Milý můj synu, vidíš, jak stárnu… Prosím tě, buď trpělivý!
Milý chlapečku, všiml jsi, jak rychle plyne čas, jak roky mění mou tvář? Prosím tě, buď ke mně shovívavý.
Snaž se mě pochopit ve chvíli, kdy tě budu potřebovat, a věz, že těch momentů bude stále více.
Nepodléhej podráždění, když začnu opakovat stejné věci dokola, když ti povím tentýž příběh podruhé, potřetí, popáté. Vzpomeň si, jak jsem tě jako dítě trpělivě učil vyslovovat tvá první slova, jak jsem ti říkal abecedu znovu a znovu, dokud jsi nezapamatoval písmena. Pamatuj, kolikrát jsem ti vysvětloval něco, dokud jsi nepochopil. Nikdy jsem nebyl unavený, protože jsi byl můj syn, má krev.
Tak i teď mě prostě vyslechni, i když se ti zdá, že jsi to už všechno slyšel.
Nezlob se, když jdu pomalu, když už se nemohu pohybovat tak rychle jako dřív, když mě nohy neposlouchají. Vzpomínáš, jak jsem tě držel za malou ručku a učil tě chodit? Jak jsi váhavě kráčel, a já tě podpíral, abys nespadl. Pamatuješ, jak jsi běžel a já tě honil se smíchem, abych tě na poslední chvíli chytil, abys se nezranil.
Teď nastal čas, kdy nejsem tak rychlý, ne tak silný. Ale uvnitř jsem stále tentýž tvůj táta.
Neodsuzuj mě, pokud už nedokážu udržet domácnost stejně čistě jako dříve. Pokud zapomenu, kam jsem dal věci, nebo pokud nejsem v práci tak obratný. Vzpomínáš, kolik nocí jsem nespal, když jsem o tebe pečoval ve tvé nemoci? Jak jsem tě nosil na rukou, když jsi měl vysokou horečku, jak jsem hledal nejlepší lékaře, abys se rychle uzdravil.
Byl jsem unavený, ale nikdy jsem si nestěžoval. Protože jsi byl můj syn.
Buď trpělivý, pokud nestíhám současné technologie, pokud nerozumím, jak funguje nový telefon či počítač. Pokud se ptám na stejné otázky několikrát. Dej mi čas, vysvětli mi to znovu, drž svůj hněv na uzdě. Vzpomínáš, jak jsem tě učil zavázat si tkaničky, jak jsem ti ukazoval, jak držet lžičku, jak jsem ti vysvětloval, jak funguje svět? Dělal jsem to pomalu, trpělivě, s láskou.
Neodsuzuj mě, že se nadále starám o tebe, i když jsi již dospělý muž. Stále čekám na tvé telefonáty, myslím na tebe, modlím se, aby bylo vše v pořádku. A pokud se tě ptám, co jsi jedl, jak jsi strávil den, nebo jestli jsi se dobře vyspal – neodstrkuj mě. Jen pochop: vždy budeš mým synem.
Jednou poznáš, jaké to je – čekat, když se tvé dítě vrací domů, poslouchat kroky za dveřmi a radovat se, že dorazil v pořádku domů.
Vím, že nastane den, kdy budu příliš slabý, kdy se nedokážu postarat o sebe jako dříve. Nevím, jaký budu – možná bezmocný, možná zapomnětlivý, možná rozmarůplný. Ale prosím tě, neodvracej se ode mě v tento moment.
Vzpomínáš, jak jsem tě přebaloval, když jsi byl malý? Jak jsem tě kolébal, když jsi plakal? Jak jsem tě chránil, když jsi měl strach?
Pokud začnu dělat věci jinak než dřív, pokud se mé zvyky změní, pokud se mé slova splétají – nezlob se, nermuť se, neztrácej trpělivost. Prostě buď se mnou.
Až přijde čas opustit tento svět, nermuť se. Jen věz, že jsem byl šťastný, protože jsi byl můj syn, má pýcha, má láska.
Nechť v tvé paměti zůstanou naše nejlepší dny. Nechť si mě pamatuješ silného, milujícího, starostlivého.
Jsem vděčný za každý okamžik, kdy jsme byli spolu.
A zatímco jsme spolu, zatímco si můžeme hledět do očí, chci, abys věděl – miluji tě, můj synu. Vždycky.
