Doma je ještě pořád dost práce… Babička Valérie se obtížně protáhla vrátky, sotva došla ke dveřím,…

Dobré zprávy

Ještě nás doma něco čeká…

Babička Božena s námahou otevřela zahradní branku, těžce se došourala ke dveřím chalupy, dlouho zápasila se starým a rezavým zámkem, vešla do svého studeného, nevytopeného domu a usedla na židli u rozpálených kamen.

V chalupě vonělo opuštěností.

Chyběla jen tři měsíce, ale stropy už byly obalené pavučinami, starožitná židle úpěla pod její vahou, v komíně fičel vítr dům jí přivítal podrážděně: kde jsi byla, hospodyňko, komu jsi náš dům svěřila?! Jak tady budeme přezimovat?!

Počkej, počkej, můj milý domečku, chvíli si odpočinu Zatopím, zahřejeme se

Ještě před rokem babička Božena čiperně pobíhala po starém domě: vybílila omítku, natřela rámy, nanosila studniční vodu. Její malá, lehká postavička se klaněla před obrázky svatých, obratně hospodařila u kamen nebo pobíhala po zahradě, kde stíhala zasévat, plej a zalévat.

A dům měl radost s ní, o podlahu vesele vrzaly schůdky pod jejími drobnými kroky, dveře i okna se ochotně otvíraly na první dotyk drobných, prací zvyklých dlaní, kamna vytrvale pekla dokonalé buchty. Bylo jim spolu dobře: Božence i její staré chalupě.

Manžela pochovala už brzy. Vypravila do světa tři děti, všechny vystudovaly, uspěly. Jeden syn je kapitán námořní plavby, druhý důstojníkem u armády, oba žijí daleko a jen zřídka přijíždějí na návštěvu.

Pouze nejmladší dcera Ludmila zůstala v jejich rodné vesnici jako hlavní agronomka den co den pryč v práci, za mámou zajde v neděli, dá si koláč a zase celý týden se nevidí.

Radost dělá vnučka Miluška. Ta, dá se říct, u babičky vlastně vyrostla.

A jaká z ní vyrostla kráska! Velké šedé oči, husté vlasy, co padají až do pasu a mají barvu zralého obilí. Vlnité, těžké, lesklé až z nich jakoby svítilo.

Zaplete si cop, pramínky se rozletí přes ramena kluci z vesnice jen zírají s otevřenou pusou. Postava jako víla. Odkud se v takové venkovské dívce vzala ta ladnost i krása?

Babička Božena sama bývala veselá krasavice, ale když stáhnete její starou fotku a položíte vedle současné Milušky, je to pastýřka vedle kněžny

K tomu je i chytrá. Vystudovala zemědělskou univerzitu v Hradci Králové, vrátila se do rodné vsi, kde pracuje jako ekonomka. Provdala se za veterináře a podle programu pro mladé rodiny dostali nový dům.

A to nebyl jen tak ledajaký dům! Poctivá cihlová vila, v tehdejší době hotové sídlo, ne jen obyčejný příbytek.

Jediné: kolem babiččiny chalupy je zahrada, vše kvete a roste. U nového domku vnučky ještě nic pořádně nevypučelo jen tři keře. A taky Miluška, popravdě řečeno, nikdy v zahradničení nevynikala.

Je sice z vesnice, ale byla vždycky něžná, babička ji chránila před průvanem i těžkou prací.

Navíc se jí narodil syn Vašík. To už nebyl čas zabývat se zahradou.

A tak Miluška začala babičku Boženu přemlouvat: Pojď, bydli s námi domek je velký, moderní, žádná kamna se netopí.

Babičce už bylo osmdesát, slabé nohy dělaly problémy, a tak nakonec svolila.

Pár měsíců žila u vnučky. A pak slyšela:
Babičko, milovaná, mám Tě tolik ráda vždyť víš! Ale proč tu jen sedíš?! Ty jsi přece celý život kmitala, hospodařila! A já bych chtěla chovat zvířata, počítala jsem s tvou pomocí…

Ale vždyť já už nemůžu, zlatíčko, nožky mně už neslouží… jsem stará…

No jo… jen co jsi ke mně přišla, hned jsi stará…

A tak se babička, která nesplnila očekávání, musela vrátit domů.

Z trápení, že vnučce nepomohla, Božena upadla na lůžko. Nohy se jí pletly, nechtěly už chodit za život se nakráčely až dost. Vlažně se sunula od postele ke stolu, a do kostela už vůbec nemohla.

Pan farář Tomáš se za ní vydal dřív byla nejvěrnější farnice, pomocnice při úklidech starého kostela. Rozhlédl se zkušeným okem.

Božena seděla za stolem, pilně psala měsíční dopisy synům.

V chalupě bylo chladno, kamna sotva žhnula. Ledová podlaha. Na sobě měla nejsilnější nošený svetr a šedý šátek na ni, jinak pořádkumilovnou a čistotnou! Na nohou sešlapané bačkory.

Pan farář povzdechl: babička potřebuje pomoc. Koho požádat? Třeba Aničku? Bydlí blízko, je silná a o dvacet let mladší.

Vytáhl chleba, perníčky, polovinu ještě teplého rybího koláče (pozdrav od paní farářové Markéty).

Vyhrnul si rukávy, vybral popel z kamen, nanosil dříví na několik topení, složil do kouta. Zatopil. Přinesl vodu a postavil na troubu velkou očouzenou konvici.

Synku drahý Totiž, pane faráři Pomoz mi napsat adresy na obálky. Já svou slepičí rukou jak něco načmárám, nikdo to nepřečte…

Farář si přisedl, napsal adresy, očima sklouzl na stránky s křivými písmenkami. Padly mu do oka velké, třesoucí se písmena: Mám se výborně, milý synáčku. Všechno tu mám, zaplaťpánbůh!

Jenže ty dopisy o dobrém životě měly všechny rozmazané skvrny a byly to, jak se zdá, slzy.

Anička se začala o babičku starat, farář Tomáš ji pravidelně zpovídal a přinášel svaté přijímání. O velkých svátcích ji Aniččin manžel, starý námořník pan Jindra, vozil ke kostelu na motorce. Život se pomalu stabilizoval.

Vnučka se neukazovala, a časem, za pár let, těžce onemocněla. Už dříve měla Miluška potíže se žaludkem, trápily ji bolesti, což dávala za vinu slabému žaludku.

Byla to rakovina plic. Proč zrovna ona, to nikdo neví, ale za půl roku Miluška dohořela.

Manžel se doslova usadil na jejím hrobě: koupil láhev, pil, spal přímo na hřbitově, ráno se zvedl a šel pro další. Čtyřletý syn Vašík byl najednou bez péče špinavý, uplakaný, hladový.

Vzala si ho Ludmila, ale jako zaměstnaná agronomka na vnoučka neměla čas a tak Vašíka připravovali do okresního dětského domova.

Ten domov byl prý dobrý: energický ředitel, poctivé jídlo, na víkend si můžeš dítě brát domů.

Nevýchova domácí, ale Ludmila neměla jinou volbu: v práci byla do noci, do penze daleko.

A tehdy přijela ve vozíku starého Jawa k dceři babička Božena. Řídil kulatý soused pan Jindra, v námořnickém triku s kotvami a mořskými pannami na obou rukách. Oba zarputilí, jak vojáci.

Babička Božena řekla rozhodně:
Já si Vašíka vezmu k sobě.

Mami, sotva chodíš! Jak zvládneš dítě? Vašík potřebuje postarat uvařit, vyprat…

Dokud žiju, do domova ho nedám, utnula babička.

Zaskočená rozhodností obvykle mírné matky Ludmila zmlkla a šla balit vnoučkovi věci.

Pan Jindra dopravil babičku i malého domů a málem oba vynesl až do chalupy. Sousedé nad tou pošetilostí kroutili hlavou:
Hodná babka, ale na stará kolena už nemá rozum. Sama by potřebovala péči, a ještě dítě si přivezla S ním je práce. Co ta Ludmila nevymyslí!

Po nedělní mši se farář Tomáš vydal k babičce s obavou, co tam asi najde nebudou muset zuboženého klučíka odebrat nemohoucí stařence?

V chalupě bylo teplo, kamna vyhřátá. Čistý a spokojený Vašík poslouchal na gauči pohádku z gramofonu O Koblížkovi.

A nemohoucí babička lehce poletovala po chalupě: mazala pekáč máslem, zadělávala na tvarohové koláče, rozklepávala vejce do tvarohu. Její staré nohy šly obratně a živě jako za starých časů.

Pane faráři! Já peču koláče… Počkejte chvilku, donesu horké ke kávě vám, paní Markétě i malému Jindříkovi…

Pan farář přišel domů ještě celý ohromený a vyprávěl ženě, co viděl.

Paní farářová Markéta chvíli přemýšlela, pak vyndala z poličky tlustý modrý sešit, listovala a našla stránku:

Stará Ema Brejchová už dožila svůj dlouhý věk. Všechno minulo, toulky, city, sny všechno spí pod tichou bílou peřinou zimní. Je čas čas odejít, kde není bolest, smutek a povzdech. Jednoho mrazivého únorového večera Ema dlouho klečela u obrázků, pak lehla do postele a řekla rodině: Zavolejte pána faráře budu umírat.

A její tvář byla bílá jako sníh za okny.

Rodina zavolala kněze, Ema se vyzpovídala, přijala svátost a den už ležela, bez jídla a pití. Jen lehounké dýchání prozrazovalo, že duše z těla ještě neodletěla.

Odemřenými dveřmi vletěl mráz, za ním dětský pláč.

Pššt, tady umírá babička…

Jenže miminku pusu nezavřeš, právě se narodilo, nerozumí, že nemá brečet…

Z porodnice se vrátila vnučka staré Emy, Anička, s malinkou dcerkou. Všichni byli v práci, u umírající babičky jen mladá maminka. Mléko Aničce ještě pořádně nenaskočilo, nezkušená, nezvládala dcerku přiložit, a tak miminko zoufale řvalo, což Emě překáželo v klidném umírání.

Umírající Ema pozvedla hlavu, v očích se jí rozjasnilo. Těžko si sedla na postel, bosými chodidly ťapala po přikrývce, hledala papuče.

Když se rodina brzy vrátila, s obavou, jestli babička ještě žije, naskytl se jim pohled: Ema byla nejen při síle, ale dokonce čilá. Rozhodla se, že neumře, chodila po pokoji a chovala spokojené novorozeně, zatímco vyčerpaná vnučka spala na pohovce.

Markéta deník zaklapla, ohlédla se na muže, usmála se a uzavřela:

Moje prababička, Věra, mě milovala tolik, že si prostě nemohla dovolit umřít. Řekla jednou: Ještě máme doma nějaké věci, co musíme dokončit!

A skutečně žila ještě deset let, pomáhala mojí mámě tvé tchýni Anně, vychovávat mě, svou milovanou pravnučku.

A farář Tomáš se na Markétu vesele usmál.

Rate article
Add a comment