Drahý deníčku,
Ano, miláčku, nerozčiluj se na mě, řekl jsem si v duchu, když mě oslovila starší žena. Jmenuji seMikuláš Novotný a nejsem bezdomovec. Přijel jsem za dcerou. Těžko se to vyslovuje, ale musím to říct.
Do půlnoci novoročních svátků zbývalo jen pár hodin. V kanceláři už všichni rozběhli domů a nikdo nečekal na Irenu
Aby se vyhnula první pracovní směně 1.ledna, rozhodla se vše udělat dopředu. Domů stihne, pár salátů, ovoce a perlivá voda už čekají v lednici, připravené už předem. Neměla žádné představy o oblečení raději si sundala podpatky a oblékla pohodlnou pyžamu.
Situace se zkomplikovala, když se sAndrejem rozvedli před několika měsíci. Rozvod byl tak bolestivý, že Irena nechtěla znovu otvírat srdce novým vztahům. Bylo jí pak pohodlně samostatně
Andrej se snažil ji přivést zpět, několikrát volal, ale Irena nechtěla začínat znovu nedojde to, nejdeme k sobě, je to příliš složité. Ani na něj nemyslela, chtěla minulost nechat minulostí a nesmířit si sváteční náladu.
Irena vystoupila ztramvaje. Jen pár kroků a už byla doma. Na dvoře, na lavičce, si všimla starého muže a u něj drobný vánoční stromek.
Asi kněkomu na návštěvu, pomyslela si.
Pozdravila a muž jen pokývl hlavou, oči mu zůstaly skryté. Vypadalo to, že se vjeho očích objevily slzy nebo jen odrazy světel, ale nic si ktomu nekladla, jen zamířila do vchodu.
Večer zesílila zima a Irena se zachvěla. Po sprše si obula oblíbenou huňatou pyžamu, nalila si kávu a přistoupila koknu. Zvláštním způsobem starý muž stále seděl nalavičce.
Už uplynula hodina, co jsem doma. Do nového roku zbývají jen dvě hodiny. Když přišel na návštěvu, proč zůstává venku? Ten lesk vočích!, přemýšlela.
Zatřásla stůl, rozsvítila řetěz světýlek na stromku, ale myšlenky se jí neustále vracely kosamělému staři. Po půl hodině vyhlédla zokna muž sedí nehybně.
Možná mu není dobře? Mohl by tu mrznout. Rychle si obula kabát a vyšla ven.
Když se posadila vedle něj, starý se otočil a poprosil:
Promiňte, máte všechno vpořádku? Viděla jsem, že tu dlouho sedíte sám. Venku je zima, můžu vám nějak pomoct?
Starý si povzdechl:
Nic, dítě! Všechno je vpořádku, jen chvilku posedím a půjdu dál.
Kam?
Na nádraží. Domů se vrátím.
To není nutné. Nechci, aby vás ráno znovu čekala ta samá lavička. Vstaňte, pojďte ke mně, zahřejte se a pak odjedete, kam potřebujete.
Ale
Žádná ale! Pojďme!
Věděla, že kdyby jí teď přišla Světlana, kamarádka zdětství, udělala by velké oči a ale Světlana tu nebyla a opustit starce Irena nemohla.
Starý vstoupil do bytu a skromně postavil stromek do chodbové. Každý krok byl pro něj těžký, byl zčervenalý zimou. Usedl ke kuchyni, Irena mu nalila čaj a on si zahřál ruce uhrnku, udělal pár doušků a zvedl hlavu.
Ano, miláčku, neberte to špatně! Nejsem bezdomovce. Jmenuji seMikuláš Novotný a přijel jsem za dcerou. Vysvětlil, že se po rozvodu smanželkou Loubou už dlouho neviděli. Zamiloval jsem se jako chlapec, nic jsem neviděl
Nejdříve se schovával, pak se Luba dozvěděla o našem vztahu od Míši, doma začaly hádky a jednoho dne jsem rozbil dveře a odešel kté, kterou jsem miloval
Dceři tehdy bylo pět. Zpočátku jsem přicházel, chtěl pomáhat, ale Luba, moje bývalá manželka, byla hrdá a nic nechtěla přijímat. Ani výživné podporu nechtěla, chtěla vychovat dceru sama.
Snažil jsem se pomáhat skrze rodiče, skrze ni, ale ona nesouhlasila s ničím! A tak začala nastavit dceru proti mně.
Jednou, když jsem přišel do školky, chtěl jsem dceři darovat hračky, ale utekla, nechtěla se mnou mluvit a řekla, že nejsem její táta.
Rozhodl jsem se ustoupit, už se neobjevovat vjejím životě. SMíší jsme odešli změsta. Zkusil jsem posílat peníze Loubě na odstupné, ale vždy se vrátily. Přestal jsem je posílat, protože jsem pochopil, že mi Luba nic nedá.
Před deseti lety jsme se sMíší vrátili do Prahy. Moji rodiče už nebyli a nastěhovali jsme se do jejich bytu. Ten jsme prodali, koupili chýši navesnici kousek odměsta a tam jsme žili.
Sdětem se nám to nepodařilo
Před dvěma lety Míše zemřela a já zůstal sám. Nevěděl jsem, proč jsem dnes šel k dcera nečekal jsem odpuštění.
Mnoho let jsem ji neviděl. Byla v tomtéž bytě, kde jsme kdysi žili. Koupil jsem stromek, přišel k dceři, ale nepustila mě na práh
Všechno chápu Proč jsem přišel? Co jsem chtěl vidět? Jsem pro ni cizinec. Co jsem doufal?
Nemám nic, co by mi chybělo dům mám, důchod dobrý, mohl bych dceři pomoct, je to jediná blízká osoba, kterou mám!
Všechno by bylo jinak, kdyby Luba dovolila, abych se s dcerou setkával a podílel se na jejím životě!
Vyšel jsem z bytu dcery a kráčel dlouho, nevíc kam. Nakonec jsem skončil nalavičce a zůstal stát jako socha. Nemohl jsem se hýbat. Možná bych tam i seděl dál
Osud mi ale zvolil jinou cestu. Možná jsem tu ještě potřebný Děkuji ti, dcero, už jsem se zahřál, počkám na autobus a pojedu domů.
Kam půjdete vnoci? Autobus jede až ráno, za půl hodiny je Nový rok. Zůstaňte, připravím vám postel na pohovce, a ráno odjedete, povídá starý.
Mikuláš Novotný se podíval na Irinu.
Je mi nesmírně líto, miláčku! Dneska by málokdo pustil cizince dovnitř. Přiznávám, že vůbec nechci být sám, pokud mě necháte, zůstanu. Ráno odejdu.
Dohodnuto.
Ráno Mikuláš sbalil kufry.
Děkuji ti, Irinko, za všechno. Jsi jako anděl, zachránila mě před špatným rozhodnutím, chtěl jsem zůstat naté lavičce.
Víte, přijďte ke mně na návštěvu! Je to blízko, mám spoustu místa, malou včelí farmu, pět úlů za domem, vléto je nádhera.
Míša ráda pěstovala zahradu Jablka, hrušky, co jen ne! A i vzimu je to fajn, přijďte, odpočiňte si, řeka je blízko. Máme to pohodlné!
Ráda přijdu!, odpověděla Irena.
Tak dobře! Já taky odjedu, ještě jednou díky!
Irena sledovala okno, dokud Mikuláš nezmizel za rohem.
Tak se to stává! Blízcí lidé se nechtějí poznat, ale cizinci se někdy stávají rodinou.
Irena ztratila rodiče brzy, a když slyšela smutný příběh samotného stařince, rozhodla se, že ho navštíví.
Zůstávejte snámi, sdílejte své myšlenky vkomentářích! Pokud máte chuť číst další příběhy, pište, lajkujte, motivujete nás kdalší tvorbě.