Naše domácnost se teď častěji třese hádkami, ne mezi mnou a manželem, ale kvůli zeťovi. Ten člověk, kterého si moje dcera vybrala za muže, je líný a nezodpovědný až běda. Už přes rok nepracuje – občas si něco přivydělá, ale většinu času sedí doma. Dcera táhne rodinu sama, stará se o dvojčata, a to ještě na mateřské. A on? On jenom existuje.
Samozřejmě, dcera nemůže pracovat naplno – malá dvojčátka vyžadují neustálou péči. Nabídla jsem pomoc. Ale s podmínkou. Ano, tvrdou a jasnou: nedám už ani korunu, dokud se s tím příživníkem nerozvede. Protože pomáhat jí znamená do jisté míry živit i jeho. A já nehodlám dál platit něčí lenost.
Hned od začátku jsem Romana neměla ráda. Doufala jsem, že to přejde, že se vzpamatuje. Ale marně – vzali se. Mládí, láska, iluze – zatemnily jí rozum. A teď sklízíme následky.
S manželem jsme jim dali babiččin byt. Dřív tam bydleli nájemníci, a to byl náš jediný příjem k důchodu. Ale mladí neměli na nájem, tak jsme vyšli vstříc. Jen jsem prosila – udělejte aspoň kosmetickou opravu, ať je tam dětem příjemně.
Roman ukázal, kdo je:
„Já se do toho pouštět nebudu. Nejsem kutily, jsem humanitní typ. Ať to dělají profíci.“
A za co, prosím tě? Nevydělal ani na šroubovák. Všechno, co umí, je filozofovat a plakat na tím, jak mu život nefandí. Večer prý nemůže pracovat, o víkendu „musí odpočívat“. Očividně si zvykl, že mu svět něco dluží.
Když jsem mu řekla, že je lempl, urazil se. „Vy ke mně nejste spravedlivá.“ A dcera? Místo aby mě aspoň trochu podržela, začala mě peskovat:
„Kvůli vám jsme se zase pohádali. Proč do toho musíte zas kecat?“
Rozhodla jsem se ustoupit. Ale dala jsem jasně najevo: když sis to zavinila, tak si to taky odnes. Nechoď pak s nataženou rukou. Ale když jsem zjistila, že je znovu těhotná – a navíc s dvojčaty –, uvnitř mi všechno spadlo. Čekala jsem, že Roman konečně prozře, ale marně – žádná změna. Všechno zase padlo na nás. Dolaďovali jsme opravy, sháněli postýlky, vodili ji k doktorům. A on? Pořád seděl na gauči s notebookem.
Markéta se snažila ze všech sil, ale bylo vidět, že sama začíná chápat, do čeho se to namočila. Společně jsme byt aspoň nějak připravili. Všechno vlastníma rukama. On samozřejmě pak něco koupil ve slevě, ale to je výmluva. Když máš rodinu, musíš být chlap. A on je jen nájemník v domě, kde za něj všechno dělají ostatní.
Pak jsme zjistili, jak vlastně vycházejí s penězi – vzali si půjčku. Ani slovo nám neřekli. Tajili to. A pak – telefon:
„Mami, nezvládáme to. Pomoz…“
Byla jsem vzteky bez sebe.
„Markéto! Porodila jsi děti muži, který nevymění ani žárovku! Jak jsi chtěla tohle utáhnout sama?“
„Jenom máme dočasné potíže…“
„Jaké dočasné?! Máš byt, máš rodiče, kteří za vás tahají kaštany z ohně. A on si ani nemůže najít práci – jednou je plat nízký, pak je to daleko, nebo mu nevyhovuje rozvrh!“
„Mami, ty to nechápeš… On hledá! Jen nechce dělat za pár šupů!“
„A přitom my žijeme z těch šupů! Ty, tvoje děti, on – všechno na náš účet!“
Už mám dost. Nechci být dojná kráva. Řekla jsem:
„Dokud se nerozvedeš, zapomeň na naši podporu. Ani korunu. Chceš s ním žít – prosím. Ale postarej se sama.“
Rozbrečela se.
„Chcete, aby moje děti vyrostly bez otce?“
A já řekla, co jsem už dávno chtěla:
„Raději bez otce než s takovým. Bez příkladu chlapa, který žije z cizí práce.“
Jsem matka. Ale nechci být obětí. Chci, aby moje dcera vychovávala děti s mužem, ne s přítěží. Chci, aby se vážila. A nežebrala o pomoc, zatímco on si v klidu vychutnává čaj s sušenkami. Dala jsem všechno, co jsem mohla. Teď už dost.