Drahý špás

Dobré zprávy

Drahá záležitost

Kláro, zase? Kolikrát už se tohle bude opakovat? Mám pocit, že pracuju jen na tvého kocoura!

Kocour, kterého se Klára právě snaží nacpat do přepravky, se nakonec vykroutil z jejích rukou, s tupým žuchnutím dopadl na zem a zalezl do kouta v předsíni, odkud úpěl hlubokým, utrápeným mňoukáním. Z výrazu jeho žlutých očí bylo jasné, že Balzám takového jména se mu před lety od Kláry dostalo má v úmyslu svou podle Klářina přítele Tomáše cennou existenci prodat co nejdráž.

Tenhle příběh začal už pěknou řádku let zpět, protože Balzík, jak mu Klára něžně říká, už žije v domácnosti deset let, ale jeho skutečný věk nikdo nezná. Přivedla ho z ulice, už dávno ne jako kotě, ale dospělého mladého kocoura, jak jí tehdy řekli ve veterinární ordinaci.

Tenkrát je oba do ordinace přivedla Natálie, Klářina maminka, která kocoura pevně svírala v omšelém dětském peřince.

Zachraňte ho!

Kde jste to zvíře našla? podivila se recepční. To je tulák!

A co na tom záleží? Je to můj kocour! A urgentně potřebuje pomoc! Myslíte, že mám jinou korunu než ti, kteří sem chodí s čistokrevnými šampiony?

Natálie byla toho dne tak rozčilená, že se sestřička rozhodla nemíchat se do konfliktu s tvrdohlavou českou mámou.

To, že je Natálie Medková výjimečně houževnatá žena, překvapilo ve své době nejednoho člověka. Vždyť vychovávala Kláru bez manžela, starala se o rodiče a to všechno zvládala za plat učitelky v mateřské škole a směsí odvahy a laskavosti, kterou jí všichni záviděli. Uměla se ozvat nejen v práci, ale i sousedkám na sídlišti, rodičům dětí i cizím, kteří ji považovali za snadnou oběť. Dům měla plný lásky k dětem i kočkám, ale i ke psům, i když z nich měla odjakživa trochu strach.

Natálie zvládla každou situaci s rozvahou a přirozenou autoritou, takže nakonec i z nejtvrdšího oponenta udělala člověka, který jí začal důvěřovat a svěřil jí své trápení.

Divné ale bylo, že tento talent v komunikaci nefungoval na její blízké manžel utekl týden po svatbě, čemuž se Natálčina maminka ještě dlouho smála a tvrdila, že měl výdrž.

Natálie žalem netruchlila dlouho. Když zjistila, že čeká dítě, uklidnila se. Příchod Kláry se stal tím největším svátkem v jejím životě, protože opravdových svátků v jejich domácnosti nikdy mnoho nebylo.

Klářinu snahu přivést další život do tohoto světa její matka nejdřív vůbec nepodpořila:

Na co ti to je, Natálko? Je to přece závazek. Jsi mladá, hezká, a když porodíš, srazíš se na těstoviny a rýži! Děti jsou strašně drahý koníček, ale to ti dojde později.

Ale vždyť jsme tak žily i my? zkusila se bránit Natálie.

No právě! Co na tom bylo dobrého?

Byla to nakonec babička, která do Prahy přijela nečekaně z vesnice, v nedělním šátku, s ručníkem, který sama vyšívala, a jednoduše prohlásila:

Porodíš, pomůžu! Děda už si nějak poradí. Máš tu peníze, prodal chalupu, dohromady to dává na menší byt. Zbytek zařídíš.

Babi, ale já nevím…

Všechno víš, Natálko. A když ne pro sebe, tak pro dítě. Kdo se postará, když ne matka?

Tahle babiččina pomoc znamenala mezi Natálií a její matkou poslední kapku v už tak rozjitřeném vztahu.

Babička pak vybrala byt starý, se čtyřmi místnostmi, v domě potřebujícím opravu, ale s výhodnou slevou, kterou její neúprosné vyjednávání na místním služebním trhu umožnilo. Stavbaři žasli, jak babička za pár měsíců byt opravila, a Natálie poprvé skutečně pocítila domov.

Když přišla Klára na svět o pár týdnů dřív, byla to největší radost. Klára nevyrostla v rozmazlenou holčičku, ale měla silnou vůli po mamince a dokázala si vyhádat svou pravdu.

Maminko, můžu si dát bonbonek?

Klárko, až po obědě!

Ale úplně vůbec ne?

Až potom.

Tak dobře, a pak dva? Když budu hezky jíst?

Tyhle drobnosti formovaly Klářinu povahu: žádný křik, jen neústupnost a důvtip. A dokázala během minutky proměnit rozčílenou babičku v usměvavou pohádkovou postavu, stačilo pár slov a pohlazení po vráskách na čele.

Rodina fungovala, dokud nezasáhla nemoc babičky. Během téhle těžké doby přinesla Klára domů kocoura, a hned se všechno změnilo.

Jednoho dne se stalo, že Klára školou povinná zmizela cestou domů. Všichni ji hledali, i policie byla na nohách, ale Klára se nakonec vrátila sama. Její ručky třásly objímající promáčený klubíčko kožichu, které zachránila pod školou před psy. Do ošuntělého peřinku zabalila zraněného kocoura a s maminkou běžela na veterinu.

Lékaři odvedli dobrou práci, a po čase byla domácnost obohacena o nového člena Balzáma, který byl místy kousnutý a rozcuchaný, ale stal se členem rodiny.

Jenže to všechno bylo hned drahé věčně se krátící rozpočet, protože kromě nákladů na léky pro kocoura bylo třeba platit také za léky pro babičku a téměř při každé slavnosti musela Natálie obracet každou korunu, aby zabezpečila Kláře dárek.

Maminko, já si stejně nic jinýho nepřeju. Můžu si ho nechat? Bude to můj dárek…

Balzám se rychle zabydlel, stal se postrachem městských holubů i oporou rodiny. S Klárou byl stále, dokonce i když vypracovávala úkoly nebo seděla u zavřených dveří do pokoje k nemocné babičce. Po babiččině smrti, když odešel i dědeček, chránil Balzám Kláru před samotou. A když Natálie potkala nového, laskavého muže Pavla, začala konečně myslet i na sebe.

Nový manžel pomohl usmířit vztah s Klářinou babičkou a rodina začala fungovat v nových podmínkách. Po čase byla Klára studentkou vyšší školy, její vztah s Pavlem byl vřelý, ale do bytu se nastěhovala samotná, a právě tam přivedla svého přítele Tomáše.

Ty máš ale byt! A to místo!

To poslední, co Tomáš pronese, když se na něj z kocouřího pozadí vynoří Balzám. Tomáš kocoura nesnáší, zkouší ho vyhánět při každé příležitosti, ale Balzám je neoblomný.

Svatba proběhne, ale ve vztahu s Tomášem se objevují první trhliny. Tomáš se Kláry ptá, proč neumí vařit, proč není správná manželka, a naposledy do všeho ještě prudce zasáhne účet z veterinární kliniky.

Kolik zase?! Vždyť to je na dvě čistokrevné kočky!

Balzám je člen rodiny, Tomáši.

Tak z mojí části určitě ne!

V den, kdy se Klára dozví, že čeká miminko, kocour opět potřebuje lékaře. Tomáš jí už nic neřekne, sbalí si věci a zabouchne za sebou dveře.

Klára už dlouho ví, že je to její byt a rodina bude žít dál i bez něj. Tiše zavře dveře za Tomášem a věnuje se tomu, na čem opravdu záleží kocour a dítě. Ostatní přijde časem.

Kocour se uzdravuje a stane se jedním z nejlepších ochránců dcery Alenky, která doteď vyrůstá s Balzámem v patách. A když je nejvyšší čas dívat se do budoucnosti, Alenka má dvě postýlky, dva plyšové králíčky a spoustu lásky. O dětské smíchy a radosti se dělí mezi dvě rodiny, protože Klára a Tomáš pochopili, že nejdůležitější je nebýt ve válce, ale v dohodě.

A starý kocour pořád ví své, ale nikomu nic neřekne. Vždyť je přece jasné, že když je kočka laskavá, budou takové i její koťata.

A Alenka tím koťetem rozhodně je. Jednou skloní hlavu nad kolébku vlastního dítěte, pohladí tvářičku malého uzlíčku a zašeptá:

Ahoj, můj maličký. Tak dlouho jsem na tebe čekala

©Venku tiše padal první jarní déšť. Z chodby zaslechla Alenka táhlé, spokojené zamručení od Balzáma, který se dožil ctihodného věku a ležel stočený v křesle poblíž kolébky. V jeho očích se zrcadlilo stejné světlo, které kdysi chránilo malou Kláru teď v nich byla tichá radost ze smečky, která se mnohokrát měnila, ale nikdy nerozpadla.

Z vedlejšího pokoje přišel Pavel s čerstvou bábovkou. Bude snídaně, Alenko. A Balzám zase ulovil něco v lednici, dej na něj pozor, žertuje. Alenka se usměje, vezme dítě do náruče a společně všichni usedají k jídlu. Není to žádná zámožná hostina, ale je v tom všechno, co kdy rodinu drželo pohromadě humor, něha, a obyčejné sdílení.

Starý kocour zavře oči a spokojeně přede. Venku se mraky střídají se sluncem a v bytě je klid. Nikdo tu už nečeká zázraky, a přece z nich všichni každodenně žijí. Protože i když se někdy zdá, že stojí všechno peníze nebo veliké činy, nejdražší věci v životě často přicházejí po špičkách tiše, s ocasem vztyčeným a srdcem na dlani.

A než zapomnění schová všechny staré příběhy, někdo vždycky vypráví dál. A tak to bude i tentokrát, protože kde je místo pro kocoura, tam nikdy nechybí trochu odvahy, smíchu ani opravdová domovina.

Rate article
Add a comment