Když jsem se narodila, matka mě pojmenovala Monika…
Věřila, že mi tohle jméno přinese štěstí, že budu vždycky usměvavá, veselá a šťastná.
Ukázalo se však, že mé jméno bylo jen pro cade, dokud jsem se nevdala.
Lidé správně říkali, že láska je slepá. Nevím, kde jsem měla oči, když jsem si za manžela vybrala Davida. Viděla jsem na něm jen jeho mužnou sílu, štíhlé tělo a spalující pohled.
Když jsem se však stala jeho ženou, věděla jsem, že budu mít po svém boku silného a nepřehlédnutelného muže, který mi bude projevovat svou lásku zvláštním způsobem. Doma jsem neměla do ničeho co mluvit. Pravidla určuje David.
Dělá věci tak, jak uzná za vhodné, po svém, a já musím jen souhlasit a podřizovat se.
Když se na to podívám z boku, jsem v pohodě – peníze nám nechybí, každé léto a každou zimu jezdíme na dovolenou, manžel mě bere do restaurací a kupuje mi dárky. Ale já jsem jen pěšák v jeho rukou.
Nemám ani slovo v tom, jaké oblečení budu nosit – opět rozhoduje on, co mi sluší.
Ano, moje oblečení je podle poslední módy, ale ne ve stylu, který se mi líbí.
Nejraději nosím džíny a trička, ale můj muž usoudil, že už nejsem teenager, a kupuje mi obleky, šaty, sukně a topy.
Už dlouho chci mít dítě, ale on se zdráhá. Miloval jen mě a nechtěl, aby se mezi nás postavil někdo jiný. Dítě by mě do toho zatáhlo a vzdálilo by mě od něj, a on mě chtěl jen pro sebe.
Pro mě je to ale tvrdá láska. Můžeš tvrdit, že miluješ ženu, a nechtít, aby se stala matkou tvého dítěte, držet ji v kleci, byť pozlacené, nedbat na její přání?
Ne, to není láska, to je posedlost, která mě začíná děsit.
A tak vás prosím, abyste mi poradili, jak mám manželovi vysvětlit, že pokud mě miluje, musí mi dát dýchnout a souhlasit s tím, že budeme mít děti, jinak k čemu jsme se stali rodinou?