Druhá šance, modré oči a dlaždice v koupelně: Příběh Rity a bezdomovce, kterému dává nový domov, nav…

Dobré zprávy

Pane, netlačte se tak. Fuj. To jste vy, kdo takhle páchne?
Omlouvám se, zamumlal muž a ustoupil stranou.
Ještě si něco bručel pod vousy. Neveselé a smutné. Stál a na dlani přepočítával pár drobných. Asi mu chybí na pivo, napadlo Ritu. Nechtěně pohlédla muži do tváře. Divné Ožralý zrovna nebyl.

Promiňte, pane já jsem nechtěla. Něco v ní jí nedovolovalo odejít.
V pořádku.
Vzhlédl k ní těma pronikavě modrýma očima, ani špetka vyblednutí. Vypadal na stejný věk jako ona. No teda Takové oči neviděla ani za mlada.
Rita ho pevně vzala za loket a odvedla stranou od fronty u poklady.
Něco se vám stalo? Potřebujete pomoc? snažila se nemračit.
A pak poznala, čím muž páchne. Starý pot. Mlčel, dlaně s drobnými zmizely v kapsách. Evidentně mu bylo trapně se svěřovat, co se mu stalo. Zvlášť s cizí ženou. Navíc s tak hezky oblečenou.
Jmenuji se Rita. A vy?
Vaclav.
Potřebujete pomoc? uvědomila si, že se mu sama nabízí.
Bezdomovci! Nabízí se bezdomovci! Vaclav na ni znovu upřel ty modré oči, pak už raději hleděl k zemi. No co, asi to byla chyba. Už se chtěla otočit na patě, když on tichounce řekl:
Potřebuju práci. Nevíte, kde bych si tu mohl něco přivydělat? Opravy, práce kolem domu Váš městys je velký, pěkný, ale nikoho tu neznám. Promiňte
Rita ho poslouchala mlčky. Na konci věty už Vaclav tiše drmolil skoro pro sebe. Bylo mu jasné, že dělá špatný dojem. Přemýšlela, jestli vůbec pouštět cizího chlapa do domu. Ale právě plánovala výměnu dlaždiček v koupelně, syn sice slíbil, že se na to podívá sám, ale byl pořád v práci.
Umíte pokládat dlažbu? otázala se nakonec Rity.
Umím.
Kolik si vezmete za koupelnu, deset metrů čtverečních?
Vaclav vydal krátký zvuk údivu. Zjevně ho rozloha překvapila.
Musel bych to vidět. Jinak kolik dáte.
Vaclav to udělal parádně a velmi čistě. Předtím se slušně zeptal, jestli se může osprchovat Rita byla ráda, že na to přišel sám. Jen doufala, že si domů nezavleče žádné nemoci. Dala Vaclavovi oblečení po zesnulém manželovi, on si své vypral. Oprava zabrala víkend, starou dlažbu vyskládal, po sobě uklidil, nářadí otřel a vrátil na své místo. Po neděli zářila na stěnách i podlaze nová mozaika. Rita byla nervózní z toho, že Vaclav končí. Přeci jen, asi je bez domova nechat ho ještě přes noc u sebe? Bylo to divné. Vyhodit ho v noci taky ne.
V sobotu skoro nespala zamkla se v pokoji a naslouchala. Ale zdálo se, že Vaclav usnul tvrdě na gauči v obýváku.
Přijďte zkontrolovat práci, paní Margarita! zavolal.
Co povídat? Provedeno precizně.
Vaclave, co jste vlastně dělal za profesi? ptala se Rita při prohlídce.
Učitel fyziky. Vystudoval jsem Univerzitu Karlovu.
To bylo ještě Karlova univerzita, že?
Tehdy tak. A jinak Každý pořádný muž by měl zvládnout takové opravy. No, aspoň já to tak myslím.
Rita přikývla a vytáhla z kapsy připravené koruny. Nešetřila. Dala tolik, kolik měla v plánu dát řemeslníkům. Vaclav, aniž by peníze přepočítal, je zasunul do kapsy a šel se obouvat do svého už suchého oděvu.
Počkejte přece! Vážně jen tak odejdete? rozrušeně.
Co je? překvapil se a znovu na ni upřel ty neskutečně modré oči.
Aspoň se najezte! Celý den jste pracoval. Čaj jste pil jen jeden, nechtěl jste se zdržovat.
Vaclav trochu přešlapoval, pak mávl rukou.
No dobrá, neodmítnu. Děkuju.
Rita se s ním pustila do ryby, i když normálně po šesté večer nikdy nejedla. Bylo prostě příjemné si s ním povídat. Vaclav byl sympatický, moudrý člověk. Ale pořád jakýsi sklíčený. Ten stín opuštěnosti se z něj nemizel ani po sprše, ani v teple, ani v hovoru. Asi na to bylo potřeba víc času.
Vaclave, co se vám vlastně stalo? Odpusťte, že se ptám.
Chvíli mlčel a potom řekl:
Kdybych vám to začal vyprávět, bude to znít hrdinně, hloupě, přehnaně. Posledních osm let jsem slyšel už tolik podobných pohádek. Jenže ta moje byla pravá. K čemu vám to ale bude?
Jen je mi divné že takový muž a v takové bryndě
Vaclav se na ni dlouze zadíval. Pak oba vstali zároveň. Začali se přehrabovat, šel ke dveřím, ona mu vstoupila do cesty. Srazili se a najednou to bylo. Ritu by nenapadlo, že ve třiapadesáti zažije něco takového. Myslela si, že vášeň patří mladým. Ale byla to vášeň nefalšovaná, bouřlivá a pohlcující.

Později jí vyprávěl, jak před osmi lety hájil svého žáka, chytrého kluka z problémové rodiny, do které se přimotal k špatné partě. Kluk byl nešťastný, ale sám se už vyvléknout nedokázal. Třídní Vaclav se rozhodl vše řešit přímo s vůdcem party. Bylo jim asi dvaadvacet totální grázl bez špetky svědomí. Ani na slovo nedošlo, hned šli po Vaclavovi. Jenže on celý život dělal judo. Lehce si s nimi poradil, jenže toho hlavního, toho vůdce, zranil velmi nešťastně. Narazil do betonové zdi, zlomil páteř a zemřel. Vaclav sám zavolal policii i záchranku, byl si jistý, že maximálně překročil nutnou sebeobranu. Skončil za mřížemi, nakonec ho pustili dřív za vzorné chování dvanáct let, skončil za osm.
I tam žijí lidi, řekl jen tiše k věznici.
A doma ho nikdo nečekal. Maminka zemřela, byt dávno prodala a dožila u bratra. Jeho švagrová rovnou řekla:
Žádného kriminálníka tu nechci.
Jeho vlastní žena ho dávno opustila. Přestěhoval se z Prahy, ale ani tady neměl štěstí. O normální práci s osmi lety trestu v životopise nebyl zájem. Přivydělával si, jak mohl, mezi místními spíš budil nedůvěru či pohrdání. Nakonec neměl kde spát ani za co žít známý, u kterého bydlel první týdny, ho slušně poprosil, ať nepřekáží.
Jak dlouho už takhle žijete? zeptala se Rita, pozorujíce žhnoucí světlo cigarety.
Už asi dva týdny, odpověděl.
Cigarety kouřil její. Rita je měla doma z dávné doby, jen občas si jednu dala. Vaclav chtěl jít a koupit své, ale nedovolila mu to. Přemýšlela, jaké to musí být žít dva týdny nikde.
Ve tmě, při světle žhnoucí cigarety, se mu nakonec všechno vyprávělo snáz. Rita ho pustila k sobě do postele. Už nebylo co maskovat.

Máte vůbec občanku?
Mám, uchechtl se. Ale nemám trvalý pobyt. To je největší problém.
Vaclav zůstal. A všechno bylo krásné Rita mu zařídila přechodné bydliště, našel si práci. Pravda, ne v oboru, ale byl vděčný alespoň za místo prodavače v hobby marketu. O víkendech, měl směny dva dny z dvou, si přivydělával doučováním, postupně nabíral víc a víc žáků. Tak v lásce a klidu plynuly dva a půl měsíce a pak přijel k Ritě syn. Zhodnotil situaci a odtáhl matku stranou.
Musíš musíš se ho zbavit.
Cože? nechápala Rita.
Do života si nikdy nezasahovali.
Musíš se ho zbavit. Nebudeš si domů tahat tuláka. Víš proč s tebou žije? Nemá kam jít. Jsi hloupá!
Rita dala Danu facku.
Neurážej mě! Nepleť se mi do života.
Mamko, snad jsi nezapomněla, že já jsem tvůj dědic. A nic se mnou nebudeš dělit s nějakým pobudou. A co kdybys si ho vzala? Pak bude chtít podíl.
Ty mě už pohřbíváš? Co tu dědíš? Ještě tě klidně přežiju!
Mam, nenuť mě být zlej. Nenechám to tak. Já mám své zájmy. Kdyby sis našla slušného chlapa s penězi, neřeknu ani slovo. Ale takhle
Takže slušnost měříš penězi? Tohle jsem tě učila?
Řekl jsem ti všechno, Dan byl vážný. Přijedu za týden a nechci, aby tu ještě byl. Pak si nestěžuj. Jsi varovaná.
Rita vešla zpět, těžce se držela, aby neplakala.
On je policajt? zeptal se Vaclav.
Promiň, neřekla jsem ti
Nemusela jsi. Co povídáš?
Pracuje na státním zastupitelství. Je dobrý, Václave, jen moc opatrný a strašně ochranářský.
Co chceš dělat? zadíval se jí do očí.
Rita usedla ke stolu. Co měla dělat? Věděla, že Dan je schopný spousty věcí. Kam až by zašel?
Je jaro řekl Vaclav. Pořád ses nerozhodla? Dovol, abych něco navrhl.
Rita kývla, srdce se jí svíralo. Nechtěla se s Vaclavem loučit, ale zároveň nechtěla vystavit sebe ani jeho problémům.
Naspořil jsem nějaké peníze. Neptala ses mě na to. Na parcelu tady to nestačí, ale dál, tak dvacet kilometrů, by se něco našlo. Pořídíme buňku, začneme stavět. Doučovat budu klidně dál, a pokud nebude práce, zvládnu to i bez ní. Všechno udělám vlastníma rukama. Co myslíš?
Rita byla v šoku, mlčela. On začal být nervózní.
Vím, že jsi zvyklá na pohodlí. Ale nepohodlí bude jen dočasné. Potom ti vystavím a zařídím všechno.
Václave i já mám nějaké úspory. Můžu se na stavbu složit, řekla zamyšleně.
Nechci tě o nic žádat.
Ale nežádáš! Navrhuju to sama. Je to přeci pro nás.
Vaclav ji objal, pohladil po vlasech a políbil na temeno. Rita cítila teplo, oporu a lásku. Kdo by byl řekl, že taková může přijít v jejich letech.

Zařídili vše rychle. Podepsali smlouvu. Vaclav trval, že vlastníkem bude Rita, ona však odmítla.
Vlastním ještě nemovitost. Že nás odtamtud vyštvali, nic neznamená. Ty bys naopak neměl nic. Nedělej si starosti, já mám dědice! odsekla sarkasticky, vzpomínajíc na Danova slova.
Postavili si buňku, natáhli elektřinu a Vaclav se pustil do stavby. Když úspory nestačily, doučoval s dvojnásobnou pílí. Upravil si koutek, aby nebylo poznat, že vyučuje z buňky. Všechny peníze šly do stavby domu. Po letních večerech rozkládali na trávě deku, leželi a dívali se na hvězdy.
Co cítíš? ptával se Vaclav, objímajíc Ritu kolem ramen.
Druhý dech, odpovídala vždy.
Já taky. Ale ty bys měla cítit moji lásku.
A ona ji cítila. Samozřejmě cítila.

Rita zaskočila domů pro nějaké věci. Podzim klepal na dveře, chtěla oblečení, teplé deky, něco z kuchyně. Doma narazila na Dana, seděl v kuchyni a kouřil.
Zdravím, synku. Jen na chviličku! Jak se ti vede?
Zadíval se na ni tak změněnou, opálenou a pohublou.
Mami, co se děje? Ani nezavoláš.
Vždyť se ani nečeká, že? Máš práce dost. Ty sám zavoláš.
A proč tě doma nikdy nezastihnu?
Už tu nebydlím. Jen si něco beru, doufám, že můžu?
Dan mlčel v šoku. Máma mu přišla jiná. Krom fyzických změn byla lehčí, šťastnější.
Synku, až dům dostavíme, pozvu tě na návštěvu. Teď ale spěchám.
Rita už měla napěchované dvě tašky věcí, v běhu Dana políbila na tvář a spěchala dál.
Mami, co se to s tebou děje? zavolal za ní.
Rita se otočila ve dveřích, široce se usmála a odpověděla.
Druhý dech, Danečku. A lásku. Samozřejmě lásku! Tak se měj! zasmála se a vyběhla z domu.
Čas je tlačil, dnes stavěli schodyVenku už se smrákalo a Rita se loudala s plnými taškami mezi stromy. Listí pod nohama šustilo a vzduch voněl blížící se zimou. Vzpomněla si na první dny s Vaclavem na rozpaky, strach, neklid. Teď už ten strach necítila. Věděla, kam patří.

Pod sady za vesnicí se z kopce rozsvěcely světýlka v jejich buňce. Vaclav tam stál venku, v pracovních montérkách, zamazaný od malty a s úsměvem čekal, až se Rita objeví mezi větvemi. Slunečník už dávno sklizený, lavička provlhlá, ale deku jí přinesl připravenou na rameni.

Položila tašky, vklouzla do jeho objetí, chvilku mlčeli, poslouchali šumění koruny stromu a vánek, co přetáhl pláněmi. Vaclav ji objal pevněji. Žádné sliby, žádné přísahy. Jen tiché vědomí, že oba konečně našli své místo.

Vyřídila jsi všecko? zeptal se prostě.

Přikývla a uličnicky zamrkala: Jo. A syn mě přece zdravil. Vůbec neřval… Jen koukal. Prý mám přijít domů. Ale já už doma jsem. A rozesmála se.

Vaclav ji sevřel ještě pevněji a oba věděli, že není potřeba ničeho víc. Dům poroste, možná pomalu, možná těžko ale vzroste z lásky i druhého dechu, kterých jim nikdo nevezme, ať bude zima jakákoli.

A když si večer u vaření čaje pověsili na dveře první cedulku s nápisem Doma, byl to začátek úplně nové kapitoly života. Který netřeba uzavírat, jen žít dál z hloubky, s radostí, s tím druhým dechem.

Rate article
Add a comment