Drahé potěšení
Pavlíno, zase? Kolikrát ještě? Já už pracuji jen pro tvou kočku!
Kočka, kterou jsem se právě snažila nacpat do přepravky, mi zase jednou unikla z náruče, žuchla na podlahu a pak se zahrabala do kouta předsíně, kde hluboce a žalostně mňoukla. Podle jeho výrazu soudím, že Mourek tak romantické jméno jsem mu kdysi dávno dala si hodlal svou podle Karla zbytečnou kočičí existenci pořádně vycenit.
Dávno, protože Mourek, kterému říkám s náklonností Moureček, už se mnou žil rovných deset let. Jak starý byl opravdu, nevím přesně. Přivlekla jsem ho jednou z ulice a rozhodně ne jako kotě. Už tehdy byl dospělý, ale čiperný, jak řekli mamince v ordinaci pražské veterinární kliniky.
Tam máma Šárka, sevřená úzkostí, dorazila se mnou a důkladně schouleným kocourem v dětské peřince.
Zachraňte ho!
Kde jste vzaly tohle strašidlo? ušklíbla se slečna veterinářka. Je to obyčejný uličník!
A co má být? Je to můj kocour. Pomozte mu! Vždyť vidíte, jak trpí. Tak na co čekáte? Moje koruny snad smrdí víc než ty, co tu nosí páni s britskou modrou?
Máma Šárka se v tu chvíli nebála hádat. Udělala dobře. Moje máma byla vždycky až zarputile houževnatá ženská. Vyrůstala jsem sama bez otce, bez jediného příspěvku navíc se starala o oba dědy! A to všechno zvládala s platem učitelky v mateřské školce. Kdo by z toho neměl ostré lokty?
Za sebe se postavit uměla, to se musí nechat. Ale byla i hrozně laskavá. Děti a kočky milovala, a sem tam dokonce i nějakého psa, i když z nich měla od dětství strach.
Nikdo u ní neměl úlevu ani sousedky, ani rodiče dětí z její školky, ani kolemjdoucí, kteří si někdy mysleli, že tahle malá, komorně působící žena je snadná kořist. Věděla, jak se bránit, ale vždycky s takovým klidem, že okolí nechápalo, kde se to v ní bere. Někdy stačilo pár správných slov a hněvivý cizinec se jí svěřoval, místo aby ji napadal. Pak už jen kývala, naslouchala a za chvíli se jí lidé omlouvali a byli vděční.
Jak to fungovalo, máma nevěděla. Měla zkrátka vrozený dar lidi slyšet. Asi proto, že nechtěla být slyšena za každou cenu prostě člověka opravdu slyšela.
Jen škoda, že doma s blízkými jí to nikdy moc nešlo. Táta utekl hned po svatbě. Nejednou mi babička žertem říkávala, že ještě docela dlouho vydržel.
To zamrzí ale v něčem měla pravdu. S takovou popletou jde těžko postavit rodinu. Ostatně, když se táta loučil, zamžoural na mámu s posměchem:
Ty jsi žena asi jako já baletka!
Máma byla smutná.
Za pár měsíců však zjistila, že čeká dítě a uklidnila se. Je přeci ženská. Bez ohledu na všechno! Chlapi nerodí.
Na mé narození se těšila víc než na Vánoce, protože jiných svátků v jejím životě moc nebylo. Tohle bylo opravdové.
Babička mamku v rozhodnutí přijmout dítě moc nepodpořila.
Na co to potřebuješ, Šárko? Jen přítěž! Jsi mladá, pěkná a máš nějaké vyhlídky. Ale jak jednou porodíš, skončíš na rohlících a těstovinách. Dítě je moc drahý špás, Šárko! Ještě to nevidíš, ale jednou pochopíš.
Mami, a my jsme žily jinak?
Právě proto! A co z toho?
Zamyslela se. Mámu byla vždycky zvyklá poslouchat, ale tentokrát se v ní něco ohradilo proti tak jednoduchému řešení. Hned, jak si představila, že dítě nebude, objala ji úzkost a pocit dusna. Jak zničit to, co už cítí? Tohle rozhodnutí musí přijmout jen ona sama a její ochranný režim spustil: teď bojuje nejen za miminko, ale hlavně za sebe.
Konec jejím vnitřním zápasům udělala babička, když se zničehonic objevila v Plzni, jako vždy v šátku nasazeném na slavnostní události, a prohlásila:
Porodíš, Šárko, pomůžu ti!
Babi, a co děda? Sama v chalupě nezvládne.
Bude muset! A nezvládne-li, dotáhneme ho sem.
Na stůl položila balíček poznala jsem hned, že je to ručník, který jsem jí sama kdysi vyšila k narozeninám.
Pamatuješ? Otevři!
Tolika peněz máma nikdy neviděla. Děda prodal rodný domek, přes ves povede silnice a pozemky prudce stouply v ceně. Chystali se je použít na byt na menší to stačí, dál už to bude na ní.
Babi, to nemohu přijmout
Všechno zvládneš, Šárko! Nediskutuj. Ne pro sebe, tak pro dítě. Kdo jiný se o něj postará, když ne matka?
Tohle byla poslední kapka mezi mamkou a její mámou.
Tak takhle to je Když jsem od vás potřebovala, nebylo. Teď jedeš a přivezeš balíček! Dobře co dodat?
Babička zavřela dveře za mámou a dlouho si s její mámou o něčem špitaly.
Babičce se však nepodařilo máminu matku přesvědčit. Ta nikdy úplně nepochopila, proč zrovna moje máma dostala vše: pomoc, oporu, dokonce byt. Co víc chtít? Vyhrát Sportku, to taky není takové terno!
Dodnes máma nepochopila, co udělala špatně. Nepořádala divoké večírky, neudělala žádné hlouposti. Měla dítě s manželem, po oddání. To je přece v pořádku! A když to nevyšlo, nejsou v tom dvě viny? Jak babička řekla: když ten vůz neutáhli, byli u toho oba!
Když on je přeci hřebec! Měl by tahat dvojnásob! Ale nic si z toho nedělej, Šárko, v kolika jsi vlastně?
Na to máma neodpověděla, ale babičce děkuje dodnes.
Byteček koupila babička skvělý. Čtyřpokoják sice ve starém činžáku, v dezolátním stavu, ale na tom už nesešlo. Parta černovlasých chlapců pod vedením věčně zamračeného mistra a s babiččiným ostrým dohledem zvládla rekonstrukci za pár měsíců. Mamku dojalo, když stojíce v nově zařízeném dětském koutku, propukla v pláč.
Neplač, holčičko! Měla bys mít radost! babička jí setřela slzy a hned zavelela: Pojď, naučím tě vařit v nové kuchyni!
Já, Pavlína, jsem se narodila trošku dřív, máma se bála, ale naštěstí vše dopadlo dobře. Rostla jsem zdravá, odolná a překvapivě citlivá. Možná právě proto máma zaslechla babičku: Ty s ní nikdy nebudeš jednat tak, jako se mnou jedná tvá maminka…
Babička ti je teď nejsrdečnější! Koupila byt, stará se o tebe, a já co? Ani na chvíli tě nesmím vidět!
Mami, kdy ses nepozvala? Klidně přijď jen se moc nerozčiluj! Pavlínka se tě bojí.
Bojí, ty se jí směješ? Dítě je dítko! Popletené! Mě jen slyší mluvit nahlas.
Mami, ty nekřičíš? Ty hulákáš
Ten nejdražší člověk na světě mě prostě slyšet nechtěl.
Počkej, až tvá dcera začne takhle s tebou mluvit!
Ne, nezačne! a zbylé slzy maminky někam zmizely.
Začne! To je výchovou. Já tě rozmazlila a teď pykám! Všecko: Šárinko, Šárinko! A ona mě teď válcuje! A matka už není potřeba!
Děkuju, mami máma najednou byla klidná, jako vždy.
Za co?
Za tu lekci, mami! Už přesně vím, jak se to nedělá! Děkuji, žes mě uchránila před chybou!
Co to meleš vůbec? ale máma už neposlouchala.
Jediné myšlenky: Nebudu taková máma, nebudu!
Lehce se to řekne, těžší je to udělat.
Máma si nikdy nebyla jistá, že je dost správná, když se pokoušela najít správný přístup ke mně. Nebyla jsem rozmazlená ani vzpurná, ale hlavu jsem měla, jak se říká, na správném místě. Už jako malá.
Maminko, můžu si vzít bombon?
Pavlínko, až po obědě.
Úplně, úplně ne?
Ne.
Dobrá, a mohu pak dvě, když budu vzorná?
A máma se smála, koukala na mou vypočítavost a po obědě opravdu dvě dávala.
Z těchto maličkostí se skládala moje povaha. Brzy jsem pochopila, že hádky nikam nevedou, a svou bujarou babičku jsem tak kárala nevinnými pohledy:
Babi, nehádáme se, ano? Nehezky to vypadá. Ty jsi krásná, měla bys být bez vrásek! Pojď ke mně!
Na co?
Posadila jsem babičku do křesla, vylezla jí na klín a začala ji hladit po čele a koutcích očí.
No vidíš, jak to krásně jde! Všecko vyhladíme, budeš zase kočka!
Máma se chechtala tiše v kuchyni a v duchu byla ráda, že mlčím.
Nakonec si všechno doma sedlo.
Máma pracovala, babička s dědou, který nakonec prodal hospodářství a přestěhoval se do města, se starali o mě. Zvládali jsme to spolu.
Těžké to bylo, když babička onemocněla. Doktoři krčili rameny, neříkali nic, ale mámě to bylo jasné.
Babí, co kdybychom šly do Prahy do nemocnice?
Načpak, Šárko. Já si žila hezky, smrti se nebojím. Bojím se o vás, tady děda je úplně skleslý. Neopouštějte ho!
To nemluv!
Ale jo Nech toho povídání.
A právě v té době jsem přinesla Mouka domů.
Ten den, když Mourek přišel k nám, mě máma málem ztratila. Vracela jsem se domů ze školy a cestou jsem zmizela. Děda spěchal naproti, jen mě těsně minul.
Kam se děvče mohlo ztratit na rovné cestě pár stovek metrů domů, to byla záhada.
Hledali mě všichni, spolužáci i rodiče, starší žáci, sama máma, která přispěchala z práce, děda i nemocná babička.
Ale přišla jsem sama. Vrátila jsem se ve chvíli, kdy máma už chtěla jet na policii. Celý obličej jsem měla posmrkaný, zkroucený bolestí i soucitem máma neřekla nic, jen popadla peřinku z mé postele, do ní zabaleného kocoura a zeptala se:
Jsi v pořádku, holčičko? Nic tě nebolí?
Ne! Mami, jeho to bolí! Ne mě!
A máma běžela.
Naštěstí na veterinární kliniku to bylo za rohem. Cestou ji napadlo, že máme kočku. Když jsem ji donesla já, nemohla jsem se jí vzdát. A máma to věděla to znamenalo, že se bude také muset starat.
Nebyla to žádná hrůza psi, co kocoura ve sklepě školního domu málem zakousli, naštěstí mu neublížili tak strašně. Kocour byl vyčerpaný a trochu potrhaný, nicméně žil. Veterinářky ho trochu ošetřily, vlepily nám ho zpátky a poznamenaly:
Tak ho doma trochu připravte a na očkování přijďte. Tolik kočičák a ani průkaz nemá!
Máma přikývla a málem omdlela při pohledu na účet.
Za toto by šly pořídit dvě britky, zamumlala si. Vše však zaplatila.
Doma máma narovnala poslední koruny a dumala.
Do konce měsíce jí chyběly peníze. Léky pro kocoura, pro babičku, a za týden budou mít můj svátek. To brala máma vážně, a vždy mi chtěla dát dárek, abych neměla z narozenin špatné vzpomínky jako ona na své.
Mami, můžu tě o něco poprosit? přišourala jsem se na kuchyni, i když jsem měla dávno spát.
Co pak, holčičko?
Nemusíš mi nic kupovat. Nech si ho, ano? On mi bude vodičkou místo dárku
Objala mě a pohlédla na šedý chumel, co spal u její nohy. Snažila se ho uložit do krabice, ale tvrdohlavě vylezl, lehl si vedle ní, zabořil čumáček do papuče a začal tiše příst u ledničky.
Není třeba říkat, že souhlasila a Mourek u nás zůstal.
Je zvláštní, jak ten otrhaný uličník, zvyklý léta na sklepy, rychle zdomácněl. Byl nenáročný, neškodil, dokonce si zamiloval staré lidi. Babičku neopustil ani na krok.
A pak, začal měnit také náš život.
Když máma doplatila kocourův účet, řekla si dost. Žít jen z její školkovské výplaty a dvou důchodů už ji unavilo. Nikdy se neodhodlala udělat rázný krok ale teď, když k tomu přiměl kocour…
A tak dala výpověď bála se moc, přesto zvládla. Nastoupila jako chůva v solidní rodině, kterou jí doporučila kamarádka, a dodnes si nadává, že to neudělala dřív.
Od té doby zaměstnání neměla nikdy nouzi vždy ji předávali dál jako poklad, a s každou další rodinou jí rostl plat, protože bylo jasné, že najít skvělou chůvu je dar z nebes.
A když máma každou noc drbala Mourka za ouškem, vždy podotkla:
Děkuju ti, Mouku! Kdybys nebyl ty…
Mourek přede, dotýká se packou její ruky a hlídá mě. Máminu lásku má, ale srdcem je se mnou. Celý den se mnou ‘pomáhal’ s domácími úkoly.
Byl se mnou, když jsem seděla u dveří k babičce, utírala slzy a loučila se s tou, která mě zachránila.
Byl, když odešel potichu i děda.
Byl, když máma najednou potkala skvělého muže, a já měla nového otčíma, který ji zbožňoval a chránil před celým světem. Dokonce i tchýni, se kterou si získal sympatie tím, že jí ochotně půjčoval auto, samozřejmě s řidičem.
Najednou vycházela moje babička s přepravkou sady z vchodu a pyšně ohlašovala:
Zeťák přijel, veze mě na chatu!
Já už jsem byla na vysoké a stala se samostatnou. S otčímem jsme dobře vycházeli, ale žít jsem chtěla zůstat v bytě, kde jsem vyrůstala.
Tam jsem si taky přivedla svého chlapce.
Páni! Pavlíno, ty tu máš palác!
Říkáš blbosti!
Tolik místa! A hele!
Na Karla se vyřítil vzteklý, syčící kocour, rovnou z mého pokoje. Karel lekl se, začal skákat, aby se Mourečkovi vyhnul.
Dej ho pryč! Pryč s ním!
Kocoura jsem zkrotila, ale teplo nikdy mezi Karlem a Mourkem nevzniklo. Kocour ho nemohl vystát. Karel ho, kde mohl, vyháněl, ale aby mě nenapálil, dělal to nenápadně.
O rok později jsme měli svatbu. Byli jsme manželé, ale něco mezi námi prasklo. Karel mi klidně vyčítal věci, které by mamku šokovaly. Přesně to, co dřív slyšela ona.
Co jsi to za ženskou, Pavlíno? Tak tohle je guláš? To je voda! Vždyť neumíš vařit! Jaká z tebe manželka?!
Přitom vařit mě naučila babička, první guláš jsem zvládla v deseti.
Nic mu nevadilo, dokud Mourek nezabral hlavní roli.
Co mu je?! když viděl účet z veteriny, nevěřil očím. Pavlíno, jsi normální? Tohle bych neutratil ani za sebe. A to je jen kus chlupaté kůže!
Karel, Mourek není kus kůže. Je člen rodiny.
Čí rodiny? Mojí? Ani náhodou! Takové příbuzné nechci!
Co to povídáš?
Slyšelas! Ještě jednou, a sám ho vyhodím!
Právě to ráno jsem zjistila, že čekám dítě. Neřekla jsem nic, počkala na později.
Ale Mourek, už dost starý, se znovu počural vedle bedýnky a musela jsem spěchat na kliniku. U toho mě našel Karel, čerstvě z běhání.
Svému zdraví věnoval maximum. Zdravá strava, běhání, a pořád mi říkal, jak to je hlavní.
Když slyšel, že kocour zase potřebuje léčbu, v naštvání mrskl teniskou o stěnu a řekl:
Dost! Je čas toho tvora zbavit! Odmítám sponzorovat takovou kožešinovou ozdobu! Pryč z mého domu!
Jedině se mnou! tentokrát jsem vybouchla, ač normálně klidná, asi mě doběhly hormony i nervy.
Tak klidně i s tebou! Už mě to nebaví! Proč bych to měl tolerovat!
Něco se změnilo. Najednou jsem věděla, že s tímhle žít nechci a nebudu.
Nepřipomínala jsem, že je to můj byt ani že mě odtud těžko vyhodí.
Na nic jsem nečekala, sáhla po klíčích z jeho bundy, sevřela je v dlani, otevřela dveře a otočila se:
Jsem těhotná. Nemůžu se stresovat a hádat. Kocour to chápe ty ne. Odejdi, prosím. Až se uklidníš, promluvíme si. Ale spolu už žít nebudu. Pokud jsi schopný tak lehko vyhodit z mého života někoho, kdo je tu se mnou celý život, jak naložíš se mnou, až tě omrzím? Mé city tě nezajímají, mám pravdu? Tak je to. Bylo mezi námi mnoho dobrého, Karel. Děkuji ti, ale teď je zlého už příliš. To už do života nepatří, rozumíš? Prosím, odejdi. Věci si můžeš vzít později, teď nemám čas musím s Mourkem k doktorovi. Trpí. Nebudu ustupovat. Prostě to tak je, a je to tak správné…
Karel neodporoval. Mrštil do sportovní tašky doklady a bundu a zabouchl za sebou dveře.
Věděla jsem, že oznámení o dítěti minul, protože jediné, co měl v hlavě, byl kocour, kterého chtěl vyhodit.
Vsunula jsem přepravku na podlahu, počkala, až Mourek sám vleze dovnitř bez odporů a zeptala se:
Připraven? Jdeme! Je čas něco změnit. A začneme tvým zdravím.
Kocour se uzdravil. Samozřejmě stárne, a přepravka bude potřeba ještě mnohokrát. Bude mi vrnět v náručí, tentokrát už pro moji dceru. Té dovolí všechno, i trochu víc než mně.
Najednou bude mít moje Alenka tu nejlepší chůvu kocour ji v pěti minutách uloží a přitiskne pacičku na polštář k jejím tvářím.
Bude tolik podobná mámě, že mě napadne dát jí totéž jméno, ale máma mi to rozmluví.
Poradit se s Karlem. Je to vaše dítě, společně sice nežijete, ale tohle je vaše navždy. Snažili jste se být spolu pro ni. Je čas udělat ještě víc. Nebude to lehké, ale pro dceru to zvládnete.
A poslechnu mámu, k překvapení Karla.
Divné, ženskou moudrost jsem v tobě neviděl.
Asi rostu. Co ty na to?
Povím ti jen Děkuji!
Za co?
Že jsi nepostavila svoje vzdorování nad dobro dítěte. Pomáhat budu.
A on slovo dodrží.
Malá Alenka bude žít napůl všude, nebude to řešit má dvě postýlky, dva oblíbené Zajíčky, jednoho u táty, druhého u mámy. Dvě babičky, Šárku i Karlovu Věru. Ale láska bude jedna pro všechny a v té vyrůstá, věnuje ji všem. Až tak, že díky Alence si dospělí navzájem lépe rozumějí, zapomínají na staré křivdy.
Jen starý kocour bude znát pravdu o téhle dívce. Ale nikdy ji nikomu nesdělí ne proto, že by neuměl mluvit, ale protože to není potřeba.
Protože je všem jasné když je kočičí máma laskavá, i koťata jsou taková.
A u malé Alenky to platí dvojnásob. Jednou, až bude mít svoje dítě, skloní se nad jeho postýlkou, pohladí jej po tváři, stejně jako já a moje máma před tím, a zašeptá:
Vítej na světě, maličký, tolik jsem se na tebe těšilaA tak se někdy v noci stane, že malá Alenka, zachumlaná ve své postýlce, pohladí Mourečka mezi oušky, zavře oči a šeptá: Ty jsi moje štěstí, kocourku. Mourek spokojeně přede, svět je na chvíli úplně v pořádku. Přes zavřené dveře proniká tiché šeptání mámy v kuchyni, voní čerstvý chléb, a v srdci toho starého bytu je klid, jaký žádná drahá radost nenahradí.
Všichni se smířili, pochopili, co znamená opravdu být rodinou ne perfektní, ale skutečnou. Mourek, teď už s bílými vousky a pomalými pohyby, pořád přináší domů to neocenitelné: připomínku, že za malé štěstí a lásku se platí jen odvahou přijímat jeden druhého a nikdy ne penězi.
A když jednou, po dalším náročném dnu, večer usednu na hranu postele, pohladím dceru po vlasech a Mourečka po hřbetě, najednou už vím, kolik stojí život: jen srdce na dlani, pohled z očí do očí a někoho, koho doma čekáš, bez ohledu na počet jeho nohou. Všechno ostatní už umím pustit.
Mourek zvedne hlavu, zavrní jako by mi chtěl říct: Tolik to stálo a vždycky, Pavlíno, stálo za to.
