Domluvené námluvy podle rozvrhu

Dobré zprávy

Zásnuby podle rozvrhu

Ivana seděla u stolu a tvářila se, jako by jedině ona mohla zachránit celou ekonomiku České republiky. Před sebou měla hromadu papírů faktury, smlouvy, rozpočty, samé radostné věci. Pečlivě je třídila do šanonů, kontrolovala čísla, sem tam psala poznámky do zápisníku. V kanceláři panovalo ticho rušené jen občasným žvatláním od kolegyň za sklem a vytrvalým ťukáním klávesnice odnaproti. Slunce vykrajovalo přes žaluzie puntíkovanou zebru na stůl.

Právě když začínala zapomínat na svět kolem, zazvonil telefon tak pronikavě, že jí málem vypadl kalkulačka z ruky. Na displeji svítilo: MÁMA. Ivana zamrkala, protože běžně jí maminka volala až po práci kolem páté, ne teď, když je sotva tři. Co se asi mohlo stát?

Zmáčkla zelené tlačítko a přiložila mobil k uchu.

Ivanko, můžeš sem hned přijet? ozval se mamčin hlas, nezvykle rozechvělý, navíc s nádechem dramatičnosti, kterou by člověk čekal spíš u rozvodu než u běžného hovoru. Je to moc důležité!

V Ivaně hrklo, v zádech jí naskočila husí kůže. Rychle odsunula papíry jako by byly podezřelé a narovnala záda.

Stalo se něco? Jsi v pořádku? snažila se znít co nejklidněji, ale v hlase jí nechtěně ujel tón netrpělivosti.

Ne, neboj, to není zdravotní. Ale opravdu potřebuji, abychom si promluvily. Teď hned!

Ivana váhala, koutkem oka znovu mrkla na rozpracované tabulky. Pracovní den ještě neskončil, ale jasně slyšela, že odpor nebude tolerován.

Dobře, řekla a mrkla na hodiny. Za hodinu jsem tam.

To by bylo nejlepší. Ale honem! Máme tu… ehm, návštěvu, zamumlala mamka a hlas měla podezřele tajemný.

Věta máme tu návštěvu visela ve vzduchu jak punc zlé předtuchy. Ivana si v hlavě přehrála asi stokrát možné scénáře od zapomenutého sousedova kocoura po rodinné drama. Ale po telefonu by se stejně nic nedozvěděla když máma řekne hned, není čas vymýšlet otázky.

Sbalila papíry, strčila mobil a peněženku do kabelky a přeletěla k šéfovi s krátkým vysvětlením. Šéf, ke cti mu slouží, mohl by vyučovat smysl pro pochopení, jen kývl, a pustil ji bez zbytečných otázek. Sotva vyšla na chodbu, vyťukala si aplikaci Liftago, zadala adresu a potvrdila. Volala znovu mamce, jestli nemá cestou vzít něco např. štrůdl nebo Rumcajse na hraní, ale prý stačí, když přijede ona. Nic extra netřeba.

Venku si uvědomila, že de facto sprintuje. Hlava jí jela naplno, snažila se zadržet katastrofické scénáře. Po pěti minutách zastavilo taxi. Ivana usedla dozadu, zahlásila adresu paneláku na Nové Huti a nevědomky hypnotizovala tachometr.

Jízda zabrala přesně čtyřicet minut. Ivana sledovala čas i ubíhající kulisy za oknem šedé věže paneláků, oranžové nápisy nonstopů, park plný důchodců s holemi. Věci, jež by jindy považovala za uklidňující známky domova, dnes nehrály roli.

Co když jde o máminu práci? Naposled si stěžovala na kolegyni, co ráda donáší, nebo že šéfová prý neumí Excel. Nebo snad teta Libuše? Ty dvě spolu sdílely novinky rychlejš, než Instagram stihne doručit kočičí memes. Anebo nedejbože zdraví někoho z příbuzenstva? Myšlenky jí jely na plné obrátky, ale žádná nebyla natolik tragická, aby vyjádřila mámin tón.

Před domem Ivana vyskočila, zaplatila kartou tři sta padesát korun a běžela do čtvrtého patra, klíče už v ruce. Sotva sáhla na kliku, dveře se otevřely samy.

No konečně! vtrhla jí máma okamžitě do předsíně a téměř ji vcucla dovnitř. Honem, pojď dál!

V nose ji praštil známý, skoro slavnostní pach vanilkových rohlíčků mámino specialitka, která byla vždy indikátorem svátku nebo aspoň návštěvy z ústavu. Ivana na vteřinu zaparkovala, aby nasála tu charakteristickou směs štěstí a stresu. Jenomže lenochodí pohoda a mámin hysterický tón se nějak nekamarádily.

Zula boty a šla směrem do obýváku.

Mami, co se děje? houkla, aniž by se naplno hned uvolnila.

Na prahu zmrzla. U stolu s bílým ubrusem seděl Tomáš ten Tomáš, synek máminy nejlepší kamarádky Libuše. Od dětství mu Ivana v duchu říkala Tlamounek. Vždycky byl, no, pomalý. Věčně roztržitý, polosmutný, v pubertě neustále šoural nohama i slovama. Teď sklonil oči a blahosklonně si hrál s límečkem.

Vedle něj seděla teta Libuše a celá zářila radostí, až bylo Ivane chvilku trapně.

Ahoj, Ivano, řekl Tomáš a vstal, jako by sbíral odvahu. Dlouho jsme se neviděli…

Bohudíky, zahučela Ivana a založila ruce na prsou, nasadila masku nezúčastnění. Tak mami, kvůli čemu ten poplach?

Máma nehnula brvou, místo toho rovná ubrus a otírá smyšlené drobky.

Ivanko, s Libuší jsme uvažovaly… vždyť se znáte od pěti let, jste oba dospělí, schopní…

A? Ivana zadívala na mámu s pohledem, který obvykle používá při jednání s neplatiči faktur. Co s tím já? V práci mám kupu restů a místo toho tahle akce!

Nečekaně to byla teta Libuše, kdo do toho hodil svoje slovo:

Tomáš je šikovný kluk! Má dobrou práci, byt vlastní, hypotéku sice na dvacet let, ale kdo ji nemá, no ne? Všechno má…

Chtěly jsme, abyste si popovídali. Seznámili víc. Máma konečně zvedla oči, ale utrousila pohled jak učitelka, co ví, že žák má stejně pravdu.

Ivanu zaškubalo v koutku úst. To zas budou zásnuby podle rodičovského plánovače. Klasika: najděte dceři normálního kluka, protože sama by určitě vybrala exota. Zhluboka se nadechla, ale stejně přeskočil hlas.

Mami, začala a po dvou nádeších pokračovala klidněji, chápu, že máš starost. Ale s kým chci nebo nechci mluvit, je opravdu jen moje věc.

Tomáš zrudnul jak řízek; poposednul, jako by hledal pod židlí únikovou cestu.

Ivano, nebuď hned taková! Vždyť si ani pořádně nepromluvila, zkusil Tomáš záchrannou operaci. Kdysi jsme si docela rozuměli. A upřímně jsi sympatická a já… rozhodně nejsem z těch zlých!

Ale vždyť o co jde? otočila se k němu, pohledem mu vygumovala poslední zbytky neochoty. Nikdy jsi mi neseděl. A ani teď tomu nevěřím. Můžem být známí, to ano ale víc ze mě máma nevykouzlí.

Tomáš zalapal po dechu, prsty zápasil s límečkem, jako by ho kdo škrtit začal.

Mohli bychom se aspoň bavit… zkusit to? zkusil zoufale. Myslím to upřímně, fakt…

Ivana zavřela oči, zhluboka dýchala. Nechtěla být drsná, ale jemnosti zkrátka už došly.

Tome, jsi docela milý. Máš svůj život pěkně zařízený. Ale láska nevzniká na povel, i když to vaši chtějí. Promiň.

Najednou pocítila, jak z ní padá napětí jako fialový župan doma po práci. No tohle, máma, tys mě vypekla!

Já radši půjdu, popadla kabelku, přehodila si popruh přes rameno. Promiň mami, plán nevyšel. Ale lepší říct to na rovinu, že?

Ivanko! máma vystřelila dopředu a málem ji chytila za rukáv. Počkej, pojď si to vysvětlit v klidu! My jsme to myslely dobře

Ne, mami, zarazila ji jemně, ale důrazně. Až si zas vymyslíš rodinné slavnosti, zkus nejdřív poslouchat, ne inscenovat telenovelu. Já fakt měla strach, chápeš? Už musím zpátky do práce. A víc už takové překvapení, prosím, ne.

Bez jediného dalšího slova vypadla z domu. Dvířka za ní klapla jako závěr nechtěné inscenace, a venku ji přivítal voňavý, chladný pražský vzduch po dešťové přeháňce. Sotva se nadechla, pocítila úlevu, jako by jí někdo sundal batoh plný těstovin.

Proč máma nikdy nepochopí, že ji nemusí zásobovat kandidáty na partnera? Vážně si myslí, že na rozum i lásku potřebuje doporučení od matky s příručkou 100 nejvhodnějších mužů? Ivana si už od dětství dělala věci po svém. A muž, který by se schovával za maminku, už tuplem není to, po čem se její srdce tetelí! Jasně, Tomáš je rozumný, pracovitý, co na srdci, to na jazyku… Ale není to to hlavní! Chlap má mít páteř, ne nervy z kancelářského úředníčka, co čeká na povolení k dalšímu kroku.

Se zataženým obočím zabočila do parku od školy její oblíbená zkratka. Nic se tu neměnilo: děti honily holuby, maminky s kočárky si sdělovaly čerstvé skandály, dědečkové posedávali na lavičkách a sápali se po posledních paprscích. Ivana se prodíraly kalužemi, snažila se udržet tenisky v suchu. Kapky z větví jí padaly za krk, ale neřešila to.

Uprostřed toho vytrvale vibroval v kapse mobil. Opět MÁMA. Ivana se chvíli rozmýšlela, ale nakonec to zvedla.

Ivi, proč jsi utekla? ozvalo se, hlas plný ublíženého rozhořčení, spíš než zloby. Chtěly jsme si o tom pohovořit.

Mami, víš, že si nevezmu tohohle mamánka jen proto, že ses s tetou Libuší kámošila od pionýrů, řekla Ivana klidně, dál se šinoucí mezi duby. Takhle vážně věci nefungují.

Kdo mluví o svatbě? Jenom jsem chtěla, abyste si promluvili! Je normální, vzdělaný, pracuje, nepije no kam dneska najdeš lepšího, že?

No jo, máš pravdu. Ale to ještě není důvod, abych ho měla ráda.

A kdo by se ti vůbec líbil? hlas zněl unaveně, jako by tohle kolečko hrály už roky. Jsi už tři roky sama, žádný vztah. Co vlastně pořád čekáš?

Já nečekám, jen se mi nechce randit naslepo podle nějakého programu pro nezadané, odpověděla Ivana, když došla k lavičce a sedla si. Seznámit se mi nevadí. Ale chci to rozhodnout sama, ne aby to byl projekt dvou matek.

Tvoje rozhodnutí vypadá tak, že pracuješ do noci, večeříš před televizí a nikoho nevidíš, kromě kolegů, poznamenala máma, v hlase kyselý tón. Ivanko, já ti přeju jen štěstí.

A já jsem šťastná, odpověděla Ivana, dívajíc se, jak děti zkoušejí pouštět papírovou lodičku po kaluži. Jen moje štěstí vypadá trochu jinak. Mám ráda práci, svůj život miluju tak, jak je. Nepotřebuju náhodného typa do party.

Zavládlo ticho, v pozadí bylo slyšet, jak máma odnáší mobil nebo si povzdychla. Pak mluvila tiše: Děkuju. Promiň, že jsem to přehnala. Jen bojím se, abys nezůstala sama, až tady nebudeme.

Já to chápu, mami. Vážně. Taky tě mám ráda hlavně pro tvou starostlivost. Ale zpomal, jo? Vážně dnes už stačilo překvapení! Netušíš, co jsem si stihla domyslet.

Slibuju, ujistila máma a Ivana ucítila, že se právě usmála. Ale jestli někdy najdeš někoho, kdo ti fakt nebude jedno, ozvi se mi jako první. Platí?

Platí, kývla Ivana a zvedla se z lavičky. Teď už ale letím. Mám toho až nad hlavu. Pa.

Pa, zlato. Dávej na sebe pozor.

Odložila mobil a nakoukla na oblohu. Mraky, jako by někdo rozhrnul závěsy, a mezi nimi se ukazovaly ostrůvky modři. Slunce si hrálo na schovávanou a střechám domů házelo zlaté fleky. O kus dál slyšela smích holek s kabelkami, které si právě koupily kafe. Mezi nimi proběhl běžec se zrzavou fenou, která se snažila překonat rychlost vlastní vrtule.

Ivana se zhluboka nadechla. Život běžel dál, jak měl. Lidi spěchali po svých cestách, děti si hrály, v kavárně naproti už někdo rozčiloval baristu přáním ovesného mléka. A ona si připomněla, kolik různých cest se člověku otevírá každý den, každé ráno i večer lze najít nové možnosti i nové tváře. Není potřeba žít podle scénáře, co někdo sepsal v kuchyni u bábovky.

Dalších pár dní Ivana odmítala myslet na trapné mateřské zásnuby. V agentuře to totiž pořádně vřelo chystali spuštění velkého projektu, a harmonogram byl napjatý jak struna. Ráno přicházela první, večer odcházela poslední, do toho vyřizovala maily, tabulky, slevy i reklamace. Na oběd sedla ke stolu s čajem a chlebem s máslem, u tiskárny řešila nekonečné zálohy a doma padla do postele sotva stihla pustit myčku.

Ale pozdě v noci, když Praha utichla a svítila jen oranžová světla venku, vrátily se jí v hlavě obrazy toho nenápadně hrozného odpoledne. Myšlenka na maminku, Tomáše i tetu Libuši ji chvíli pálila, ne že by se cítila vinna věděla, že má pravdu ale trochu líto jí všech bylo.

Páteční večer před monitorem zahlédla mail od kolegy Marka: Zejtra slavím narozky, přijď! Bude sranda, poznáš partu, co má i jiné zájmy než DPH. Hudba i občerstvení zajištěný! Prst jí chvíli váhal nad klávesou Zúčastním se. V poslední době byla pořád jen práce, obchod, lednice, dokola. Proč vlastně ne? řekla si a odpověděla Jedu!

Oslava byla v malém útulném kavárně na Vinohradech cihlové zdi, žárovky na šňůrách, velkoformátové fotografie na stěně. Když Ivana vešla, uvnitř to žilo vůně kávy, štrúdlů, ženy i muži debatující u stolků, lehká jazzová muzika.

Marka našla hned u kávovaru, instruoval právě barmana, jak správně zpěnit mléko. Sotva ji zahlédl, mávl, přisunul k sobě a objal.

No ty jsi dorazila! Už jsem začínal věřit, že dáš přednost kontrole rozpočtu.

Dneska se mi zachraňuje pouze moje duševní zdraví, usmála se Ivana. Všechno nejlepší, mimochodem!

Po pár větách o práci ji Marko nasměroval k oknu. Sedí tam parádní parta. Já za chvíli dorazím, musím ještě vyřešit jeden dlužný dort.

Ivana si vzala limonádu a zamířila k označenému stolu. Na místě právě někdo vyprávěl vtip o dopravní inspekci, ze kterého měli všichni slzy v očích. Usadila se a zlehka přikývla s pozdravem.

Vedle ní se brzy objevil usměvavý kluk: Ahoj, nejsi Ivana? Já jsem Radek, kolega Aleny.

Jo, přesně ta Ivana, pousmála se ona, ráda tě poznávám.

Viděl jsem tě minule na poradě. Řídíš ten projekt s Deltatechem, ne? posadil se vedle ní a evidentně ho zajímalo víc nežli tabulky.

Ivana se trochu podivila většinou kolegové příliš netuší, co dělají jiní.

Přesně tak. Ty jsi odkud?

Jsem z analytiky, dělám pro vás ty nekonečné excelové přehledy a risk analýzu. Všechno, co šéf na poradě hází do koše, jsem já.

Začali se bavit a hned si padli do noty. Radek byl nejen pohotový v profesních tématech, ale hlavně měl vtip, nadsázku a nezkrotnou chuť poslouchat. Ivana si několikrát všimla, že se u něj usmívá častěji, než je u ní zvykem už pár měsíců.

Když začalo být v kavárně hlučněji a z vedlejšího stolu doléhal smích a popěvky, Radek kývl ke dveřím: Nechceš na vzduch? Už tu fakt není slyšet vlastního slova.

Ivana souhlasila. Venku bylo ticho, hvězdy svítily a městský šum už jen bzučel v dálce. Opřeli se o zábradlí u chodníku a dívali se, jak mezi auty běží noční tramvaj.

A když máš volno, co děláš? optal se Radek, opřený ledabyle o zábradlí.

Čtu, procházky, občas kino. Nic dramatického, odpověděla Ivana. A ty?

Miluju cestování. Loni jsem byl v Gruzii, ty kopce a víno a lidi nikdy nezapomenu. Furt tam mám něco z toho v hlavě!

O tom mi povídej! otočila se k němu, zájem jí koukal z očí.

Radek začal vyprávět. Popisoval úzké uličky v Tbilisi, vůni právě upečeného laváše, cestování horskými serpentinami i hostinu u tamní babičky, která je nakrmila, i kdyby měla namočit polštářek. Z vyprávění bylo jasně znát, jak jej překvapení a nadšení žene dopředu.

A ty? Kde si ráda odpočineš, když máš fakt dovolenou? otázal se, když na chvilku došla slova.

U moře, rozesmála se Ivana. Čerstvý vánek a vlny, to je ideál. Ale poslední dobou jsem ráda, že se vůbec dostanu na Slapy.

To musíme napravit. Co kdybychom příští rok jeli spolu? mrkl na ni nenuceně.

Ivana se na moment zarazila, ale pak uznala, že taková nabídka je vlastně fajn: To je teda odvážné.

Ale upřímné, usmál se Radek a neměl v očích ani špetku povýšenosti. S tebou mě to baví. Rád bych tě poznal víc.

Podívala se na něj a ucítila, že z něj necítí tlak, jen zájem a lehkost. To bylo přesně to, co potřebovala.

Dobře, zkusme to, kývla s úsměvem. Ale všechno v klidu, žádný stres.

Jasná věc. Co zítra na kafe?

Platí, objevila se v ní vlna tepla.

Když se večer vrátila domů, ani nestihla přezuovat pantofle, telefon se opět rozezvonil. MÁMA. Tentokrát vzala mobil hned.

Ahoj, Ivanko. Jak se máš? zkusila máma opatrný tón, jako by chodila po tenkém ledu.

Skvěle, odpověděla Ivana a padla na gauč, koutky se jí kroutily nahoru v připomínce večerního povídání. Byla jsem na oslavě u kolegy a potkala jsem tam někoho. Fajn kluk.

Na druhé straně bylo chvíli ticho, pak máma nevěřícně: Vážně? A co je zač?

Normální, vtipný, něco ví o životě, a hlavně nepotřebuje schválení od maminky, když někde ztroskotá.

Mamka se rozesmála tentokrát už v ní nebyla stopa úzkosti.

Tak víš co? Jsem ráda. Takže jsem se zbytečně bála?

Ivana na chvíli zaváhala, ale pak přitakala: Ne zbytečně. Starost je důležitá. Ale odteď už to nech na mě, prosím. Uvidíš, zvládnu to.

Platí, zlato. Mám tě ráda.

Já tebe taky, mami.

Odložila mobil, zadívala se na osvětlené město za oknem. Bary, kavárny, světýlka tramvají i rušné křižovatky dělaly z Prahy šachovnici života. Z nedaleké ulice doléhal smích puberťaček, někde v dálce štěkal pes. V tom mumraji si Ivana připadala šťastná: ne proto, že vyřešila vztah, ale že život si prostě teče a přináší cesty, které si člověk nemůže naplánovat ani když má doma matku s rozvrhem zásnub na lednici.

Večer dál tichounce plynul, světélka města poblikávala do tmy a Ivana seděla na gauči a cítila silně, že je přesně tam, kde má být na vlastním místě a s vlastním životem.

Rate article
Add a comment