Drobnosti života

Drobnůstky života

Ignoroval jsem rady rodičů a vzal si svou milovanou Adélu, pečlivou a vážnou dívku. Vychovávala ji babička Svatava od dětství jí říkala babi Sima. Rodiče Adély zemřeli, když jí byly pouhé dva roky, takže si je skoro vůbec nepamatuje.

Když Adéla představila mě, svého budoucího manžela, rodičům, maminka Jarmila se po mém odchodu postavila na odpor:

Adélo, pro něj jsme tě nevychovávali, studuješ tady třetí ročník na univerzitě, proč hned svatba, proč manželství? A toho svého automechanika za zetě nechci! Co s ním, vždyť pracuje v servisu prostý člověk Zapamatuj si, nepomohu ti, pokud to uděláš.

Mami, stejně si ho vezmu, znáš mě, táta jako vždy mlčel, snažil se celý život držet mezi mamkou a dcerou neutrální pozici. A navíc čekám dítě

Svatba nebyla nijak okázalá, i když rodiče Adély měli dostatek, Jarmila nechtěla pořádat žádné velké oslavy. Kdyby si vzala syna její kamarádky ale Adéla byla vždy tvrdohlavá.

Pobude s tím svým automechanikem v chudobě, vrátí se domů, teď má v hlavě jen lásku a romantiku, říkala mamince její otec. Ještě se odstěhovala, k jeho babičce, nechápe, že nechci ponižovat zetě, Adéla to řekla na rovinu. Neměla radost, že dcera čeká dítě.

Adélini rodiče žili v Praze ve velkém bytě, dcera byla zvyklá na pohodlí a peníze, jedináček. Přesto se odstěhovala se mnou, tedy se svým mužem, k babičce Svatavě, která bydlela v domě v malé vesnici sedm kilometrů od města.

Čas běžel, Adéla porodila dceru. Babička Sima pomáhala, naučila mladou maminku všemu, v noci sama vstávala k pravnučce Elišce. Adéla dál studovala a snažila se být dobrou manželkou i matkou, ale moc jí to nešlo, byla často unavená. Každé ráno vstávala brzy, spěchala na autobus a pak přesedala ještě na další, aby dojela na univerzitu.

Vracívala se domů vyčerpaná, babi Sima s Eliškou na ni čekaly u vrat, maličká se těšila na maminku a moc jí chyběla. Později přicházel i já, jako její muž, až do večera, pracoval jsem dlouho. Dcerku jsem zvedal a točil v náruči. Moc jsem svoje holky miloval. Adéla chtěla věnovat pozornost i mně, ale jezdil jsem pozdě, na posledním autobusu, hladový a unavený.

Adéla měla před sebou diplomovou práci. Často přemýšlela o návratu k rodičům do komfortního bytu, nemusela by na cestě ztrácet tolik času. Ale Jarmila se urazila, dceři nezavolala, ani se nezajímala o Elišku.

Měl jsem staršího bratra, Viktora. Už dlouho ženatý, bydlel s manželkou a synem ve svém bytě v Plzni, peníze si vydělal sám, jezdil na pracovní cesty. Ale domácí život se mu nedařil, jeho žena Lenka pořád něco chtěla.

Volal Viktor, oznámil jsem babičce a Adéle odešel od Lenky, už to nešlo, pořád hádky, teď si pronajímá byt.

Ale jak to? babi Sima byla znepokojená, sám si koupil byt a sám z něj odešel.

Babi, Viktor se zachoval jako chlap, nechal všechno manželce a synovi, řekl jsem na obranu.

Jednou si Adéla postěžovala, že ji ten hektický režim unavuje, že denně cestuje dvěma autobusy na univerzitu. Nepřiznala napřímo, že myslí přestěhování zpět k rodičům, sama přece souhlasila žít nezávisle.

Jsem unavená, říkala už mě nebaví být vázána na jízdní řád a trmácet se autobusem, tolik zastávek, sotva to stíhám

Mlčky jsem ji vyslechl a políbil na tvář.

Něco mě napadlo, později ti povím, pronesl jsem tajemně, bude to překvapení, ale Adéla už po ničem nepátrala, neměla sílu na zvědavost.

Po pár dnech večer před domem zastavilo auto.

Možná přijeli rodiče, pomyslela si, ale auto bylo cizí, staré. Ne, nejsou to rodiče, tohle je… totální křáp.

Vyšla ven a uviděla, jak z auta vystupuji já. Trochu ji překvapilo, že se pyšně tvářím vedle toho stroje.

Jak se ti líbí naše kráska?

To je auto? Kde jsi ho vzal?

Koupil jsem ho, odpověděl jsem za peníze, které jsme šetřili na hypotéku.

Adéla se dívala na auto a bylo jí líto peněz, které jsme schovávali na byt, a já je utratil za tenhle křáp. Teď budeme muset ještě dlouho žít tady ve vesnici.

Chválil jsem auto.

Opravil jsem ho sám, je pojízdné, pojď, svezu tě, a hned ji usadil vedle sebe. Ještě ho trochu natřu, a už nebudeš jezdit autobusem, přesvědčoval jsem ji. Je skoro v pořádku, stálo fakt málo.

Auto opravdu funguvalo, ale Adéla měla strach, že se rozpadne po cestě. Po návratu domů čekala u vrat babi Sima s Eliškou. Zvedl jsem Elišku a točil ji v náruči, Adéla spěchala dovnitř a rozplakala se. Měla toho dost.

Adélko, co je, děvenko? slyšela hlas babi Simy. Co se zase děje?

On všechny peníze na hypotéku utratil za to auto. Snívali jsme o bytě a teď

Uklidni se, zlatíčko, objala ji babi Sima jsi ta nejlepší a nejchytřejší holka široko daleko, jsi jen unavená, proto brečíš. To jsou drobnůstky života, hlavní je, že jste zdraví, že se máte rádi, peníze nejsou podstatné, důležitá je láska a vzájemné pochopení.

Adéla poslouchala babiččiny moudré rady a uklidnila se. Pak jí bylo trochu stydno, že se tak rozplakala. Vyšla na verandu, kde jsem seděl já. Vedle pobíhal huňatý pes, Eliška za ním veselě běhala a snažila se chytit ho za ocas. Přisedla si tiše ke mně.

Proč ses se mnou o tom neporadil, zeptala se tiše.

Chtěl jsem tě překvapit Tak udělal jsem radost

Podívala se mi do očí a uviděla tam zbytečnou bolest a hned všechno pochopila. Udělal jsem to hlavně proto, abych jí usnadnil cestu do školy, staral se o ni. Řešil jsem problém tak, jak umím, i když ona čekala něco jiného.

Dobře, Sašu, auto je auto, smířlivě řekla, ale slib mi, že se vždy budeme radit spolu.

Jasně, radostně jsem přitakal víš, že jsem vždy všechno řešil po svém, promiň, odteď rozhodneme vše společně.

To je správné. To jsou drobnůstky života, zopakovala babiččina slova hlavní je, že jsme spolu a máme úžasnou dceru.

Babi Sima se dívala z okna a radovala se:

První rodinná hádka. A jak bez nich? Kolik jich ještě bude. Hlavní je, že se mají rádi a rozumí si. O tom, že Adéla a Saša milují jeden druhého, nepochybuji Podívej, jak se zase udobřili, zbožně je pokřižovala a usmála se.

Auto jsem natřel, babi Sima ušila nové potahy, i když radost z auta nebyla velká. Vidělo už spoustu. Ale brzy už Adéla seděla vedle mě na předním sedadle, když jsme jeli do města.

Adéla nechtěla žádat rodiče o pomoc.
Ubíhal čas. Eliška rostla, už měla jít do školky, babička byla dost stará a potřebovala klid. Adéla dokončila univerzitu a našla práci v Praze. Já pracoval pořád dlouho, snažil jsem se vydělat. Zase se řešilo bydlení ve městě, ale peněz na první vklad ještě nebylo dost. Adéla odmítala prosit rodiče o pomoc, její matka stále nekomunikovala s dcerou ani vnučkou.

Pomoc však přišla nečekaně. Jednoho víkendu pes na dvorku začal hlasitě štěkat. Adéla si myslela, že přišla sousedka s čerstvým mlékem pro Elišku.

Viktor! radostně jsem vykřikl, když jsem z okna uviděl bratra, a hned jsem vyběhl ven. Čau, brácho, odkud jsi?

Ahoj, Saša, ahoj!

Bratři se objali, bylo jasné, že mají z setkání radost. Malá Eliška pootevřela dveře a zvědavě je pozorovala.

Ty jsi ale krásná, zasmál se Viktor pojď ke mně, mám pro tebe dárek.

Z tašky vytáhl velkého plyšového zajíčka s dlouhýma ušima a mašlí na krku. Eliška ho vzala s nadšením a běžela se pochlubit babičce.

Babi Sima i Adéla Viktora srdečně přivítali.

Dlouho ses neukázal, Viktore, jak to u tebe vypadá Saša říkal, že teď bydlíš v pronájmu, ptala se babička, už nalévala čaj.

U mě je teď dobře, smál se Viktor s Lenkou jsme se rozvedli, našla si jiného a odstěhovala se kamsi na Moravu. Alimenty platím poctivě. A tohle, brácho, podal mi tlustou obálku vlastně vám oběma, můj svatební dárek, tehdy jsem u vás nebyl, byl jsem na pracovní cestě.

Co je to? zeptal jsem se napjatě.

Peníze

Jaké peníze?

Na první vklad, vysvětlil Viktor a dal mi obálku do rukou. Lenka odešla, byt je volný, teď jsem zase doma. Tyhle peníze jsem chtěl použít na byt, nechtěl jsem sebrat bydlení bývalé ženě a synovi. Berte to jako můj svatební dar.

U stolu nastalo ticho. Pak jsme se všichni radostně rozesmáli.

Díky, brácho, díky, Viktore. Přijel jsi v pravý čas

Adéla měla slzy radosti na krajíčku, babi Sima objímala staršího vnuka. Oba bratři se objali a nebylo potřeba nic říkat.

Na podzim jsme se s Adélou a Eliškou nastěhovali do nového dvoupokojového bytu v Praze. Eliška chodila do školky vedle domu, škola taky nebyla daleko, vybrali jsme byt s ohledem na budoucnost, přece musí Eliška později dojít do školy.

Pracoval jsem pořád v autservisu. Osud nás prověřil, ale babička Sima měla pravdu tohle jsou jen drobnůstky života, hlavní je láska, štěstí a zdraví.

Děkuji za přečtení a za vaši podporu. Ať se vám všem daří a ať vám přeje štěstí!

Rate article
Add a comment