Andrej Pavlovič seděl u okna a díval se na inzerát v telefonu. Písmena se mu rozmazávala před očima – brýle se zase někde ztratily. Ale text byl prostý:
«Odevzdám do dobrých rukou kocoura. Rezavý, kastrovaný, naučený na záchod.»
Ne. Nedám. Prodám. Aspoň bude větší šance, že se dostane do zajištěné rodiny.
– Barsíku, – zavolal tiše. – Pojď sem, rezavý.
Kocour se objevil jako kouzlem – tlustý, vrnící traktůrek na měkkých tlapkách. Skočil na kolena, stočil se do klubíčka. Teplý, živý.
Andrej Pavlovič ho pohladil za uchem. Barsík přimhouřil oči rozkoší a pán cítil, jak se mu svírá srdce. Už půl roku byl sám.
– Co s tebou budeme dělat, co? – zašeptal stařík. – Léky docházejí a důchod taky.
Kocourek přede, nic netuše. Andrej Pavlovič otevřel kalkulačku. Krmivo – tisíc korun měsíčně. Stelivo – dalších pět set. Na veterináře radši nemyslet.
A prášky na tlak stojí dva tisíce. Každý měsíc.
– Chápeš, Barsíku, já se s tebou nechci rozloučit, prostě už to nezvládám.
Napsal do inzerátu: «Kocour do dobrých rukou. Tři tisíce korun.» Smazal. Napsal znovu: «Prodám kocoura. Pět tisíc korun.»
Telefon hned zazvonil. Ženský hlas:
– Dobrý den, volám kvůli kocourovi. Mohu se přijít podívat?
– Můžete, – odpověděl chraptivě Andrej Pavlovič. – Přijeďte.
Za hodinu zaklepali na dveře. Na prahu stála žena kolem padesátky se smutnýma očima.
– Marina, – představila se. – A kdeže je kocourek?
Barsík jako naschvál hned vyběhl z kuchyně, ale ne k návštěvnici – k pánovi. Třel se o nohy, přede, díval se zamilovanýma očima.
– Tady je, můj rezavý, – řekl Andrej Pavlovič a snažil se mluvit lhostejně. – Hodný kocour. Mazlivý.
Marina si dřepla, natáhla ruku. Barsík očichal, ale nešel k ní. Vrátil se k pánovi.
– A proč ho prodáváte? – zeptala se žena tiše.
– Nu, okolnosti, – zamumlal stařík a odvrátil pohled.
A tu Marina uviděla: ruce důchodce se třesou. A kocour se od něj nehne ani na krok.
Pomalu si prohlédla byt. Všechno čisté, uklizené, ale nějak prázdné. Na parapetu – uschlý fíkus. Na stole – krabička s léky, skoro prázdná. A ještě jedna, také skoro prázdná.
– Pěkný byt, – řekla. – Bydlíte tu dlouho?
– Už čtyřicet let, – odpověděl Andrej Pavlovič a hladil Barsíka. – S manželkou jsme ho kupovali…
Nedokončil. Nemusel.
Marina kývla. Jí samotné nedávno umřela Žučka – voříšek, který s ní byl patnáct let. Prázdnota v domě taková, že by se zdi zhroutily.
– A není kocour nemocný? – zeptala se.
– Kdepak, zdravý. Jen já… – Stařík zaváhal. – Už to nezvládám. Věk, víte.
Barsík najednou protáhle zamňoukal a otřel se o pánovu nohu. Jako by rozuměl, o co jde.
– A jaké krmivo máte? – vyptávala se dál Marina.
Andrej Pavlovič ukázal do kuchyně. Tam stály dvě mističky – jedna s vodou, druhá se suchým krmivem. Levným, z Billy. Ne úplně špatným, ale ani dobrým.
– Je vybíravý v jídle?
– Ne, co dáte, to sní. Hodný kluk. Chytrý moc. Když byla Galička nemocná, lehal k ní do postele, hřál ji. Jako by rozuměl. – Hlas se mu chvěl.
Marina si dřepla před kocoura. Barsík se na ni podíval, ale tiskl se k pánovi.
– Řekněte mi upřímně, – zeptala se tiše, – proč žádáte právě pět tisíc?
Stařík se zarazil:
– Vždyť je to hodný kocour. Čistokrevný.
– Barsík je voříšek, – namítla Marina mírně. – Krásný, ale voříšek. A vy ho máte rád. Tak proč ho prodáváte?
Andrej Pavlovič se otočil k oknu. Dlouho mlčel. Barsík mu přede na klíně a pán ho hladil třesoucíma se rukama.
– Léky jsou drahé. A krmivo. On byl před měsícem nemocný, vozili jsme ho k veterináři. Dal jsem pět tisíc. Poslední.
– A dcera? Syn? Příbuzní?
– Dcera žije v Německu. Vychovává vlastní tři děti, na starého otce nemá čas. Ani já o nic nežádám.
Povzdechl si.
– S Galičkou jsme to nějak zvládali. Sám – to nejde.
Marina poslouchala a cítila, jak se jí srdce svírá. Tu sedí, ten hrdý stařík, a prodává jedinou živou bytost, která mu v domě zbyla. A kocour nechápe, tiskne se, důvěřuje.
– A když ho nekoupím? – zeptala se.
– Někdo jiný koupí. – Hlas pevný, ale ruce se pořád třesou. – Inzerát visí, ozývají se.
– A není vám to líto?
Andrej Pavlovič prudce zvedl hlavu:
– Myslíte, že je mi to lehké?! Myslíte, že to dělám pro radost?!
Zarazil se, stiskl rty. Barsík se lekl prudkého pohybu, skočil z klína, ale daleko nešel – sedl si vedle.
A tu Marina pochopila: nemůže prostě koupit kocoura a odejít. Nesmí je rozdělit.
Ale musí něco vymyslet.
Marina mlčela. Dlouho.
– Andreji Pavloviči, a když kocoura nekoupím? – řekla.
Stařík se otřásl:
– Jak nekoupíte?! A proč jste tedy přijela?
– Přijela jsem se podívat. Podívala jsem se. A pochopila – kocoura kupovat nebudu.
Andrej Pavlovič zbledl. Ruce se mu roztřásly ještě víc.
– Vy jste sama volala! Sama říkala, že potřebujete kocoura!
– Potřebuji. – Marina vstala z křesla a přešla k oknu. – Ale ne tohohle.
– Co s ním je?!
Otočila se. A stařík uviděl v jejích očích slzy.
– S kocourem je všechno v pořádku. Ale s pánem není.
– Nerozumím.
– Rozumíte, Andreji Pavloviči. – Hlas se jí chvěl. – Já jsem nedávno ztratila psa. Starého, nemocného. Patnáct let se mnou žil. A víte, co bylo nejhorší, než odešel? Ne nemoc. Ne bolest. Ale to, že se na mě díval, jako by se omlouval. Že dělá starosti.
Andrej Pavlovič polkl. Barsík k němu přišel, otřel se o nohu.
– A teď se dívám na vás s Barsíkem – a vidím to samé. On se k vám tiskne a vy se stydíte, že ho nemůžete uživit. Myslíte, že děláte správně, když ho dáváte do dobrých rukou.
– A copak je to špatně?! – vybuchl stařík. – Nebo má radši hladovět se mnou?!
– A kdo řekl, že musí hladovět?
Nastala pauza. Barsík zamňoukal – tiše, táhle.
– Navrhuju jinou možnost, – pokračovala Marina. – Budu nosit krmivo. Každý týden. A peníze na veterináře – kdyby bylo potřeba.
– Cože?! – Andrej Pavlovič se na ni podíval jako na blázna. – Proč byste to dělala?
– Protože chci pomoct kocourovi. Ale nechci vás rozdělit. – Usmála se přes slzy. – Můžeme to nazvat pronájem štěstí.
– Pronájem?!
– No ano. Platím za to, že můžu chodit hladit Barsíka. A zároveň mám důvod navštívit osamělého člověka. Dát si čaj. Povídat si.
Stařík mlčel. Oči dokořán, rty se mu chvěly.
– To je nějak ponižující, – vykoktal.
– Proč ponižující? – upřímně se podivila Marina. – Je to přece dohoda. Poctivá dohoda. Já získávám kocoura na povídání – vy získáváte pomoc s krmivem. Oboustranně výhodné.
– Ne! Nejsem žebrák! Nejsem žebrák! – Andrej Pavlovič prudce vstal.
– A kdo to říká?
– Vy sama! Nabízíte peníze cizímu starci!
Marina zavrtěla hlavou:
– Nabízím dohodu. Platit za způsob, jak být s kocourem. A s chytrým, zajímavým člověkem, který toho kocoura vychoval.
– Ne! – Hlas se mu zlomil. – Nelitujte mě!
A tu zmlkl. Sedl si zpátky do křesla. Sklonil hlavu.
Barsík mu skočil na klín.
– Víte, co je nejhorší, Andreji Pavloviči? – zeptala se tiše Marina. – Ne chudoba. Ne stáří. Ale pýcha. Která brání přijmout pomoc.
– To není pýcha, – zašeptal. – To je stud.
– Stud za co?
– Že jsem to nezvládl. Že manželka umřela a já zůstal. Že jsem nenashromáždil peníze. Že dcera je daleko. Že ani kocoura neuživím.
Slzy mu tekly po vrásčitých tvářích.
– A teď jste přijela vy. A nabízíte pomoc. A já jako poslední…
– Blázen? – jemně napověděla Marina.
– No ano. Blázen.
Přišla, dřepla si vedle křesla:
– Andreji Pavloviči. Já mám prázdný byt. Já mám ztraceného psa. Já mám práci, do které se mi nechce. A nikoho, komu bych řekla, jaký byl den. A vy máte Barsíka. A dobré srdce.
– Odkud víte o dobrém srdci?
– Zlý člověk by takhle kocoura nemiloval.
Barsík zavrněl hlasitěji, jako by souhlasil.
– Tak co říkáte? Dohodneme se?
Andrej Pavlovič dlouho mlčel. Hladil rezavou srst. Přemýšlel.
Stařík si povzdechl. Hluboce.
– Tak tedy… zkusíme?
Uplynuly dva měsíce.
Andrej Pavlovič seděl u okna s Barsíkem na klíně a díval se na dvůr. Brzy měla přijít Marina – v úterky vždy nosila krmivo a nějaké dobroty.
– Slyšíš, rezavý? – řekl tiše kocourovi. – Zdá se, že známé kroky.
Barsík zvedl hlavu, nastražil uši. Ano, to je ona.
Zaklepání na dveře.
– Andreji Pavloviči? To jsem já!
– Pojďte dál, pojďte dál! – Stařík vstal, narovnal si košili. Za ty dva měsíce ožil, dokonce mu zrůžověly tváře.
Marina vstoupila s velkými taškami, usmívala se:
– Ahoj, krasavče! – To Barsíkovi.
Kocour hned zavrněl a otřel se jí o nohy.
– A pozdrav i vám, Andreji Pavloviči. Jak se daří? Jak zdraví?
– Všechno v pořádku. Včera jsem byl u doktora – tlak v normě. Vaše prášky pomáhají.
– Ó! Zítra je sobota, nešli bychom do parku? Vyvenčíme Barsíka na vodítku?
Andrej Pavlovič se zastyděl:
– Ale co byste. Do parku. Lidi se budou dívat – stařík s kocourem na šňůře.
– Ať se dívají! – zasmála se Marina. – Budou závidět, jakého máte krasavce. Že, Barsíku?
Kocour zamňoukal – souhlasně.
Pili čaj v kuchyni. Andrej Pavlovič vyprávěl o sousedech, o novinkách na dvoře. A Marina poslouchala, kývala, smála se. Za ty dva měsíce mezi nimi vzniklo zvláštní pouto – ne příbuzenské, ale velmi vřelé.
– Víte, – řekla, dopíjejíc čaj, – vaše dcera tento týden volala?
– Volala. Ptala se, jak se mám. Vyprávěl jsem jí o vás.
– A co řekla?
– Podivila se, – přiznal stařík. – Říká: «Tati, jsem tak ráda, že máš kamarádku.» Kamarádku. – Usmál se. – Zvláštní zní v mém věku, že?
– Proč zvláštní? Přátelství věk nemá.
Barsík náhle seskočil z parapetu a přešel k misce s krmivem. S kvalitním krmivem, které už nebylo problém.
– A já ho chtěl prodat, – řekl tiše Andrej Pavlovič.
– A dobře, že jste neprodal.
– Ano… Tenkrát jsem myslel, že je konec světa. A přitom to byl začátek nového života.
Marina kývla:
– Někdy ty nejstrašnější okamžiky vedou k nejjasnějším změnám.
Mlčeli a pozorovali, jak Barsík náležitě chroupá krmivo. Měl teď všechno – jídlo, pohlazení, pozornost dvou lidí, kteří ho milovali.
