Drahý špás

Dobré zprávy

Drahý luxus

Linda, zase? Kolikrát ještě? Já už pracuji jen pro tvou kočku!

Kočka, kterou se Linda snažila nacpat do přepravky, se jí přece jen vyšmykla z náruče, s žuchnutím přistála na podlaze a pak se schoulila v rohu předsíně, kde mručela hlubokým a zoufalým hlasem. Podle výrazu bylo jasné, že kočka, které Linda kdysi dávno dala jméno Balzámek, se rozhodla, že svůj život, byť podle Petra zbytečný, prodá co nejdráže.

Dávno proto, že Balzámek, jak své zvíře Linda láskyplně oslovovala, s ní byl už dobrých deset let. Kolik je mu přesně let, to Linda nikdy nezjistila. Přitáhla si ho jednou z ulice. A ani ne jako kotě. Už tehdy byl Balzámek dospělý, byť mladý, jak tehdy řekli Lindiině mamince u veterináře.

Tam s Lindou tehdy běžela i maminka paní Alena, pevně svírajíc do deky zabalenou kočku.

Prosím, zachraňte ji!

Kde jste tu potvoru vzala? povzdechla si zvěrolékařka, když Balzámka přijímala. To je toulavá!

Jaký je v tom rozdíl? Je moje! Pomozte jí, vždyť vidíte, že je špatně! Na co čekáte? Copak platím špatnými penězi? Jsou snad horší než ty, co mají majitelé papírových koček?

Paní Alena byla v tu chvíli tak rozhodná, že se s ní mladá veterinářka radši nehádala. A udělala dobře.

Alena Šimková byla odjakživa paličatá. Ale těžko ji soudit zkuste vychovat dítě bez otce, s dvěma starými rodiči na krku a ze mzdy učitelky v mateřské školce. To se naučíte postarat sami o sebe a brát si, co vám život nabízí!

Prosadit se Alena uměla, ale srdce měla dobré. Milovala děti, kočky a někdy i psy, kterých se od malička bála.

Nepřipouštěla si slabost, ani lidem okolo, ani rodičům svých svěřenců, ani cizím, kteří občas chybně považovali drobnou ženu za snadnou kořist.

Přitom vše zvládala s překvapivou jemností nekřičela, nespílala, ale vždy dokázala najít ten správný argument, po kterém najednou vše obracelo směr. Namísto hádky se s každým, kdo ji chtěl přesvědčit o opaku, zázračně octla stranou a nakonec si ti lidi spíš stěžovali na vlastní život. Aleně většinou děkovali, omlouvali se a odcházeli smířeni.

Jak to sama nevěděla. Snad protože skutečně naslouchala. Chtěla pochopit, ne křičet v odpověď.

Ale tento zvláštní dar v rodině moc nefungoval.

Manžel ji opustil týden po svatbě. Máma tehdy vtipkovala, že vydržel dlouho.

To bylo kruté, ale Alena musela přiznat, že v něčem má pravdu. S takovou zmatkářkou by se rodina dobře nezaložila. A když odcházel, manžel jen utrousil:

Žena z tebe To radši já budu baletka!

Alena byla nešťastná, ale po pár měsících zjistila, že čeká dítě, a uklidnila se. Přece jen ženská! To chlapi nemohou!

Na dceru se Alena těšila víc než na Vánoce nebo vlastní narozeniny. Ve svém životě si příliš radosti nezažila.

Ale matka ji v jejím rozhodnutí podržet dítě vlastně nepodpořila.

K čemu ti to bude, Aleno? To je jen přítěž! Jsi mladá, hezká, něco bys mohla dokázat. Až ti na krku zůstane dítě? Chudí budete! Dneska jsou děti drahý špás! Nechápeš to ale později budeš vědět!

Mami, a my jsme snad jinak žili?

Právě, Alenko, právě! A kde je to dobrý?

Alena se zamyslela. Ale při představě, že by dítě neměla, ji přepadala temnota, že nemohla dýchat. Nechápala ani sama sebe, ale věděla, že dítě chce. Že si to rozhodnutí nemůže nikdo jiný vzít za své.

A pak přišla babička. Jen tak, jak ji znala, upravila si slavnostní šátek a řekla:

Porodíš, Alenko! Pomohu ti!

Bábo, a co děda? To přece sám nezvládne!

Ale Alenko, děda je ještě silný! Když ne přestěhujeme ho k nám. No!

Na stole přistál čistý štos bankovek. Objevil se ručník vyšitej kdysi babičkou, pro štěstí.

Pamatuješ? Otevři!

Tolik peněz Alena v ruce tehdy ani potom nedržela.

Děda prodal dům. Povede tudy nová silnice, pozemky stojí ranec. A všechny naše úspory jsou tu. Na byt ti to vystačí. Pak už zvládneš sama.

Bábo, to nemůžu

Ale můžeš! Pro sebe, pro dítě kdo jiný se postará, když ne matka?

Tyto peníze byly poslední kapkou v rozchodu s Aleninou matkou.

Takže tak Když jsem já chtěla pomoct, nikdy nic! A teď? Přivezeš peníze i s podnosem? No dobře

Babička uzavřela s dcerou dlouhý rozhovor za zavřenými dveřmi, ale přesvědčit ji nezvládla. Matce se nechtělo rozumět, že Alena najednou dostala všechno: pomoc, podporu i byt pro sebe. Výhra v loterii by nebyla lepší!

Co udělala špatně? Babička měla pravdu: Kde vůz nevyveze, chyba je na obou stranách.

A on je chlap! Měl by tahat dvojnásob! Neplač, Alenko, jsi mladičká!

Ke svému věku Alena nic neřekla, ale babičce vděčila do konce života.

Kupovali byt. A babička hýřila předvídavostí vymámila například velkou slevu.

Co koukáš? Dlouhý roky jsem na trhu prodávala zeleninu. Pěstovat je snadné, prodat těžké! To je škola života!

Byt si babička vybrala perfektní čtyři pokoje, sice starý, vyžadoval opravy, ale přijela parta šikovných řemeslníků a za pár měsíců bylo hotovo. Když tam Alena poprvé vešla, rozplakala se.

Neplač, bláhová! Máš se radovat! babička jí osušila nos a zavelela: Pojď do nové kuchyně!

Linda se narodila trochu dřív. Alena byla nervózní, ale všechno dobře dopadlo. Dcerka rostla zdravě a citlivě. Není divu Alena už tehdy věděla, že nikdy nebude taková jako její matka.

Babička ti je blíž! Pomáhá s dítětem, koupila ti byt! A já co? Ani na vnučku mě nepustíte!

Mami, kdy jsme tě vyháněly? Klidně přijď, ale prosím, bez hádek. Linda se bojí.

Ona se bojí! Je to mimino! Co ji vyděsilo? Že křičím?

Mami, to není mluvení Ty křičíš Aleně se třásl hlas.

Nejdražší člověk ji nechtěl slyšet.

Uvidíš, až ti tvoje dcera takhle odpoví!

Neodpoví! slzy Aleny náhle zmizely.

Odpoví! Uvidíš! To je všechno o výchově! Já tebe rozmazlila, a co z toho? Teď mi lezeš po hlavě!

Moc ti děkuji, mami! najednou byla tichá a klidná.

Za co? matka zpomalila, protože tohle nečekala.

Za lekci, mami. Už vím, jak to dělat nechci. Díky, neudělám tvou chybu!

Co to plácáš?! , ale Alena už jí nenaslouchala.

V hlavě jí znělo: Já jiná budu!

Snadno se řekne.

Těžko se dělá.

Alena si nikdy nebyla jistá, zda dělá vše správně. Linda nebyla rozmazlená, ale měla pevnou hlavu! I malá vždy věděla, co chce.

Maminko, mohla bych jednu bonbonku?

Linduško, po obědě!

Vůbec vůbec ne?

Ne.

Dobře, mámo! A můžou být dvě po obědě? Budu hezky jíst!

Alena se smála a když Linda dojedla, dala jí dvě.

Výborně!

To byly drobnosti, ale z těch se tvořil Lindin charakter. Rychle pochopila, že hádka nikam nevede a dokonce i babičku často odzbrojila:

Babi, nehubuj! To není hezké! Jsi krásná, a vrásky ti nesluší. Pojď ke mně!

Proč? a babička i skutečně stichla.

Linda ji posadila, vylezla na klín a hladila jí čelo a koutky očí.

Tak! Vidíš, jak jsi krásná! Všechny vrásky pryč!

Alena se tomu zasmála, ale mlčela.

Časem se doma poměry ustálily.

Alena pracovala, babička s dědou, který nakonec prodal svůj statek a přistěhoval se k nim, se o Lindu starali společně.

Bylo to těžké hlavně tehdy, když babička onemocněla. Lékaři jen vrtěli hlavou a nechtěli slibovat, ale Alena věděla. Tušila to.

Bábo, pojedeme do Prahy?

K čemu? Není třeba. Já už mám odžito, nebojím se odejít. Spíš vás nechávám hlavně dědu. Neopouštěj ho!

Ale babi!

No jo Nevšímej si mě, Alenko!

Právě v té době přinesla Linda domů kočku.

V ten den, kdy se Balzámek dostal domů, přišlo nečekané Linda se nevrátila ze školy, ač měla být dávno doma.

Děda ji šel hledat, ale minul ji o pár minut.

Kam se dítě mohlo podít v pársetmetrové aleji k domu? Záhada!

Hledali ji všichni spolužáci, rodiče, Alena, děda i babička.

Nakonec se Linda vrátila sama, ubrečená, v náručí deku a v ní sotva dýchající kočku.

Jsi v pořádku, Linduško? Bolí tě něco?

Ne! Mámo, jí je zle! Ne mně!

A tak běželi k veterináři.

Byli tam za chvíli, ale Alena už věděla, že kočka v domě zůstane. Linda ji našla a nikomu nedá.

Nakonec to nebylo tak zlé psi, co ji pronásledovali, ji moc neublížili. Balzámek byl unavený, pokousaný, ale vcelku v pořádku. Lékaři kouzelničili, a pak už vraceli Balzámka do Lindiných rukou.

Až se zotaví, nechte ho očkovat! A pořiďte mu pas, vždyť je teď domácí!

Alena přikývla a zhrozila se, když viděla účet.

Za ty peníze bych měla dvě šlechtěné zamumlala pro sebe, ale zaplatila.

Doma už spočítala rozpočet, ale na konec měsíce nevystačili. Pořád bylo potřeba léků pro kočku a babičku a dárku pro Lindu, která měla zanedlouho narozeniny. A narozeniny jsou přece důležité. Alena si často dárky k narozeninám nedopřála a chtěla, aby Linda měla jinou vzpomínku.

Maminko, můžu tě poprosit? Linda už dávno měla spát, ale vkradla se do kuchyně a objala Alenu.

Copak, zlatíčko?

Nechci žádný dárek, ano? Můžu si nechat tu kočku? To je můj dárek

Alena dceru objala a podívala se na šedý chuchvalec spící u nohou. Snažila se kočku uložit do krabice, ale ta se vytrvale vracela a cupitala lehnout k Aleně. Přitulila se a začala příst.

Netřeba říkat, že Alena souhlasila a Balzámek zůstal.

Zajímavé bylo, že tenhle otlučený tulák si rychle zvykl žít v teplém domově. Byl slušný, nezlobil Alenu ani Lindu a vyloženě miloval prarodiče. Babičku zvlášť neopouštěl.

A zvláštním způsobem měnil život těm, co ho přijali.

Alena, poté co zaplatila léčbu, si řekla dost. Učitelčina mzda a dvě penze ji už unavily. Tak se rozhodla udělat krok do neznáma. Přijala pracovní nabídku pečovatelky, kterou ji doporučila kamarádka, a později byla spokojenější než kdy dřív.

Od té doby měla vždy práci přešla z rodiny do rodiny a s každou dostala i více peněz. Rodiče si vážili někoho, komu svěřit to nejcennější.

A každý večer doma Balzámkovi podrbala ucho a říkala:

Balzámku, díky! Nebýt tebe

Balzámek odpovídal spokojeným mručením a dával packu na Aleninu dlaň ale nejradši trávil čas s Lindou. Jen když ho pozvala babička, opustil ji.

Byl s Lindou, když chodila do školy, sedával s ní u stolu, držel packou sešit a pomáhal s úkoly.

Byl s ní, když seděla za dveřmi babiččina pokoje a tiše plakala nad tou, komu vděčila za život.

Byl, když krátce poté zemřel i děda.

Byl, když Alena jednou nečekaně potkala dobrého muže a po dlouhém zvažování se provdala, aby už nikdy neslyšela, že taková není. Její nový muž ji zbožňoval a vždy ji chránil dokonce si dobře rozuměl s tchyní, které poskytl vlastní auto i s řidičem.

Teď už Alenina maminka pyšně vystupovala z auta a chlubila se sousedkám:

Zeť pro mě přijel, vezu sazeničky na chalupu!

Linda v té době studovala vysokou a osamostatnila se úplně. S nevlastním otcem vycházela dobře, ale chtěla bydlet ve svém bytě, kde vyrostla.

Právě tam přivedla svého přítele.

Páni, Lindo, ty tu máš palác!

No tak! ohradila se Linda.

Tolik místa! A co tohle?!

Z pokoje vyrazil mručící Balzámek a zamířil rovnou na Petra, který vykřikl a snažil se kočce vyhnout.

Odnes ho pryč! Pryč s ním!

Linda Balzámka uklidnila, ale sympatie mezi Petrem a kočkou nikdy nezapustily kořeny.

Petr kočku neměl rád a často ji odháněl, když to Linda neviděla.

Čas utekl a Linda si Petra vzala. Byli manželé, ale něco mezi nimi skřípalo. Petr často Lindě vytýkal věci, při kterých by Alena kroutila hlavou i ona kdysi slýchala podobná slova:

Co jsi za ženskou, Lindo? To byla polévka? Žádná gulášovka! Neumíš vařit! Co jsi za manželku?!

Linda vařit uměla. Babička ji to učila a první guláš zvládla v deseti.

Když si na vaření nemohl stěžovat, přišla na řadu kočka.

A to má zase co za nemoc?! nevěřil očím při účtě z veterinární kliniky. Zbláznila ses?! Já na sebe tolik neutrácím! A to je jenom chlupatá koule!

Petře, Balzámek není žádná koule. Je to člen rodiny!

Jaké?! Moje určitě ne! Taky bych sám vyhodil takového parazita ven!

Co to říkáš?

Jak slyšíš! Ještě jednou a hodím ho pryč!

Linda, která právě zjistila, že čeká dítě, mlčela, rozhodla se to řešit později.

Jenže Balzámek toho rána znovu neudržel hygienu a musela ho vzít k veterináři. V tom ji zastihl Petr po ranním běhu.

Na zdraví si zakládal. Správně jedl, běhal a pořád Lindě vyčítal, že si neváží zdraví.

Když slyšel, že kočka zas potřebuje léčbu, hodil rozzuřeně tenisku o stěnu a vyjel:

Dost! Je čas ho zbavit! Nebudu utrácet za takový krám! Ven!

Jen se mnou! Linda, obyčejně klidná, nepoznávala sama sebe.

Tak s tebou! Už mě to nebaví! Proč bych to měl trpět!

Něco se v tom okamžiku navždy změnilo mezi nimi. A ta, co ještě včera chtěla zachovat rodinu, pochopila, že tohle už nechce.

Připomínat mu, že byt je její, ani nenapadlo.

Linda mlčky sáhla do jeho bundy, vytáhla klíče, a pak otevřela dveře svými vlastními.

Čekám dítě. Nemám se rozčilovat. Kočka to chápe. Ty ne. Odejdi, prosím. Promluvíme si, až budeš klidnější. Ale žít s tebou už nechci. Jestli dovedeš takhle zahodit někoho, kdo tu byl víc než půlku mého života… co potom já nebo dítě? Mé city tě nezajímají. To jsem pochopila správně? Tak prosím. Odejdi. Věci si vezmeš později. Teď nemám čas. Musím s Balzámkem k doktorovi. Jemu je zle. A já za něj odpovídám. Tak to prostě je!

Petr už dál nehádal. Naházel papíry a bundu do tašky a s třísknutím dveří odešel.

Linda věděla, že oznámení o dítěti ho nechalo chladným teď ho zajímala jen kočka.

Linda položila přepravku na zem, počkala, až si Balzámek vleze dovnitř, a řekla:

Připravený? Tak jdeme! Je čas změnit život. Začněme s tvým zdravím!

Kočka se uzdravila. Bylo jasné, že stáří si vybere svou daň a Lindě bude ještě mockrát přepravku vytahovat a čekat, až Balzámek důstojně vkročí dovnitř, zatímco malá ručička pohladí huňatý ocas. Takovou familiárnost si dovolila jen Lindina dcera.

A nikdo nebude lepší chůva, která během pěti minut uloží dítě ke spánku, packou jemně přitiskne chlubící se kopii Aleny ke koberci. Linda přemýšlela, zda dceru pojmenovat stejně jako maminku, ale ta ji přesvědčila:

Domluvte se s Petrem. Je to vaše dítě. I když už spolu bydlet nebudete, tohle je vaše společné štěstí. Snažili jste se udržet aspoň zdání normálních vztahů. Teď je čas zkusit víc. Nebude to lehké, ale kvůli dítěti má smysl se snažit.

Linda si mámin rady vzala k srdci. Tím velmi překvapila svého, teď už bývalého, manžela.

Zvláštní. Ani jsem nečekal, že máš tolik ženské moudrosti.

Roste to, asi. Tak co říkáš?

Řeknu děkuji ti.

Za co?

Že jsi nestavila vlastní tvrdohlavost nad zájmy dítěte. Pomůžu, Lindo.

A Petr své slovo dodržel.

Malá Alenka pak žila napůl u táty, napůl u mámy. Měla dvě postele a dva oblíbené zajíce. Jednoho u táty, jednoho u mámy. Milovanou babičku Alenu i stejně milovanou Věru, Petrovou matku. Ale největší láska byla jedna a dostalo se jí všem. Alenka si byla jistá, že když ti lidé milují ji a chtějí, aby byla šťastná, nejsou si cizí ani mezi sebou. A tuhle důležitou myšlenku předávala každému dospělému, stejně jako to dělala její máma v dětství, aby je spojila a nechala zapomenout na staré křivdy.

A starý kocour znal pravdu o tomhle děvčátku. Ale nikdy ji neprozradí. Ne že by nemluvil prostě to nebylo třeba.

Protože všem je jasné když je kočičí máma láskyplná, koťata budou taky.

A malá Alenka to měla v pořádku. Jednou taky přivede na svět nový život, sehne se nad postýlku, pohladí dítě, jako to dělala její maminka i babička a řekne:

Vítej, broučku! Tolik jsem na tebe čekalaA až bude držet v náručí to malé, vdechne mu do vlasů vůni domova, bude si jistá, že štěstí je řetěz drobných, milovaných rukou: od babičky k mámě, od mámy k dceři, od dcery k tomu, kdo přijde dál.

A v koutě, na svém místě na polštáři, bude spokojeně vrnět stařičký Balzámek nebo některý z jeho potomků, vždyť příběhy, které začnou láskou a odvahu přijmout toulavou duši, se nikdy neztrácejí. Jen přecházejí z generace na generaci, jako dávná písnička, která se šeptá dětem před spaním.

A možná jednou zase někdo zašeptá: Neboj, broučku, kde jsme spolu doma, tam je ten největší luxus protože máme jeden druhého.

A jindy, až zašumí život před domem a nové kroky proběhnou kuchyní, až se zasměje malá dívka a zavolá na svého chlupáče, bude jasné, že všechna láska zůstává v lidech, v kočkách, v teple kuchyně, v rytmu předení a tlukotu srdce.

A to je bohatství, které nikdy nezchudne.

Rate article
Add a comment