Druhá tchyně
Žena v plášti uklízečky opatrně nahlédla do kanceláře majitele kliniky estetické chirurgie Aurora. Jmenovala se Jarmila, a právě teď se snažila mluvit co nejtišeji, aby nerušila šéfa.
Slyšela jsem, že máme volné místo asistenta maséra.
Tomáš Gregor zvedl oči a podíval se na ni přísným pohledem. Právě byl podrážděný jako málokdy teprve před chvílí mu oznámili, že padlo důležité jednání s investory, hlava mu třeštila z napětí.
A co, vy, s mopem, chcete dělat masáže našim klientům?
Ne, ale absolvovala jsem online kurz. A napsala životopis, řekla Jarmila a nesměle mu podávala pomačkaný lístek vylovený z kapsy.
V tu chvíli do kanceláře vkročil Gregorův zástupce Leoš Sedlák. Tomáš si promnul spánky a rozkřikl se:
Leošku, co se to tu děje? Od kdy si uklízečky chodí, kam se jim zlíbí? Vyhoď ji odsud. Myslí si, že je skvělá masérka? Vyhoď ji hned a dej jí jasně najevo, ať už s podobnými nápady nikdy neotravuje!
Ani nečekal na odpověď, papír popadl, roztrhal a hodil pod nohy uklízečky.
Jarmila se skousnutým rtem klekla a začala sbírat útržky. Do očí se jí vehnaly slzy. Leoš Sedlák ji bez dalších řečí chytil za loket, vyvlekl na chodbu, protáhl kolem hostů a personálu až do kumbálu se smetáky.
Tam, na rohu staré plechové bedny na písek, která tu stála snad od Rakouska-Uherska, se Jarmila sesula a vyplakala se.
V Auře dělala teprve krátce. O utírání podlah nikdy nesnila, ale tady platili o dost víc než jinde. A sám Tomáš Gregor měl reputaci samorosta říkalo se, že ze sirotčince vyšel rovnou na medicínu, pak si vybudoval vlastní kliniku. Lidé ho obdivovali: pracant, dotáhl to sám.
Byla to pravda. Gregor rodiče nikdy neviděl, matku nepoznal, otce hledal po celý život marně. Přesto se stal chirurgem a pak vyhlášeným specialistou na krásu. I pražské herečky se k němu sjížděly a ceny zvedal každoročně.
Právě proto Jarmila riskla slyšela o volném místě, řekla si, že aspoň zkusí štěstí.
Toužila být masérkou. Sama nastudovala skripta, prošla co nejvíc kurzem na vlastní pěst. Jenže bez oficiálního diplomu ji do oboru nepustili. Šetřila na opravdové studium, manžel ale utekl, vzal všechny uspořené peníze a nechal ji s malou dcerou o korunu.
Až později zjistila, že Saša měl už dříve opletačky se zákonem, a byl podvodník s vymyšlenou minulostí. Rozvod se táhl, Saša k soudu nechodil. Jarmila vše snášela kvůli dceři Anetce a právě tehdy začaly její těžkosti.
Se školkáčkem ji do práce nikde nechtěli. Tři ženy Jarmila, Anetka a maminka Alena žily v malém bytě, skromně, někdy i z mámina důchodu. Alena byla nenapravitelný optimista: bývalá gymnastka, neústupná, silná žena. Vzala na sebe vnučku, a Jarmila díky tomu mohla aspoň trochu pracovat.
Toužila to změnit, studovala po večerech v levných kurzech. Certifikát z nich měl leda symbolickou hodnotu a právě ten Gregor roztrhal.
Utřela si slzy, zvedla se a šla mýt podlahy. Lidé na ni pokukovali, šeptali si. Doma ji čekala nečekaná radost: Anetka vyhrála ve školce soutěž v kreslení. Děvčátko mělo talent a Jarmila jí kupovala aspoň barvy, když mohla. Zapsaly ji do přípravky na výtvarnou školu a Jarmila z toho měla radost.
Když šla s těžkým vědrem k vylití, pomohl jí s ním pan Farkaš dvorník, jediný, kdo se v klinice nad nikoho nepovyšoval. Muž v letech, k Tomášovi měl spíš soucit než úctu. Občas si z majitele i dělal legraci.
Pan Farkaš Jarmilu nikdy neurazil. Naopak ji obdarovával buchtami, které v sobotu pekl, povzbuzoval ji. Díky němu si Jarmila vůbec troufla s životopisem před Gregora jít.
Uviděla ho a znovu se rozplakala.
Neplač, děvče, pohladil ji po rameni. Všechno se obrátí.
Kéž bych tam vůbec nešla, vzlykla Jarmila. Je to jen horší.
Dnes byl Gregor celý přešlý. Zkus to za čas znovu, navrhoval tichým hlasem.
Už mi jasně řekli, že za ním nesmím, řekla smutně Jarmila. Bláznivě jsem věřila, že bych to mohla zkusit taky. Myslela jsem, že bude mít pochopení. Ale je to namyšlenec s diplomem.
Farkaš jen pokrčil rameny. Jarmila vrátila úklidové náčiní a šla domů, cestou přemýšlela, jak s minimem peněz vyjít. Anetka prosila o drahou hračku kde na ni vzít?
Doma bylo všechno jiné. Alena seděla smutná a tvářila se, že nic není. Jarmile zatrnulo.
Mami, co se stalo? zeptala se opatrně.
Ale nic… zkusila máma mávnout rukou.
No tak, mami, povídej, nenechala ji Jarmila.
Matka se rozplakala.
Byla jsem na preventivní prohlídce. Poslali nás tam všichni z divadla. Našli problém. Budu muset na operaci. Pokud vůbec bude místo, čekací doba je hrozně dlouhá. Do Prahy bych musela na podrobné vyšetření. To je pro nás drahé. Cesta, testy, všechno dohromady Asi mi, Jarmilko, zbývá rok, jestli nepůjdu hned.
Mami, to neříkej! Jarmila vyskočila. Něco vymyslíme.
Za tvoji uklízečskou výplatu a můj důchod? Od hadru kalhoty neušiješ, smutně se usmála Alena.
Celou noc nespala, přemýšlela o řešeních. Nakonec si řekla: Není na co čekat. Musí za Gregorem zkusit život změnit znovu, i když riskuje.
Tentokrát ji ale do kliniky už vůbec nepustili byla propuštěna pro nadbytečnost. Vyplatili jí tři minimální mzdy a poslali domů.
Pan Farkaš jí v rychlosti nadiktoval své číslo. Zadala jej do mobilu, myšlenky měla prázdné: Co teď? Ještě měsíc přežijí a potom?
Vzdávat se ale nebyla Jarmilina povaha. Mámě o vyhazovu řekla, jako by sama dala výpověď. A začala hledat práci. Bez kvalifikace byla všude mizerná mzda. Až narazila na inzerát: Hledá se pečovatelka. Není nutné vzdělání ve zdravotnictví, práce s domácností a vařením.
Ulevilo se jí není to horší než uklízení v klinice. Poslala životopis. Ozvali se za hodinu. Odpovídali z agentury, klientka je bohatá vdova.
Jarmilu pozvali na pohovor, vzala si s sebou lékařský posudek a pracovní knížku. Za stolem seděla vedoucí personalistka Tamara.
Řeknu to bez iluzí klientka je velice komplikovaná. Jste desátá uchazečka. Nikdo s ní dlouho nevydrží.
Jarmila jen pokrčila rameny.
Určitě jste slyšela Emílie Dvořáčková. Pseudonym, jméno několikrát měnila, bývalá primadona brněnské opery. Rozmarná dáma, zato dost bohatá. Prý jí zůstalo hodně po ctitelích.
Mně je to jedno, řekla tiše Jarmila. Nemám možnost vybírat.
Máte dítě pozor, paní Dvořáčková děti i zvířata nesnáší. Po domě se pohybuje s chodítkem, chce, ať ji pečovatelka vozí v křesle. Zkušební doba tři měsíce, když obstojíte, dostanete smlouvu na rok a dvojnásobnou mzdu.
Jarmila kývla. I základní honorář byl dvakrát vyšší, než poznala. To byl šance dostat mámu z bryndy.
Nastoupit měla už ráno. Směna začínala v sedm.
Večer ještě na internetu hledala, kdo je ta Dvořáčková. Našla staré upoutávky s fotkami statná dáma s havraními vlasy a tvrdým pohledem. Ve skutečnosti byla ale jiná.
Doma jí otevřel bodyguard. Dům patřil mezi skvosty historického centra města, stropy dvakrát vyšší než na sídlišti. Jarmila se rozhlížela mezi sametovými polštáři.
Na co zíráš? Sháníš, co bys ukradla? zavrčel chraplavý hlas.
Na elektrickém vozíku vjela do haly hubená, zcela šedivá a drobná paní s bystrýma očima.
Dobrý den, paní Emílie, zamumlala Jarmila.
Mluv nahlas, nemel! Ruce na stole, ať na ně vidím. Bačkory, ať není po podlaze čurbes. Jsou támhle. Rychle, už mám hlad!
Jarmila si natáhla ne obyčejné modré návleky, ale bílé z netkaného materiálu, co vypadaly jako operační čepice, a pospíchala za ní.
Učeš mě. Ale opatrně. Ne, ty tupko Svlékni síťku, potom paruku, tu rozčeš.
Promiňte, neřekla jste to jasně, zakoktala se Jarmila.
Už zase neschopná! Kde vás vůbec vyrábějí? Udělej mi čaj, hned!
Jarmila šla do kuchyně.
Nezadupávej, to snad není možné! Tebe člověk slyší z kilometru, ty rozkopáváš parkety!
Čaj paní Dvořáčková dlouze zkoumala, pak znechuceně hodila obsah sklenice Jarmile do tváře.
Sama sis to zavinila, šťouchla jsi do mě!
Jarmila se zhluboka nadechla.
Kde se můžu opláchnout?
Koupelna pro služku je dole. Máš tam ručníky, pyžamo vyfasuješ v hostinském pokoji. Oblečení hoď do prádla.
Jarmila vše udělala, jak poručila majitelka. Do večera si s ní hrála trochu jako kočka s myší, shazovala, vymýšlela drobné pasti. Jarmila rychle rozpoznala: je to zkouška nervů. Raději byla ticho a trpělivá. Nakonec večer paní Emílie ztichla a uklidnila se. Před spaním jí Jarmila udělala jemnou masáž, počkala, až usne, odnesla paruku na stojan a rozloučila se s překvapeným bodyguardem.
Ráno na ni čekal kolega z noční směny:
Co jsi udělala naší madam? Spala jako miminko, uklízečka to říká taky!
Nic moc, pokrčila Jarmila rameny. Možná byla včera utahaná.
Ráno byla paní Emílie jako lunt, opět kritizovala Jarmilinu nevkusnou módu a tvrdila, že si nikdy nenajde chlapa, protože se nemaluje. Jarmila poslušně připravovala ranní hygienu. S parukou se to už dařilo snáz.
Pak paní Emílie přikázala objednat manikérku, převléct ji do drahého županu v japonském stylu a odvést do budoáru.
Brzy bylo jasné, komu chce dělat parádu.
Po obědě totiž přišel distingovaný pán s tanečním držením těla. Majitelka představila starého přítele Otu a Jarmila šla připravit kávu do lesklého kávovaru, třásla se, ale povedlo se jí to. Při návštěvě byla Dvořáčková vzorná.
K večeru se najednou zeptala:
Co jsi mi to včera dělala před spaním?
Masáž, odpověděla Jarmila tiše.
Ty jsi masérka?
Sama jsem se učila.
Tak to dělej znova, dovolila paní Emílie s mávnutím ruky.
I další dny Jarmila každý večer masírovala. Paní Emílie usínala rychleji, a Jarmila šla domů.
Tři měsíce uplynuly ani nepostřehla. Měla jen den volna týdně, skoro neviděla dceru, ale mohla uživit Alenu, která se v důchodu rychleji unavila a v divadle tahala těžké kostýmy.
A vztah s Emílií se měnil. Madama zjišťovala, jakou má Jarmila výdrž, povahu. Až se najednou zeptala:
Jak to doma zvládáte s tímhle pracovním režimem?
Mám jen mámu a dceru. Není co řešit.
Kolik je holčičce? Co ji baví?
Bude jí šest. Ráda kreslí odpověděla krátce, vzpomněla na varování agentky.
Přiveď ji. Seznámíme se. přikývla Emílie důstojně.
A tak začala Anetka chodit mámě do práce. Nejčastěji si hrála tiše v rohu s pastelkami. Nakreslila dokonce paní Emílii tak věrně, že ji nechala zarámovat a pověsit v budoáru.
Postupně si zvykly. Madama už z Jarmily neměla nervy.
Emílie trápila těžká artróza, operace nepomáhala. Jarmila zmírňovala bolesti masážemi, někdy opravdu pomohla víc než léky. Jednou chtěla, ať tam Jarmila s Anetkou přespí, daly jim hostinský pokojík.
Když usínala vedle dýchající Anetky, představila si, jaké by to bylo žít tu trvale. Tenhle starý dům si oblíbila, dýchající dobou zašlé slávy.
Druhý den dopoledne Emílie mluvila se Světluškou (jak Anetce říkaly doma) a Jarmilu poslala uklízet kabinet. Při utírání prachu objevila starý zažloutlý fotoalbum. Po práci jej donesla Emílii:
Můžu se podívat, paní Dvořáčková?
To byla doba, hvězdy na nebi, usmála se Emílie. Podívejme se spolu.
Usadily se ve třech ke kulatému stolku. Zpočátku dětské snímky slavné Emílie; potom Anetka vykřikla:
Jé, to je babička! My máme podobnou fotku doma!
Jarmila strnula. Na stránce byla opravdu mladá Alena.
Jak to, že ji tu máte? vydechla.
Emílie ostře přimhouřila oči, dlouho si Jarmilu prohlížela.
Tak tys dcera Alči? To jsem ale stará hlupaňa! Přemýšlela jsem, proč jsi mi tak povědomá… Teď už vím.
Vy jste se znaly? nechápala Jarmila.
Jasně. Kamarádka z dětství… Chodily jsme na gymnastiku, ona měla lepší vlohy. Já přestoupila do zpěvu. Byly jsme jako dvojčata, žily jsme ve stejném domě, na tancovačky chodily spolu. Ale pak se pohádaly kvůli trenérovi Ivanovi. Samozřejmě, Ivan byl můj první muž. Rozešli jsme se za tři měsíce, ale příjmení Dvořáčková jsem si nechala.
Od toho dne měla Jarmila v hlavě jen myšlenku, jak setkat dvě zestárlé kamarádky. Příležitost přišla sama.
Emílie potřebovala nocleh se společností. Druhý den šla Anetka na výlet se školkou, Jarmila zavolala svou maminku, ať ji vezme domů.
Alena přišla v obnoseném kabátu. Emílie už byla v pyžamu, ale vyjela do haly:
Kdo to sem přišel bez ohlášení?
Ahoj, Emílie, řekla Alena chladně. Ráda tě nevidím.
To já tebe ještě míň… Ale vidím, že tě život moc neušetřil!
O nic víc než tebe. Aspoň mám dceru a vnučku. O tebe se starají cizí. Pomohla ti všechna ta manželství?
Zas nic takového jsi neměla, co? A pořád si držíš staré jméno!
Alena nečekaně zjihla:
Ema Nikdy jsem ti neublížila. Pamatuješ ten telefonát před pěti lety? Když tě chtěl jeden herec napálit a žít v tvém bytě s milenkou? Zavolala jsem tehdy, změnila hlas, a varovala tě.
Emílie zbledla:
To jsi byla ty? Ty jsi mě zachránila?
Je těžké tě nenávidět… Byla jsi hrdinkou z našeho činžáku, i když často jsi mne mrzela. Ale tenkrát jsem nevydržela mlčet.
Emílie sklopila oči:
Děkuju… To mi otevřelo oči. Najala jsem si tehdy soukromého detektiva.
Člověk se musí ozvat, kývla Alena. Ale teď musíme jít, Anetka už zívá.
Počkej, Alčo, jak teď bydlíš? ptala se Emílie.
V 1+1, nic moc, ale ve třech to zvládneme.
Tak a dost. Přestěhujte se ke mně. Dům je prázdný, pro Anetku udělám dětský pokoj. Neprotestuj. Máme si o čem promluvit. Dvě babičky v jednom domě, to ještě Česko nezažilo.
Alena padla na stolek.
Asi mi zbývá tak osm měsíců, řekla. Srdce. Nemáme na operaci, co se dá dělat.
Takže rozhodnuto. Zítra přestěhování. Anetce zařídím pokojíček, a s operací si nedělej starosti.
Emílie nemohla usnout, vyptávala se Jarmily na matčinu nemoc, vzpomínaly na staré časy. Náhlá dobrota roztála i paní železné vůle.
Za týden domem proudili řemeslníci, vzorky tapet a pokoj malovaný pro Anetku. Večer sedávaly Alena s Emílií u velkého stolu, pily čaj a vyprávěly si vzájemně životní příběhy.
Jednou Emílie u večeře oznámila:
Alčo, tvé papíry jsem dala doktorovi. Na operaci tě vezmou za čtrnáct dní. Chirurg je mladý sympaťák, syn profesora. Hlavně s ním moc nekoketuj.
Zařídilas to a proč?
Peníze nepotřebuju pomůžou ti, když je na hřbitově necháš? Odmítat se nesmí. Budeš zdravá. Anetka potřebuje babičku a já jsem už jen druhá.
Za dva týdny už ležela Alena v samostatném pokoji nejlepší brněnské kliniky. Chirurg byl Valentin Uher, perfektní mladý kardiolog, srdce měl na pravém místě. Když Jarmila ošetřovala svoji maminku, řekl najednou:
Máte úžasně vřelé vztahy. Vaší mamince přeji jen štěstí. I vašemu budoucímu manželovi.
Mám jen dceru, pípla Jarmila. Ale ta je nejlepší na světě.
To věřím… Já ženil z mládí, rodina byla proti, pak jsem musel do nájemního bytu v Hodoníně, a tam nám láska nevydržela.
Myslím, že tu pravou ženu ještě potkáte, řekla potichu Jarmila.
Třeba už stála přede mnou, odpověděl Valentin téměř šeptem.
Jarmila zažila, že se na něj dívá jinak. Nebyl playboy jako Saša, ale měl sílu, důstojnost, chápavý pohled.
Rekonvalescence Aleny trvala jen týden. Emílie se snažila starat sama o sebe, ale večer byla slabší. Anetka už jí říkala babi, vnímala ji jako vlastní.
Emílie dělala, že je v pořádku, ale večer, když jí Jarmila masírovala záda, cítila, jak je napjatá. I v křesle se s obtížemi pohybovala.
Jednou Emílie večer řekla:
Měla bys přestat mi dělat pečovatelku.
Chcete jinou? vyděsila se Jarmila.
Ale prosím tě, co bych s jinou dělala? Chci, aby ses učila masáže pořádně. Pošlu tě na skutečný rekvalifikační kurz a ještě na ten rehabilitační. Ať mám doma šikovného maséra!
Jarmila radostně souhlasila. Emílie je v podstatě uživila, ale slíbila si, že jednou investici oplatí.
Kurzy vedl pan Josef Kšír zkušený profesionál. Brzy si všiml Jarmilina talentu. Při předávání diplomů se zeptal:
Znáte salón Vanilka?
No jistě. To je sen všech masérek! I když je nový.
To je můj podnik. usmál se pan Kšír. Hledám někoho na specializaci po rehabilitacích. Práce je náročná, ale věřím vám.
Jarmila kývla, měla slzy štěstí na krajíčku.
Od té doby studovala ještě mnohem pilněji. Další kurzy jí Kšír platil jako stipendium. Brzy měla práci v Vanilce dopolední směny, zbytek dne věnovala mámě a Emílii, vodila Anetku do výtvarné školy.
Za půl roku si klienti objednávali masáže už jen k Jarmile.
Mezitím se rozvíjelo přátelství s Valentinem. Nejprve kamarádi, pak si byli stále bližší. Po víkendech vyráželi ve třech na cirkus, do divadla nebo do parku.
Alena se vrátila na částečný úvazek do divadla, ale Emílie byla stále slabší. Léky už pomáhaly málo, masáž na krátko.
Valentin začal Jarmile posílat pacienty na rehabilitaci po infarktových stavech bylo potřeba jemné obnovení síly. Jarmila se v tom rychle zdokonalila, s Valentinovým vedením.
Valentin teď býval v Emíliině domě skoro jako doma a dostal i svoje požehnání:
No jen ať tě ani nenapadne ublížit mým holkám, pravila Emílie s úsměvem.
Pro mě je dnešní den zvláštní. Doma máme dva nové příbuzné dvě babičky, které začaly společně obědvat, ruzhádat se u televize a zase se usmiřovat. Anetka dostala pokojík po mladé Emílii, máma už zase chodí na procházky, a já vstávám každé ráno vděčně a se silou.
A moje lekce? Každý může být na dně. Ale když má člověk kolem sebe někoho, komu na něm záleží, může vstát a zkusit to znovu. Nikdy se nevzdávej, i když tě někdo poníží. Pomoc může přijít z míst, odkud ji vůbec nečekáš a když přijde, uč se ji s pokorou přijmout.