Dopis otci
Ty jsi teda číslo, Honzíku, to by mě nenapadlo! Jaroslava si přestala dělat starosti o slušné chování a otřela si nos rukávem halenky.
Tu slavnostní halenku jí ušila maminka. Vytáhla ze skříně kousek hedvábí, trochu si posteskla, že taková nádhera nebude pro ni, a pustila se do šití na stroji.
No, jasně! Holka už vyrostla. Potřebuje hezké věci. Kdo by si jí všiml, kdyby chodila v kdečem!
“Kdyby ses, mami, radši tolik nesnažila K čemu to je?” pomyslela si Jarka, dívající se za svou první láskou.
Tahle láska odcházela od Jaroslavy svižným vojenským krokem a ani jednou se neohlédla.
To bolelo!
Jarka popotáhla znovu, ale hned si vzpomněla, že má nalíčené řasy, a přes maminčino zákazování teď brečet nesmí.
Jan, Honza, Honzíček
Můj milovaný, jediný! Tolik štěstí jsme měli půl roku přesně. Jarka to měla spočítané. Od dne, kdy se potkali, to bylo právě půl roku.
A kolik se toho stihlo za těch pár měsíců
Jan přece jen obrátil hlavu, ale Jaroslava dělala, že si toho ani nevšimla.
Protože to tak má být! Ona mu přijde oznámit takovou novinu a on se tváří uraženě?! Ať si jde, kam chce! Námořník! Po moři touží a svobodu potřebuje! To jsme viděli! Tak ať si jde! Já jsem snad malá? Porodím si sama a vychovám si sama! O dovolení žádat nebudu! To bych mu dala!
Jaroslava byla naštvaná, ale někde hluboko uvnitř tiše, skřípavě kňourala zrada a bolest.
Jak je to možné? Vždyť mi přece sliboval lásku, modré z nebe, svatbu A když jsem mu oznámila, že čekám dítě?
No, oznámila
Řekla mu, že čeká víc než jen občasné víkendové schůzky, a on na to, že ho čeká moře a kvůli jejím představám měnit plány nebude. A prý jestli ho miluje, tak ať jede s ním.
A copak ona může od mámy? Ještě k tomu s bříškem? Na druhý konec republiky, kde nic a nikoho nemá?
Tak to ne!
Jarka vstala z lavičky, uhladila si sukni a upravila si vlasy. Moc jich neměla, ale ondulace udělá divy. Maminka měla pravdu vzhled je důležitý. Vezmi si Honzu nic moc zjev, ale stejně po něm holky šílí. Je chytrý, zábavný, umí si i vážně popovídat, jako kdejaký student. Škoda, že má jen základku a trochu praxe! A podívej ho! Gramotný je, až to hezké není.
Jarka taky neměla kdovíjaké vzdělání. Vystudovala průmyslovku a hotovo. Dál odmítla, ať si říkala maminka, co chtěla. Padly i ošklivé nadávky a měsíční tichá domácnost! No, bylo to divoké
Jaroslava ale znala svoji cenu. Na co jí je diplom, když si teď na stavbě vydělává pěkné peníze? Posílá mamince domů a ještě si šetří na sebe.
Maminka nakonec povolila, zase ji vzala pod křídla a pohladila. Tak to má být. Ale co teď? Co řekne, až zjistí, že bude babičkou? Scéna?
Zbytečně jsem přemýšlela. Bez toho to u nás nejde!
Mama řvala tak, že se seběhly sousedky. Nikdo jim nic moc nevysvětloval, řekly, že má Jaroslava problémy v práci, a všechny vyhodily. Rodinné věci, ty se mají vyřešit doma mezi svými.
Jak jsi to mohla dopustit, holčičko? Nebylo by ti líp, kdybys zůstala slušná do svatby? Kdo tě teď bude chtít?! Ach jo, Honza! Nečekala jsem od něj takovou sviňárnu! A přitom vypadal jako fajn kluk! Had jeden No, doufám, že mu to neprojde. Když jsi mu řekla o dítěti, hned utekl, co?
Jaroslava zaváhala. Říct mamce pravdu? To by špatně dopadlo. Takhle Není co řešit, Honza už je stejně pryč.
Jo, mami. Přesně tak to bylo.
To nám to hezky začíná A co teď?
No co by? Snad jsme už dospělé, ne? Zvládneme to, mami. Když mě nenecháš, pomůžeš mi aspoň zkraje, tak se porodu nebojím.
Copak tě nechám? Co to vykládáš?! Která máma by nechala své dítě, když potřebuje pomoc?!
Jaroslava zavřela na chvilku oči a vydechla s úlevou.
Tak vidíš, Honzo! My to bez tebe zvládneme! Ty si klidně pluj, když ti moře stojí za víc než vlastní dítě!
Za nějaký čas Jaroslava sama zapomněla, co si s Honzou vlastně řekli. Nakonec tomu uvěřila vylíčila mu, že čeká dítě, a on jí vrazil kudlu do zad. Proto si v ní zloba a lítost našly koutek zauzlovaly se v jedné horké nitce, která tu a tam zabolela s myšlenkou: “Hele! Dcerka je celá jako táta! Stejný rarášek! Točí se sem a tam, nervy ti ničí! A ještě se ptá na tátu! Až vyroste, taky ti uteče stejně jako ten její!” Jablko nepadá daleko od stromu
Možná proto rostla Alenka, dcera Jaroslavy, přesvědčená, že na světě ji opravdu má ráda jen babička a to ještě jak kdy. Někdy pohladí, někdy polituje, ale jakmile se sousedky za zády uchechnou, hned ji odstrčí:
Běž! K mámě běž! Ať se s tebou trápí, moje neštěstí Co jsme komu udělaly, že nám život dává takové tresty?
Do tří let byla Alenka přesvědčená, že “neštěstí” a “trest” jsou její jména. Takhle ji volala máma v klidných chvílích, tehdy se jí taky dostalo vzácného pohlazení.
Pojď sem, holčičko, učešu ti copánky! Krásné je máš! Ne jako já Ty je máš husté, po tátovi on míval taky tmavé a husté vlasy, jako havraní peří. A oči taky modré, jako to moře, kam od nás odešel Ty jsi celá on, Alenko Pěkné jsi, i když štěstí mít nebudeš, jako já
Proč? Alenka už se chystala rozbrečet.
Prostě!
Maminka ztrácela hlas a Alenka věděla dál se ptát je drahé. Radši uteče za babičkou, zaboří nos do zástěry vonící řízky a polévkou a pobrečí si nad sebou, pak nad mamkou, nakonec nad babičkou. Protože hanba je hlavně mamčina, ale babička ji musí nést.
Co to ta hanba je, proč ji někdo musí nést, na to přišla Alena později. Bylo jí sotva deset, když ji maminka opustila, vyhlížející krásněji než kdy dřív, a rozjela se do města “za novým životem”.
Alenka zůstala s babičkou.
Nebylo jí mámy zase až tak líto. Stejně ji často nechávala dlouho samotnou, když jezdila za prací pořád dokola tvrdila, že “bez otce to někdo živit musí”. Ale bylo to jiné. Po návratech bývala máma spokojená, přivezla dárky a nové šaty, tiskla Alenu v náručí a potom pokárala babičku:
Mami, proč jí tak hubneš? Lidi řeknou, že ji nekrmíme!
Vždyť ona nic nejí! Už jsem jí vařila kdeco, ale jí jen krajíček a je sytá! Byla bys tady, jedla by, jak má. Já to nezvládnu, mám hospodářství, kravky i dítě na krku! Místo řečí přijď domů a staraj se o dceru!
Proč bych ji chovala, mami? Vždyť už je velká! No nic, nekárej! Radši pojď, ukážu ti, co jsem ti přivezla.
K čemu mi jsou tvoje dárky? Lepší by bylo, kdybys byla doma! To srdce už nevydrží Stýská se mi
Maminka ztmavla a Alena se stáhla do kouta, protože čekala hádku.
Tobě je smutno? A mně snad není? Ještě jsem mladá a hezká, a na co? Žiju tu jako vdova! Ještě ty mě napomínáš! Pak už nemám chuť žít! Aspoň ty mě, mami, šetři! Sama si nesu na krku takové břímě Kdybych věděla, že to bude tak, nikdy bych ho nepustila pryč!
To je pozdě litovat, holčičko hotovo je hotovo.
Mami!
Co?! Dítě máš starej se! Nechceš? Napiš otci! Třeba si ji vezme.
Abys myslela, že bych Alenu dala Honzovi? Ne! Nic o ní vědět nechtěl! A teď by mu měl spadnout do klína hotový člověk? Ani náhodou! Tolik let se tu dřu, abych mu dala hotovou dceru?!
Tak si nestěžuj! Malá je a všechno slyší! Myslíš, že jí není líto, vědět, že je tatínek lump a maminka živoří?
Ať je jí líto! Život není jen med! Umí dávat pořádné rány! Konec debaty! A ty Honzovi nepiš! Znám tě, babi!
Babička zákaz samozřejmě dodržela, ale jen prozatím.
Alena se připravovala na závěrečné zkoušky, když přišla z města zpráva. Maminka Aleny porodila chlapečka a po týdnu zemřela, aniž by stihla komukoli cokoli vysvětlit.
A tajemství původu by Aleně zůstalo navždy skryto, kdyby nebyla tvrdohlavá.
Když se to dozvěděla, babička se sbalila, odjela a Aleně dala za úkol hlídat hospodářství.
Teď není čas na slzy, vnučko šeptala babička, zavazujíc si statnou černou šálu. Jak budeme žít dál, na co? Neumím si to představit
Neboj, babi, půjdu na brigádu!
S tím počkej. Nejdřív musíme vyřešit mimčo. Jeho táta ho sice vezme, ale živit nechce. A já No, utáhnu to, Aleno?
Máme jinou možnost? Sirotčinec?! To neuděláme!
Vím Ale mám strach, Alenko. Nevím, jak dlouho ještě zvládnu
Babička odjela a Alena obrátila dům vzhůru nohama zákaz matky už neměl váhu.
Je čas hledat tátu. Jinak to s babičkou nezvládnou
Věděla, co má dělat. Už jako malá kreslila otci obrázkové dopisy schovávala je pod postelí. Psala tátovi, jak přibyl nový kocour, jak ji babička učila dělat bramborové knedlíky. Babička se jednou našla albumy, ale nic neřekla. S dcerou už nezmohla nic viděla v ní zarputilou bolest a křivdu proti tátovi, který někde pryč ani netuší, že má dítě. Matka kývala na ex, zapomínala, že on neví, že má někde dceru.
Obrázky vystřídala roztřesená písmenka a Alena začala psát otci opravdové dopisy, schovávala sešity, v nichž byl celý její život, vítězství i smutek, lítost i radost.
A teď zbýval už jen jeden, nejdůležitější dopis. Ten, který opravdu odešle
Adresu Alena přece jen našla. Stará ošoupaná obálka, kterou matka ukryla tak důkladně, že nebýt jedné upadlé fotografie ze zdi, nikdy by ji Alena nenašla. Rám vysklouzla, když dávala dolů mámin portrét z fotoateliéru. Sklo se rozbilo na střepy a Alena se rozbrečela. Matka měla pravdu, je nešikovná
Z pod obrázku vykoukla hrana zašedlé obálky. Alena zatáhla, rozeznala nápis a znovu se rozbrečela:
Mami, proč jsi mi to dělala? Co jsem udělala tak špatného?!
Dlouho seděla na podlaze a mluvila k matce, prosila o odpuštění ani nevěděla za co
Líp jí nebylo.
Promiň, mami, neposlechnu tě. Nechtěla jsi, abych měla s tátou kontakt Ale já ho teď potřebuju! Babička říká, že tu nebude věčně Zlobím se, že to říká, ale má pravdu. Samy to nezvládneme. A jestli je táta opravdu zlý, jak jsi říkala, aspoň budu vědět, na čem jsem. A když ne? Nevěřím ti moc, mami. Ty jsi říkala, že táta je špatný, ale sama… Proč jsi mě vlastně měla, když jsi mě nedokázala mít ráda? K čemu je hrdinství bez lásky? Vím, co řekneš jsem nevděčná Ať! Ale víš, jak to bolí, když tě nikdo nemiluje? Když ti pořád říkají, že jsi podobná někomu cizímu, koho jsi nikdy neviděla? Kde mám vzít jistotu, jaký je? Tak se nezlob! Chci ho aspoň vidět! A slyšet, co mi řekne!”
Nenapadlo ji, že ten, kdo napsal tenkrát její matce z Prahy, už dávno žije jinde.
Nad ničím nepřemýšlela. Prostě jednala.
Večer a půlku noci seděla nad sešitem, než naškrábala tři řádky, ve kterých bylo všechno hořkost, prosba o pomoc, naděje.
Dopis poslala ráno při cestě do školy. A když se vrátila odpoledne, našla doma babičku a v kolíbce drobného, neklidného miminka.
Tady ho máš, Alenko Alešek Tvůj bráška babička vzlykla a přetočila se k posteli, kde přebalovala vnuka. Alena fascinovaně sledovala to droboučké klubíčko.
Babí, proč je tak maličký?
Je normální. Ty jsi byla ještě menší.
Opravdu?
No jo. A teď jsi vysoko přerostla všechny. I on povyroste.
A co jeho táta
Slibuje, že pomůže, ale nechce ho. Nemá na to čas.
Hlavně že aspoň něco napodobila přesně babiččin tón a ta se musela zasmát.
No jo, Alenko! Zvládnem to?
A jak jinak? Jako všechny ženy s dětmi. Podívej na Káču Zemanovou devět dětí a nestěžuje si! Nabídla mi už pleny a dupačky po dvojčatech. Říkala, že některé nestihly ani vynosit. Je to pravda, babi?
Co, že děti tak rychle rostou? Ano, Alenko. Rychleji než čas. Nedávno jsem držela na rukách tvoji mamku a už tu není
Ale neplakej, babi! Nebo rozpláču i já, a tenhle malý taky začne! Co chce? Je mokrý?
Hladový, myslím. Kolik je hodin? No jo! Čas na krmení!
Babička se vrtla a podala Aleně dítě.
Drž ho! Neboj, nespadne ti! Jsi šikovná, Alenko! Snad bude i on!
Alena ztuhla.
V náručí cítila život. Bylo to poprvé, kdy pochopila, že už nikdy nebude sama. Konečně má někoho, koho potřebuje, kdo bude potřebovat ji. Babička a máma se nepočítaly vždy měly svá pravidla, kdo komu a proč
Provdáš se a nás už nebudeš potřebovat! mávla rukou máma na její dotazy, jak budou žít.
Alena po tom nikdy netoužila. Chtěla slyšet, že budou spolu navždy, velká rodina, aspoň jako u Káči Zemanové, kde je sice chaos, ale teplo a láska. Děti běhají, tři generace se scházejí u stolu, všichni se smějí a mají se rádi.
Káča žila s rodiči i tchyní, říkala jim mamko, taťko. Vedla domácnost pevnou rukou. Věděla, že štěstí dětí je její odpovědnost, a manžel ji podporoval. Hádky a hádky dusili v zárodku:
A dost, uklidíme se! Není věc křičet na vlastní!
Jednou to Alena zaslechla a zapamatovala si takhle by se mělo žít! Rodina je to nejdůležitější.
Škoda, že mám jen babičku a maminku. Kéž by tu byl ještě někdo
A teď už je.
Tohle mimině, co pobrukuje, krčí nos a natahuje, je její navěky. Potřebují se navzájem. Pro Alenu bude Aleš vždy tímto uzlíčkem, který teď pracně drží v rukou, ale zahřívá duši.
S bráškou si Alena poradila rychle. Stačilo dvě minuty a Káča (zadýchaná) přijela na návštěvu. Šikovně rozbalila Aleše, prohlédla si ho a spustila:
Tak pojď, chlape, ještě jednou! Křičíš? To je správně! Rozehřej si plíce! A teď, Alenko, koukej, nic na tom není! Každá ženská to zvládne. Ukážu ti koupání a mazání, zbytek zvládneš. Kde je babička?
Ráno jela do města. Zařizovat papíry. Říkala, že to musí být rychle. Naučila mě, ale chtěla jsem vědět i tobě
Proč jí nevěříš? Káča udělala vážný obličej.
Ne že jí nevěřím! Jen ona sama říká, že už si to skoro nepamatuje. Ty máš paměť čerstvou!
Pravda! zasmála se, když její malým dvojčatům bylo sotva rok. Jako včera!
Proto bych radši měla rady i od tebe. Bojím se, Káčo! Je tak malý
Neboj, zvládneš to! a hned Alenku naučila, jak přebalovat, koupat Dřív se holky vdávaly v šestnácti. Už bys měla vlastní děti dvě. Takže zvládneš!
Alena sledovala její ruce a myslela na to, že být matkou si ještě nedovede představit. Pleny a lahvičky nejsou všechno Milovat děti je umění. Jak na to?
Alešek ji to naučil dokonale. Ze školy se už neplížila, ale letěla. Čekal na ni doma! Jeho první bezzubý úsměv dostala ona, ne babička. A jeho první slovo znělo jejím jménem.
Ajena! hulákal baculatý chlapeček, belhající se dvorem, když ji viděl běžet od branky.
Tady jsem, pojď za mnou!
Teplé ručky jí objímaly krk a ona ho zulíbala na špinavé tváři.
Kdes zas běhal? Všude špína! Pojď, umejeme tě!
Sestře Alešek odpustil i mýdlo se žínkou. Babička se smála, pozorujíc, jak ho honí:
Hadík! Drž ho pevně, Alenko! Jinak si nabije nos.
Všednost a starosti způsobily, že na dopis otci zapomněla. Odpověď nepřišla a Alena si řekla, že ticho je taky odpověď tátovi na ní nezáleží.
Chvíli ji mrzelo, ale neměla na své trápení čas. Alešek jí vyplnil všechny myšlenky.
Babička pořád mluvila o studiu, ale Alena o tom nestála slyšet.
Babi, přece to nejde! Když půjdu na vysokou do města, jak tu zvládnete sami? Vždyť práce je tu dost! Na farmě mě vezmou, v obchodě od Káči taky potřebují někoho. Káča už mi říkala, že by mě vzala.
Babička však neustupovala:
Ty to nechápeš! Tvoje máma tímto způsobem zkazila život sobě i tobě! Já to myslím dobře!
Chápu, babi, ale nepřesvědčuj mě. Některé věci jsou důležitější!
Právě tehdy, když nejvíc sváděly boj o budoucnost, se objevil někdo, koho už Alena vůbec nečekala.
Vracela se s Aleškem od Káči domů, bráška unavený po hraní s dvojčaty, trochu kňoural, ale šel poslušně za ní. U branky ji zatahal za sukni:
Ajena! Vem mě!
Vzala ho do náruče, usmála se jeho “vem”.
Otevřela branku a pár kroků před vchodem zůstala stát. Na verandě byl nějaký cizí muž. Stál na staré stoličce a opravoval žárovku, která tam nesvítila snad věky.
Tak, to je lepší! zabručel spokojeně, když světlo zasvítilo, a seskočil.
A v tu chvíli spatřil Alenu s Aleškou.
Dceruško
Jan udělal krok, dva, a ani si nevšiml, že Alenka zoufale couvá, už ji i Aleška objímal.
Moje holčičko
Alena by nikdy nečekala, že u cizince uvidí slzy.
Promiň mi to, dcero! Já o tobě vůbec nevěděl! To je tvůj? kývl na Aleška, který se na muže díval překvapeně velikýma očima. Dáš dědovi do náruče? Přijd’, kluku moj’, já se na tebe podívám!
Až teď Alena pochopila, kdo to je.
Není můj! Totiž Syn není můj! Tati, tohle je Maminčin Brácha, Alešek
Já to myslím, Jan stiskl v náručí chlapce, který se k němu sám přitulil a pohladil ho po tváři.
Pichlavý!
No jo, kluku! Oholím se, neboj! Dceruško, pojď domů. Tady je komárů! Sežrali mě za chvilku!
Je tu řeka, tati
To vím.
Babička přivítala Alenu pohledem, kterým bylo jasné, že už si s Janem všechno vysvětlili. A jestli jsou starší v míru, tak nemá cenu se dál hněvat.
Teď už nezáleží na tom, jaké mezi rodiči bylo kdysi. Hlavní je, že v rodině přibyl nový člen. A to je důvod k vděčnosti.
Pozorovala Aleška, jak tancuje kolem tatínka a věděla, že teď už bude všechno jinak. Do jejich domu přišel konečně muž. A to je dobře.
Až později Alena zjistí, že její dopis se na poště neztratil, dorazil opravdu na adresu. Otec tam už dávno nebydlel. Nová paní, která otevřela dopis, ho vyhledala a předala mu jej. Nešlo to hned. Musela sehnat kontakt, znovu poslat zprávu A pak zmačkaná obálka čekala další měsíce, než se Jan vrátil z cesty.
Jak mi dopis došel do ruky, tak jsem hned přijel! Myslel jsem, že na světě jsem sám! Mamce jsem psal nejednou, prosil ji, chtěl jsem rodinu.
A ona?
Ona mi odepsala jednou, že se vdala a žádá, abych ji už nikdy neotravoval. Tak jsem nechal být Kdybych tenkrát tušil Vracel bych se třeba pěšky! Bože, čím jsem si zasloužil takové štěstí? Já vím, že si ho nezasloužím! Pojedeš se mnou? V Praze mám byt. Velký, světlý! Z okna je vidět Vltava i západy slunce, až člověk chce žít!
Tati, nemůžu
Proč ne?
Nikam nejedu bez Aleška a babičky! To by bylo špatné!
A kdo říká bez nich? Byt je veliký. Všichni se vejdeme. Ty musíš jít studovat, Alenko! Babička bude hlídat Aleška, ty půjdeš na vysokou.
A z čeho budeme žít? My s babičkou sotva vycházíme. Aleškův otec sliboval, ale výživné neposílá a vůbec nechodí. Jako by nikdy syna neměl! Už víc než rok jsme ho neviděli. Bylo tady jen jednou na deset minut a hned zmizel, ujistil se, že je Alešek v pořádku, a konec.
Dceruško, chceš mě urazit? Jan nakrčil čelo a Alena se málem rozesmála, protože přesně tenhle výraz míval Alešek, když ho něco naštvalo. Proč se směješ? Já jsem chlap? Neuživím dvě ženské a jednoho kluka? To by byla ostuda! Balte se! Babička je rozumná, už se dohodla na stěhování. Čekali jsme jen na tebe. Tak co, jsme domluvení?
Tak jo, tati, tak jo
A pak Jan pevně obejme Alenu a ta ve svém srdci poděkuje za den, kdy vzala pero a napsala dopis.
Potom s ním odjede k Vltavě. A i ta, navzdory názvu, nebude Tichá.
A když nebude ticho ani v jejím životě, a bude v něm více bouří než klidu, bude Alena vědět jediné má přístav, kde najde útočiště za každé situace.
A v tom přístavu bude vždy teplo a klid. Rádi ji tam přivítají bude tam babiččino aroma kvasnicových buchet, které se nikdy nenaučí správně dělat, i přes babiččinu snahu.
A taky tam na ni bude čekat rozčepýřený kluk, vítající ji svým hlubším, ale už mužským hlasem:
Ahoj! Táta říkal, že přijedeš! Alčo, stýskalo se mi!
I mně, bratříčku I mněAlena se usměje, postaví tašku ke dveřím a obejme Aleška, který už dávno není ten ustrašený klouček s plínou, ale její nejvěrnější spojence v novém světě. Z kuchyně dotáhne babička svůj tichý smích a do všech koutů voní právě vytažené buchty. Jan pak zavolá z balkonu, aby všichni přišli koukat na červánky prý to dneska na Vltavě vypadá jako na opravdovém moři.
A tak, obklopeni domem, kde se minulost konečně smířila s přítomností, stojí u okna všichni spolu. Slunce pomalu klesá, řeka zpívá svou klidnou píseň, a Alena v srdci cítí dojemnou vděčnost. Už nemusí nikam psát, už nemusí hledat odpovědi na všechny její otázky totiž konečně někdo za ní stojí.
A ví, že domov není místo, kam člověk utíká před životem, ale někdo, ke komu se vrací. Protože jsou chvíle, kdy k štěstí stačí otevřít dveře, výskat jménem blízké a vědět, že naděje, která kdysi začala jedním neodeslaným dopisem, může nakonec rozzářit i ta nejtemnější rána.