Z důchodu si Marie Antonová kromě nezbytných poplatků za byt a nákupu potravin na výhodné akci dovolila udělat malou radost – sáček kávových zrn.
Zrna byla již upražena, a když ustřihla růžek sáčku, uvolnil se omračující aroma. Vdechovat ho musela vždy se zavřenýma očima, soustředěná čistě na vůni, a teprve pak se stával div – spolu s úžasnou vůní se jí do těla vlévala síla, vynořovaly se vzpomínky na dívčí sny o dalekých krajích, o příboji oceánu, šumění tropického deště, tajemné šelesty v pralesní houštině a divoké kriky opic, které se proháněly po liánách…
Nic z toho nikdy neviděla, ale vyprávění otce, který se často ztrácel na výzkumných expedicích v Jižní Americe, si pamatovala. Když byl doma, rád Marii vyprávěl o dobrodružstvích v Amazonském údolí, zatímco usrkával silnou kávu, a její vůně jí pokaždé připomínala jeho – suchého, šlachovitého a opáleného cestovatele. Že rodiče nejsou její biologičtí rodiče, věděla vždy.
Pamatovala si, jak si ji na začátku války, jako tříletou holčičku, která ztratila blízké, vzala k sobě žena, která se stala její maminkou na celý život. Poté byla Marie vedena obyčejným životem: škola, učení, práce, svatba, narození syna a nakonec osamělost. Syn, ovlivněn naléháním své ženy, se před dvaceti lety rozhodl usadit s rodinou v zahraničí a usadil se ve městě Haifa. Za celou tu dobu navštívil svůj rodný město jen jednou. Volali si, syn jí měsíčně posílal peníze, ale ona je neutratila – spořila na zvláštní účet. Za dvacet let se nasbírala nemalá suma, vrátí se synovi. A pak…
V poslední době jí neopouštěla myšlenka, že prožila krásný život, plný starostí a lásky, ale jakoby cizí. Kdyby nebylo války, měla by úplně jinou rodinu, jiné rodiče, jiný domov. Znamená to, že i osud by byl jiný. Svou vlastní rodinu si skoro nepamatovala, ale často vzpomínala na holčičku stejného věku, která byla tehdy, v téměř batolecích letech, vedle ní. Jmenovala se Marta. Někdy měla pocit, že slyší, jak je volali: “Martičko, Maruško!” Kým pro ni byla? Kamarádkou, sestrou?
Úvahy přerušil krátký tón mobilního telefonu. Podívala se na displej – penze byla na účtu! Skvělé, přišlo to vhod! Může se projít do obchodu, koupit kávu – poslední vypila včera ráno. Opatrně, vyhýbajíc se podzimním loužím, ťukala hůlkou na chodníku a došla ke vchodu do obchodu.
U dveří se krčila šedivá, pruhovaná kočička, opatrně pokukujíc na kolemjdoucí a na skleněné dveře. V srdci se ozvala lítost: „Chudáčku, mrzneš a asi jsi i hladová. Vzala bych tě domů, ale… Kdo o tebe bude pečovat po mně? A mně už zbývá… Možná jsem tu dnes, ale zítra…“ Ale i tak koupila kočičce malý balíček krmiva.
Opatrně vytlačovala masovou směs do plastové nádoby a kočka trpělivě čekala, hledíc na svou dobrodějku s láskou v očích. Dveře obchodu se náhle otevřely a ven vyšla robustní žena s posměšným výrazem na tváři. Bez slov odkopla misku s krmivem, až se její obsah rozletěl po chodníku:
„Mluvím k nim a mluvím a nic z toho!“, zařvala. „Co to tu krmíte!“ Obrátila se a odešla pryč.
Kočka se opatrně rozhlížela a začala sbírat zbytky z chodníku, zatímco Marie Antonová sotva popadala dech z rozhořčení a pocítila první příznaky blížícího se záchvatu. Spěchala k autobusové zastávce – jen tam byly lavičky. Usadila se na jednu z nich a horečnatě prohledávala kapsy v naději, že najde tabletky, ale marně.
Bolelo ji bezohledně pulsující hlavě, zatmívalo se jí před očima a z hrudi se dral tlumený sten. Někdo se dotkl jejího ramene. Otevřela oči a uviděla mladou dívku, která na ni ustrašeně hleděla:
– Je vám špatně, babičko? Jak vám mohu pomoci?
– V tašce. – Marie Antonová slabě mávla rukou. – Je tam balíček kávy. Rozbal ho a otevři.
Přitiskla se k balíčku, přivoněla k aroma pražených zrn a vdechla jednou, podruhé. Bolest neodešla, ale oslabila.
– Děkuji ti, děvenko. – Slabě pronesla Marie Antonová.
– Jmenuji se Pavlína a spíše poděkujte kočce. – Usmála se dívka. – Byla vedle vás a hlasitě mňoukala!
– Tobě také děkuji, moje zlatá. – Marie pohladila kočku, která seděla s nimi na lavičce. Byla to ta šedivá, pruhovaná.
– Co se stalo? – lítostivě se ptala dívka.
– Záchvat, děvenko, migréna. – Přiznala se Marie Antonová. – Poněkud jsem se rozrušila, stává se…
– Doprovodím vás domů, samé vám bude těžko…
– … Moje babička má také záchvaty migrény. – Povídala Pavlína, když si doma u Marie Antonové dávaly slabou kávu s mlékem a oplatky. – Vlastně, ona je má pradědeček, ale říkám jí babičko. Ona žije ve vesnici s mojí babičkou, maminkou a tatínkem. Já zde studuji na zdravotní sestru na zdravotní škole. Babička mi taky říká děvenko. A vy jí tolik připomínáte, že jsem si zprvu myslela, že jste ona! A nehledala jste někdy své skutečné příbuzné?
– Pavlíno, děvenko, jak je najít? Téměř si je nepamatuji. Ani příjmení, ani odkud pocházím. – Vyprávěla Marie Antonová, hladíc kočku, která se jí zahřívala na klíně. – Pamatuji si bombardování, když jsme ujížděli s koňským povozem, pak tanky…
A já běžela, běžela tak, že jsem si sebe ani nepamatovala! Hrozně! Hrůza na celý život! Pak mě našla žena, celou dobu jsem ji nazývala matkou, a teď je pro mě matkou. Po válce se vrátil její manžel a stal se tím nejlepším tátou na světě! Zůstalo mi jen jméno. A moje rodina, pravděpodobně, zahynula tam, pod bombami. Máma i Martička…
Nevšimla si, jak po těchto slovech Pavlína sebou trhla a velkýma modrýma očima na ni pohlédla:
– Marie Antonová, máte na pravém rameni mateřské znaménko ve tvaru lístku?
Překvapením se Marie zakuckala kávou a kočka na ni upřela pozornost.
– Odkud to víš, děvenko?
– Moje babička má přesně takovou. – Přiznala Pavlína. – Jmenuje se Marta. Do dneška neudrží slzy, když vzpomíná na svou sestru-dvojče, Marušku. Ztratila se při bombardování během evakuace. Když fašisté přerušili silnici, museli se vrátit domů, tam přežili okupaci. A Maruška zmizela. Už ji nikdy nenašli, ačkoliv ji hledali…
Od rána byla Marie Antonová plná neklidu. Chodila od okna ke dveřím v očekávání návštěvy. Šedivá, pruhovaná kočka se od ní nehnula ani na krok, úzkostlivě se dívala do obličeje své páničky.
– Neboj se, Margo, všechno je v pořádku, – uklidňovala ji. – Jen mé srdce bije…
Konečně zazvonil zvonek u dveří. Marie Antonová s rozechvěním otevřela dveře.
Dvě starší ženy na sebe mlčky hleděly očima plnými naděje. Jako v zrcadle viděly neztracenou modř očí, šedivé vlny kudrnatých vlasů a smutné vrásky v koutcích rtů.
Nakonec návštěvnice úlevně vydechla, usmála se, vykročila vpřed a objala paní domu:
– Ahoj, Maruško!
A na prahu stáli lidé, kteří si utírali slzy štěstí…