Drahé potěšení
Kláro, už zase? Jak dlouho tohle ještě potrvá? Mám pocit, že moje práce je jen na tvého kocoura!
Kocour, kterého se Klára snažila narvat do přepravky, jí stejně vyklouzl, s žuchnutím dopadl na podlahu a hned zalezl do kouta v předsíni, kde začal smutně a bolestně mručet. Podle jeho výrazu to vypadalo, že Baltazar, jaké mu Klára kdysi dávno v záchvatu romantiky dala jméno, byl připravený prodat svůj podle Dany zcela zbytečný život co nejdráže.
Už to mělo být dávno, protože Balťa, jak Klára toho svého otloukánka mazlivě nazývá, s ní žil už skoro deset let. Kolik mu přesně je, Klára netušila přinesla ho z ulice a to už byl dávno kocour v letech. Ne kotě, spíš mladý, dospělý kocour, jak tenkrát vysvětlovali Klářině mamince na veterině.
Tam s Klárou běžela i Alena, její máma, zabalila Balťu do staré dětské deky a hlasitě prosila:
Prosím, zachraňte ho!
Panebože, kde jste tohle sebrali? zakřenila se mladá veterinářka. To je v podstatě pouliční kocour!
A co má být? Je to můj kocour, tak mu pomozte! Vždyť vidíte, že trpí! Na co čekáte? Nebo moje stokoruny smrdí víc než ty těch, co sem nosí šlechtěná perská koťata?
Alena byla tak rozčílená, že mladé veterinářce bylo jasné, že se do hadky s ní rozhodně pouštět nebude. Dobře udělala.
Alena Novotná, maminka Kláry, byla výjimečně tvrdohlavá žena. A co? To je život! Zkuste sama vychovávat dítě bez chlapa a pomocníka, starat se ještě ke všemu o dva dědy, no, a to všechno za plat učitelky v mateřské škole! To by ještě nikdo nežvýknul!
Uměla se za sebe postavit, o tom žádná. Zároveň to ale byla v jádru moc hodná ženská. Milovala děti, kočky a občas i psy, i když z těch měla už od malička tak trochu strach.
Jestli něco neuměla, tak ustupovat. Ani sousedkám na sídlišti, ani těm věčně nespokojeným maminkám, co přiváděly děti do její třídy ve školce, ani těm, co si občas mysleli, že ta drobná sama a malinko nešťastná paní bude snadná kořist.
A přitom to dokázala vždycky nějak jinak bez křiku a hádek si s každým věděla rady a nakonec stejně odešli s úsměvem. Nehádala se, neshazovala, jen uměla najít ten správný načasovaný argument, po kterém to v hlavě protivníkovi vždycky jaksi přeskočilo a rázem byl konflikt fuč. Místo výčitek šli radši pokecat někam stranou, a po chvíli ten člověk sám vyklopil, co ho vlastně trápí, jaký to má doma i v srdci těžké. Klára u toho přikyvovala, poslouchala a čekala. A když nastal ten moment, většinou jí poděkovali, omluvili se a šli dál.
Proč jí tohle šlo? Nevím. Možná protože opravdu poslouchala. Nepotřebovala překřičet celý svět, ale chtěla mu rozumět.
Jenže tenhle dar, co jí byl shůry dán, fungoval nakonec jen na cizí. S blízkými to nějak nešlo.
Manžel od Aleny utekl týden po svatbě. Alenina máma se později smála, že vydržel vlastně dlouho.
Dost to zabolelo, ale Alena nakonec uznala, že na tom možná něco bude. Jak sám říkal její bývalý muž: Z tebe ženská… nějak mi to nešlo, já do baletu taky nikdy nedošel…
Bylo jí úzko, ale uplynulo pár měsíců a zjistila, že čeká dítě. Uklidnila se: je přece ženská! Chlapi nerodí.
Na dceru Kláru se těšila víc než na Vánoce v dětství. V její klidné, šedé životní rutině totiž mnoho radostí nebylo. Ale miminko, to byl zázrak!
Máma ji v tom rozhodnutí ale vůbec nepodpořila.
K čemu ti to bude, Aleno? To je jen další břemeno! Jsi mladá, docela hezká, máš nějaké možnosti. Porodíš? A co pak? Budete žít na špagetách a pohance! Dítě je moc drahá legrace, Aleno. Ještě to nevidíš, ale jednou pochopíš!
Mami, a my jsme snad žily jinak?
Právě, zlato. Právě! A co je na tom dobrého?
Tohle Alenu zarazilo. Byla zvyklá maminku poslechnout, ale tentokrát jí všechno v nitru křičelo proti. Kdykoliv si představila, že by netěhotněla, přepadla ji úzkost.
Nakonec to rozhodla babička. Bez varování přijela do Prahy, narovnala si slavnostní šátek a povídá:
Ale rodič, Alenko! Pomůžeme ti.
Babi, a co děda? Ten přece zůstane sám na chalupě…
Ale kdepak! Máme ještě sílu! A když ne, tak dědu vezmu s sebou. Hotovo!
Na stůl položila čistě zabalený raneček byl to ten její oblíbený ručník, který Alena sama kdysi vyšila k babiččiným jmeninám.
Poznáváš? Tak rozbal…
Tolik peněz Alena v ruce nikdy neviděla. Ani předtím, ani potom.
Děda prodal barák, protože tudy má vést silnice. Pozemky tu teď mají zlatou cenu. Sečteno, podtrženo, na byt to bude. A dál už to je na tobě.
Babi, já… já si to nemůžu vzít…
Jdeš do toho, Alenko! Nebudeš přece zabíjet dítě kvůli penězům! A rozum, děvče, rozum!
Kvůli tomu se pak doma strhla pěkná mela s Klářinou mámou. Babička nakonec s maminkou mluvila zavřená několik hodin, ale přesvědčit ji nedokázala. Ta nemohla pochopit, proč má její dcera najednou tolik štěstí pomoc, podpora, dokonce i vlastní byt. Co by kdo dal za takovou výhru! A ona to dostala jen tak…
Co měla dělat? Alena nebyla žádná rozverná holka čekala dítě s mužem, ne z rozmaru. Správně babička říkala: Když něco naruší, oba jsou vina! Nikdy se nestane, že by v páru jeden makal a druhý se jen vezl.
Alena babičce moc děkovala. Ta našla na inzerci úžasný čtyřpokojový byt, sice starší, ale s dobrou energií. A protože už na trhách prodávala roky, vyjednala i parádní slevu. Pak už jen povolala skupinu veselých zedníků a pod jejím velením a prořízlou pusou byt za dva měsíce prokoukl. Když poprvé prošla na špičkách do nově natřeného pokoje, kde už čekala postýlka, rozbrečela se.
No tak, neplač… babička rozhodně utřela slzy a hned poslala Alenu do nové kuchyně vařit.
Klára se narodila o něco dřív, Alena byla vystresovaná, ale všechno dopadlo dobře. Holka byla zdravá a něžná. Alena si slíbila, že bude lepší máma, než byla její máma jí.
Když se babička ozvala, že se necítí nejlíp a možná už nebude…, Klára přitáhla domů kocourka.
A přesně v ten den, kdy Balťa přišel do bytu, Klára na chvíli “zmizela”. Dědeček ji nestihl předběhnout, a tak rodina zažívala nejtěžší minuty svého života, než se Klára objevila doma s promočenýma tvářemi a šedým polomrtvým kocourem.
Alena se nevyptávala. Zabalila kocoura do deky a spěchala na veterinu.
Naštěstí byl Balťa “jen” vyčerpaný a pokousaný, ale přežil. I doktor řekl, že z něj bude šťastný domácí povaleč. A že musí přijít na očkování, až se uzdraví, protože bez pasu kocour není vůbec “legální”.
Alena kývla a polkla, když uviděla účet.
Za ty prachy bych koupila dva rodokmeny… zamumlala, ale zaplatila. Doma si spočítala zbylé koruny a bylo jasné, že do výplaty chybí. Potřebovala léky pro Balťu, pro babičku, a vlastně i dárek pro Kláru, která měla brzy narozeniny. A Klára už od dětství dárky skoro nedostávala…
Chvíli na to večer přišla Klára do kuchyně, objala Alenu a tiše povídá:
Maminko, já nechci dárek. Můžu si ho nechat? Ten kočku… On bude místo dárku…
A tak Balťa u Kláry zůstal. A tenhle šedý tulák se brzy zabydlel. Byl klidný, hodný a hlavně miloval staré lidi, od babičky se prakticky nehnul. A vůbec, najednou se doma začaly věci měnit k lepšímu. Alena, která zaplatila poslední zbytek za veterinu, si řekla, že už toho má dost. Dřít za málo peněz ji unavovalo.
Konečně dala výpověď, se strachem, ale zvládla to! Kamarádka ji doporučila do jedné pražské rodiny jako chůvu a práce šla najednou od ruky. Jakmile z jedné rodiny dítě odrostlo, předali kontakt dalším. A platil víc a víc protože najít dobrou chůvu je dnes poklad.
Alena večer vždycky poškrábala Balťu za ušima.
Díky, Balťo. Kdyby nebylo tebe…
Kocour spokojeně přístl a občas poočku mrknul na Kláru. Tu svou měl asi nejradši. Chodil za ní i do pokoje, když psala úkoly nebo když truchlila za babičku a později i dědečka.
Byl s ní, když Alena našla nového muže, hodně dobrého. Ten ji miloval, vážil si jí a chránil ji jako poklad. A dokonce to dotáhl i se tchyní nechal jí celé léto k dispozici auto s řidičem, což dělalo s paní Novotnou královnu! Když ji sousedky viděly s přepravkou sazenic u auta, jen záviděly.
Klára mezitím šla studovat do Brna. S nevlastním tátou vycházela, ale na byt v Praze nedala dopustit.
Tam si jednou přivedla přítele.
Páni! Klárko, tady máš palác!
Ale prosím tě…
Tolik místa! A co to…?
Chlupatý a vzteklý balík se vyřítil z ložnice, syčel a vrhl se na Dana. Ten zdrhal, Balťa na něj opakovaně dorážel.
Dej ho pryč! Ať už zmizí!
Klára Balťu zklidnila, ale vřelé vztahy mezi Danem a kocourem nebyly nikdy. Dan “nečekaně” kocoura rád neměl. Pronásledoval ho všude, kde se dalo, ale jen když Klára nekoukala.
Uteklo pár měsíců, svatba, ale vztahy ochladly. Dan začal rýpat:
Co je tohle za guláš? To není guláš, to je červený čaj! Neumíš vařit, co z tebe bude za ženu?!
Přitom vařit Kláru naučila babička. Vařila první guláš už v deseti! Na nic jiného Dan nemohl, tak se zaměřil na kocoura.
Jednoho dne, když Klára donesla účet od veterináře:
Cože? Kláro, ty se zbláznila? Tohle je vyšší částka, než dám za vlastní léky! A to je jen kočka!
Dane, Balťa není jen kočka. Je rodina.
Rodina? Ne moje! Toho se musím zbavit!
Balťa už byl starý kocour a Klára tušila, že se zdravotně moc nezlepší. Ráno opět nebyl v pořádku, tak se chystala na další návštěvu veteriny. V tom přišel Dan z běhu, zdravý život pro něj byl vším, a tak spustil:
Dost! Je čas se toho zvířete zbavit! Nebudu platit za vybranou kožešinu!
A bez Balťi s tím, i se mnou! Klára, jinak rozvážná, vybuchla.
Tak si běžte oba, nestojím o to!
Najednou v ovzduší už bylo cítit, že je konec. A ta, která ještě včera toužila udržet rodinu, najednou věděla, že to prostě nejde.
Nevyčítala, že byt je její. Jen natáhla ruku do Danovy bundy, vytáhla klíče a pronesla:
Jsem těhotná, potřebuju klid, ne hádky a stres. Kocour to chápe, ty ne. Jdi, prosím. Kdybys chtěl mluvit, ozvi se. Ale bydlet s tebou už nebudu. Jestli je pro tebe zbavit se Balťi snazší než se mnou promluvit, pak jsem ti asi k ničemu. Věci si vyzvedni jindy, teď spěchám k vetovi. On na mě spoléhá… Takže se opatruj.
Dan se nezmohl na odpor. Hodil batoh, doklady, bundu a bouchl dveřmi.
Klára věděla, že ji těhotenství moc nezajímá. On stejně myslel jen na to, jak se zbavit kocoura.
Položila před Balťu přepravku, a tentokrát tam vlezl sám bez boje. Zeptala se:
Jsi připravený? Jdeme na to. Začneme péčí o tebe a uvidíme, co bude dál!
Balťa se uzdravil. Sice stárnul, ale když jednou Klářina malá dcera sáhla na jeho ocas, nevadilo mu to. Nakonec byla jediné dítě, kterému dovolil úplně všechno.
Klářina Alenka neměla lepší chůvu Balťa ji dokázal za pět minut uspat jediným přitulením tlapy k její tváři. Byla po babičce, a Klára uvažovala, že by jí dala stejné jméno, ale máma ji zarazila.
Promluv si s Danem, to je vaše dítě. Nebudete spolu, ale děťátko vám zůstane. Udělejte, co je pro ni nejlepší.
Klára mámu poslechla, až sama se tomu podivila.
Divné, nikdy jsem u tebe nezažil moudrost.
Tak asi stárnu. Co na to říkáš?
Řeknu ti… díky! Díky, že jsi neprotlačila vlastní hlavu nad dobro dítěte. Pomůžu vám.
Dan slovo dodržel.
Malá Alenka se tak střídala mezi dvěma domovy, měla dvě postýlky a dva zajíčky. Jednoho u táty, druhého u mámy. Byla tu babička Alena, a i “druhá” babička, tátova maminka Valérie, byla pro Alenku důležitá. Lásku dostávala všude, a začala správně chápat, že když se dospělí mají rádi a chtějí, aby jí bylo dobře, nemůžou být k sobě zlí.
Tohle začala Alenka povídat i doma; spojovala rodinu dohromady jako její máma kdysi. A na ty staré křivdy se nějak zapomnělo.
Pravdu o Alence věděl jen Balťa. Ale ani doma, ani nikomu ji nikdy neprozradil. Ne proto, že by neuměl mluvit, ale prostě nebylo potřeba.
Všem bylo jasné, že když je máma kočka hodná, budou taková i její koťata.
A malá Alenka se na to mohla spolehnout. A až jednou vyroste a bude kolébat své vlastní dítě, pohladí mu tvář, přesně jako to kdysi dělala její máma i babička, a zašeptá:
Vítej, broučku. Tak moc jsem tě čekala…