Josef Novák seděl u okna a koukal na inzerát v telefonu. Písmena se mu rozmazávala před očima – brýle zase někde založil. Ale ten text byl jednoduchý:
„Daruji do dobrých rukou kocoura. Rezavý, kastrovaný, zvyklý na záchůdek.“
Ne. Nedaruju. Prodám. Aspoň bude větší šance, že se dostane do zámožné rodiny.
– Mourku, – zavolal potichu. – Pojď sem, rezavý.
Kocour se zjevil jako zázrakem – tlustý, vrnící traktor na měkkých tlapkách. Skočil mu na klín, schoulil se do klubíčka. Teplý, živý.
Josef ho pohladil za uchem. Mourek přimhouřil oči slastí a majitel cítil, jak se mu srdce svírá. Už půl rok je sám.
– Co si s tebou počneme, co? – zašeptal stařík. – Léky docházejí a důchod taky.
Kocour přede dál, nic netušil. Josef otevřel kalkulačku. Krmení – tisíc měsíčně. Stelivo – dalších pět set. Na veterináře radši nemyslet.
A prášky na tlak stojí dva tisíce. Každý měsíc.
– Chápeš, Mourku, nechci se s tebou loučit, jen už to nezvládám.
Napsal do inzerátu: „Kocour do dobrých rukou. Tři tisíce korun.“ Smazal to. Napsal znovu: „Prodávám kocoura. Pět tisíc korun.“
Telefon hned zazvonil. Ženský hlas:
– Dobrý den, kvůli tomu kocourovi volám. Dá se přijít podívat?
– Dá, – odpověděl chraptivě Josef. – Přijeďte.
Za hodinu zaklepali na dveře. Na prahu stála žena kolem padesátky s uplakanýma očima.
– Božena, – představila se. – A kdeže ten kocourek?
Mourek jako naschvál hned vyběhl z kuchyně, ale ne k návštěvnici – k pánovi. Otíral se mu o nohy, přede, koukal zamilovanýma očima.
– Tady je, můj rezavý, – řekl Josef a snažil se mluvit lhostejně. – Hodný kocour. Příjemný.
Božena si dřepla, natáhla ruku. Mourek očichal, ale k ní nešel. Vrátil se k pánovi.
– A proč ho prodáváte? – zeptala se tiše.
– No, okolnosti, – zamumlal stařík a odvrátil pohled.
A tu si Božena všimla: ruce tomu důchodci se třesou. A kocour se od něj nehne ani na krok.
Rozhlédla se pomalu po bytě. Všechno čisté, uklizené, ale tak nějak prázdné. Na parapetu – uschlý fíkus. Na stole – krabička s léky, skoro prázdná. A ještě jedna, taky skoro prázdná.
– Hezký byt, – řekla. – Dlouho tu bydlíte?
– Už čtyřicet let, – odpověděl Josef a hladil Mourka. – S manželkou jsme ho kupovali…
Nedokončil. Nemusel.
Božena kývla. Jí samotné nedávno umřela Bára – voříšek, který s ní žil patnáct let. Doma taková prázdnota, že by se zdí zřítily.
– A kocour není nemocný? – zeptala se.
– Ne, je zdravej. Jenom já, – stařík se zarazil. – Už to nezvládám. Věk, víte.
Mourek najednou dlouze zamňoukal a otřel se pánovi o nohu. Jako by chápal, o co jde.
– A jaké mu dáváte krmení? – pokračovala Božena.
Josef ukázal do kuchyně. Stály tam dvě misky – jedna s vodou, druhá se suchým krmením. Levným, z Alberta. Není to nejhorší, ale ani dobrý.
– Je vybíravý v jídle?
– Ne, co mu dáte, to žere. Hodnej kluk. Chytrej moc. Když byla Hanka nemocná, lehal si k ní do postele, zahříval ji. Jako by to chápal. – hlas se mu třásl.
Božena si dřepla na bobek před kocourem. Mourek se na ni podíval, ale tiskl se k pánovi.
– Řekněte mi upřímně, – zeptala se tiše – proč zrovna pět tisíc?
Stařík znejistěl:
– No, vždyť je to dobrej kocour. Čistokrevnej.
– Mourek je voříšek, – namítla jemně Božena. – Hezkej, ale voříšek. A vy ho máte rád. Tak proč ho prodáváte?
Josef se otočil k oknu. Dlouho mlčel. Mourek mu přede na klíně a pán ho hladil roztřesenýma rukama.
– Léky jsou drahý. A krmení taky. Měsíc nazpět byl nemocnej, vezli jsme ho k veterináři. Dal jsem pět tisíc. Poslední.
– A dcera? Syn? Příbuzní?
– Dcera žije v Německu. Má svoje tři, na starýho nemá čas. A já si o nic neříkám.
Povzdechl si.
– S Hankou jsme to nějak zvládali. Ale sám – nejde to.
Božena poslouchala a cítila, jak se jí srdce svírá. Tady sedí ten hrdý stařík a prodává jedinou živou bytost, co mu v bytě zbyla. A kocour nechápe, tulí se, důvěřuje.
– A když si ho nekoupím? – zeptala se.
– Někdo jinej si koupí. – Hlas pevný, ale ruce se pořád třesou. – Inzerát už visí, volali.
– A není vám to líto?
Josef prudce zvedl hlavu:
– A myslíte, že je mi lehko?! Myslíte, že to dělám od dobrého bydla?
Zarazil se, stiskl rty. Mourek se lekl prudkého pohybu, seskočil z klína, ale nešel daleko – sedl si vedle.
A v tu chvíli Božena pochopila: nemůže si kocoura prostě koupit a odejít. Nemůže je oddělit.
Ale něco se vymyslet musí.
Božena mlčela. Dlouho.
– Josefe, a když si toho kocoura nekoupím? – řekla.
Stařík sebou trhl:
– Jak nekoupíte?! A proč jste tedy přijela?
– Přijela jsem se podívat. Podívala jsem se. A pochopila – kocoura kupovat nebudu.
Josef zbledl. Ruce se mu roztřásly ještě víc.
– Vždyť jste sama volala! Sama říkala, že chcete kocoura!
– Chci. – Božena vstala z křesla a přistoupila k oknu. – Jenom ne tohohle.
– A co mu je?!
Otočila se. A stařík uviděl v jejích očích slzy.
– Kocourovi je všecko. Jenom pánovi ne.
– Nerozumím.
– Rozumíte, Josefe. – Hlas se jí chvěl. – Já nedávno ztratila psa. Starýho, nemocnýho. Patnáct let se mnou žil. A víte, co bylo nejhorší před jeho odchodem? Ne nemoc. Ne bolest. Ale to, že se na mě díval a jako by se omlouval. Že dělá starosti.
Josef polkl. Mourek přistoupil k němu, otřel se o nohu.
– A teď se dívám na vás s Mourkem – a vidím to samý. On se k vám vine a vy se stydíte, že ho neuživíte. Myslíte si, že děláte správně, když ho dáte do dobrejch rukou.
– A není to správně?! – vzplanul stařík. – Nebo snad má hladovět se mnou?!
– A kdo říká, že má hladovět?
Nastala pauza. Mourek zamňoukal – tiše, protáhle.
– Navrhuju jinej způsob, – pokračovala Božena. – Budu nosit krmení. Každej tejden. A peníze na veterináře – když bude potřeba.
– Cože?! – Josef na ni koukal jako na blázna. – A proč byste to dělala?
– Protože chci pomoct kocourovi. Ale nechci vás oddělit. – Usmála se přes slzy. – Dá se to nazvat pronájmem štěstí.
– Pronájmem?!
– No jo. Platím za to, že můžu chodit hladit Mourka. A zároveň mám důvod navštívit osamělýho člověka. Dát si čaj. Popovídat.
Stařík mlčel. Oči dokořán, rty se mu chvěly.
– To je nějak ponižující, – vypravil ze sebe.
– Proč ponižující? – upřímně se divila Božena. – Je to přece dohoda. Poctivá dohoda. Já získám kocoura na přátelení – vy získáte pomoc s krmením. Výhodný pro oba.
– Ne! Já nejsem žebrák! Nejsem nuzák! – Josef prudce vstal.
– A kdo říká, že jste?
– No vy sama! Nabízíte peníze cizímu starýmu člověku!
Božena zavrtěla hlavou:
– Nabízím dohodu. Platit za způsob, jak si povídat s kocourem. A s chytrým, zajímavým člověkem, který toho kocoura vychoval.
– Nechtějte! – Hlas se mu zlomil. – Nechtějte mě litovat!
A tu zmlkl. Sedl si zpátky do křesla. Sklopil hlavu.
Mourek mu skočil na klín.
– Víte, co je nejhorší, Josefe? – tiše se zeptala Božena. – Ne chudoba. A ne stáří. Ale pýcha. Která brání přijmout pomoc.
– To není pýcha, – zašeptal. – To je stud.
– Stud za co?
– Že jsem to nezvládl. Že manželka umřela a já zůstal. Že jsem nenašetřil peníze. Že dcera je daleko. Že ani kocoura neuživím.
Slzy mu tekly po vrásčitých tvářích.
– A teď vy přijedete. A nabízíte pomoc. A já jako poslední…
– Blbec? – jemně podotkla Božena.
– No jo. Blbec.
Přistoupila, dřepla si vedle křesla:
– Josefe. Já mám prázdný byt. Já mám ztracenýho psa. Já mám práci, do který se mi nechce chodit. A nikoho vedle sebe, komu bych mohla říct, jak probíhal den. A vy máte Mourka. A dobrý srdce.
– Odkud víte o dobrým srdci?
– Zlej člověk takhle kocoura milovat neumí.
Mourek začal příst hlasitěji, jako by souhlasil.
– Tak co říkáte? Dohodneme se?
Josef dlouho mlčel. Hladil rezavou srst. Přemýšlel.
Stařík si povzdechl. Hluboce, zhluboka.
– Tak teda zkusíme?
Uplynuly dva měsíce.
Josef seděl u okna s Mourkem na klíně a díval se na dvůr. Brzy měla přijít Božena – v úterky vždy nosila krmení a nějaké dobroty.
– Slyšíš, rezavej? – tiše řekl kocourovi. – Zdá se, že známý kroky.
Mourek zvedl hlavu, nastražil uši. Jo, přesně – je to ona.
Zaklepání na dveře.
– Josefe? To jsem já!
– Pojďte dál, pojďte dál! – Stařík vstal, narovnal si košili. Za ty dva měsíce jako by ožil, dokonce mu zrůžověly tváře.
Božena vstoupila s velkými taškami, usmívala se:
– Ahoj, krasavče! – To Mourkovi.
Kocour hned zapředl a otřel se jí o nohy.
– A vám ahoj, Josefe. Jak se máte? Jak zdraví?
– Dobře, všechno v pořádku. Včera jsem byl u doktora – tlak v normě. Vaše prášky pomáhaj.
– Ále! Zítra je sobota, můžeme jít do parku? Mourka na vodítku vyvenčit?
Josef se zastyděl:
– Ale kdepak. Do parku. Lidi se budou dívat – stařík s kocourem na šňůře.
– Ať se dívaj! – zasmála se Božena. – Budou závidět, jakýho máte krasavce. Že jo, Mourku?
Kocour zamňoukal – souhlasně.
Pili čaj v kuchyni. Josef vyprávěl o sousedech, o novinkách na dvoře. A Božena poslouchala, přikyvovala, smála se. Za ty dva měsíce mezi nimi vznikla zvláštní blízkost – ne rodinná, ale velmi vřelá.
– Víte, – řekla, dopíjejíc čaj – vaše dcera tento týden volala?
– Volala. Ptala se, jak se mám. Řekl jsem jí o vás.
– A co říkala?
– Podivila se, – přiznal stařík. – Prý: „Tati, jsem ráda, že máš kamarádku.“ Kamarádku. – Usmál se. – Divně to zní v mým věku, že?
– Proč divně? Přátelství věk nemá.
Mourek najednou seskočil z parapetu a došel k misce s krmením. S kvalitním krmením, které už nebylo problém.
– A já ho chtěl prodat, – tiše řekl Josef.
– A dobře, že jste neprodal.
– No jo… Myslel jsem tehdy – konec světa. A přitom to byl začátek novýho života.
Božena kývla:
– Někdy ty nejstrašnější chvíle vedou k nejjasnějším změnám.
Mlčeli, pozorovali, jak Mourek spokojeně chroupe. Teď měl všechno – jídlo, pohlazení, pozornost dvou lidí, kteří ho milovali.
