já se velmi, velmi snažím, aby se jim věnovali, ale neopouštějí mě.
Chodí ke mně, nakupují, berou mě na dovolenou.
I když asi za rok půjdu do důchodu, nevzdávám se.
Chodím s přáteli na kávu a do divadla, nevynechám žádnou firemní akci.
Jednou v neděli, když jsem odcházela na další schůzku se spolužáky, jsem ve výtahu narazila na sousedku z přízemí.
Stěžovala si mi, že byla dlouho v zahraničí a že už ji nebaví být sama.
Pravidelně se slyšely v telefonu, ale být v její blízkosti a obklopovat ji tak, jak to dělali moji spolužáci, bylo něco jiného.
Pak si povzdechla: „No, myslím, že takhle se orientují všichni v našem vchodu!“.
A začal vyjmenovávat všechny sousedy – jejichž děti byly v zahraničí, kteří na něj zapomněli a nezajímali se o něj…..
Kteří se rozvedli, jejichž příbuzní zemřeli.
Doteď jsem o tom nepřemýšlel, ale sousedova slova mi zůstala v hlavě a nedala mi klidu.
A protože jsem v organizacích, napadlo mě vzít všechny domů.
Nebyl k tomu žádný zvláštní důvod – prostě se vidět a popovídat si.
A kolik lidí bylo v našem čtyřpatrovém domě se dvěma byty na patro!
Musím říct, že to bylo skvělé setkání.
Nepamatuji si, kdy jsem se tolik nasmál.
Zdálo se, že sousedé bzučí!
Když odešli, rozhodli jsme se, že se budeme navštěvovat jednou za čtrnáct dní.
Myšlenka byla taková, že se každý z nás přihlásil jako hostitel.
Poslední dva roky jsme tato sousedská setkání pořádali sami.
A řeknu vám, že jsme méně nemocní.
Protože žijeme s lidmi.
Každý se cítí potřebný a těší se na setkání.
Povídáme si o tom, co se komu stalo, kdo co četl nebo sledoval.
Vyměníme si recepty, uvaříme další specialitu.
Tohle je náš recept na samotu – pokud se vám líbí, podělte se o něj!