Už toho mám dost! Moje matka je naivní žena, kterou muži využívají a opouštějí.
Píšu, protože už není nikdo jiný, komu bych to mohl říct…
Je mi 19 let. Narodil jsem se a vyrostl v Olomouci.
Nevím, kdo je můj otec.
Máma o něm nikdy nemluvila a když jsem se ptal, jen chladně odpověděla:
– Neexistuje. Zapomeň na něj.
Rostl jsem bez otce, bez rodiny, bez pocitu útulnosti a tepla.
Naučil jsem se být sám.
Ale nejvíc ze všeho jsem si zvykl na to, že pro mou matku jsem vždy byl na druhém místě.
Každý muž, který se objevil v jejím životě, mě udělal neviditelným.
Zrcadlo bylo jejím nejlepším přítelem, vybírala si šaty a utrácela poslední peníze za parfémy a kosmetiku.
Seděl jsem v pokoji a věděl jsem – dnes mě nepotřebuje.
A pak, po několika týdnech nebo měsících, přišly hysterické záchvaty.
Plakala, stěžovala si, říkala, že jí zase ublížili, zase ji použili a zase opustili.
Seděl jsem vedle ní, poslouchal, přikyvoval a snažil se ji utěšit.
Ale věděl jsem, že za pár týdnů se to všechno zopakuje.
Nic nechápala.
Neviděla, jak její chování zabíjí mou víru v vztahy, v rodinu, v lásku.
Už od dětství jsem pochopil jedno – muž v jejím životě bude vždy důležitější než já.
Stal jsem se cizincem ve vlastním domě.
Jakmile měla nového „partnera“, telefon neustále zvonil.
A já věděl – teď doma pro mě není místo.
Přestal jsem jí věřit, přestal jsem k ní cítit něco kromě podráždění.
Stal jsem se chladným.
Už jsem nemohl poslouchat její stížnosti, nemohl ji utěšovat po každém novém neúspěchu.
Je to dospělá žena, ale chová se jako rozmazlená holčička.
A já…
Cítím se jako stařec.
Unavený jejích slz, jejích prázdných nadějí, jejích nekonečných chyb.
A víte, co je nejděsivější?
Nechci mít žádný vztah.
Ani si nedokážu představit, že bych mohl někomu důvěřovat.
Vyrůstal jsem v domě, kde láska je lež, zrada a bolest.
Na to se nedokážu dívat.
Někdy přichází domů opilá.
Někdy přivede „dalšího“.
Ležím v jiném pokoji a slyším, jak se smějí.
A uvnitř mě všechno svírá hnus.
Je mi na zvracení.
Nechci to slyšet.
Nechci takto žít.
Ale nemám na výběr.
Máma si nemyslí, že mi je špatně.
Zajímá ji pouze ona sama.
Internet – moje jediná úniková cesta.
Víš, co mě zachraňuje?
Jednoduše internet.
Jenom tady můžu říct to, co nikdy neřeknu nahlas.
Cítím se svobodný, jen když sedím za obrazovkou.
Ale to není život.
A možná jednoho dne odejdu z tohoto domu.
Abych ji neslyšel.
Abych ji neviděl.
Abych neopakoval její osud.
