„Dokud prodáváme byt, pobuď zatím v domově důchodců,“ navrhla dcera – Smutný příběh paní Marie, kter…

Dobré zprávy

Než prodáme byt, bydli chvíli v domově důchodců, pronesla dcera s nuceným klidem.

Daniela se vdala velmi pozdě, štěstí ji dlouho míjelo a čtyřicetiletá žena už ani nedoufala, že potká podle svých měřítek slušného muže.

Pětačtyřicetiletý Radek byl však opravdovým princem na bílém koni. Několikrát ženatý, měl tři děti, kterým na základě soudního rozhodnutí nechal svůj byt. Proto i Daniele po pár měsících neklidného stěhování ze spolubydlení nezbylo než přivést manžela k šedesátileté matce, paní Boženě Novákové.

Radek už od vchodu výrazně nakrčil nos a přes obličej mu přelétl znechucený úšklebek, aby všem demonstroval, jak jej dráždí zápach bytu.

To je smrad jak v márnici, zamumlal nespokojeně. Aspoň by to chtělo vyvětrat.

Paní Božena jeho slova jasně slyšela, ale úmyslně dělala, že je přeslechla.

Kde budeme vlastně spát? povzdechl si Radek, kterému bylo jasné, že teď začíná úplně nová a ne zrovna příjemná etapa.

Daniela se hned začala činit, aby u manžela neztratila body, a vzala matku stranou.

Mami, my s Radkem bychom si vzali tvůj pokoj, zašeptala rychle, a ty bys zatím mohla do malého pokojíku.

Ještě ten den byla paní Božena bez jakýchkoli rozpaků vystěhována do malé komůrky, o které by se jen těžko dalo tvrdit, že je vhodná k obývání. Věci si musela přenést sama, protože zeťák odmítl pohnout prstem.

Od toho dne začal pro paní Boženu těžký život. Radkovi vadilo naprosto všechno: jídlo, úklid, barva tapet. Ale nejvíc ho rozčiloval zápach. Tvrdil, že je byt nasáklý stařinou, z čehož má prý ,,alergii na důchodce.

Kdykoli Daniela vstoupila do bytu, Radek teatrálně zachrchlal.

Takhle už se nedá žít! Musíme to řešit! prohlásil večer rozlícený Radek.

Nemáme na to, abychom si pronajali byt, pokrčila rameny zmateně Daniela.

Dej mámu někam pryč, procedil Radek skrz zuby. Nedá se tu dýchat.

Ale kam bych ji dala?

Vymysli něco! Stejně tenhle byt po ní jednou bude tvůj. Prostě to předežeňme, rozhodl Radek věcně. Domluv to s mámou!

Co jí mám říct? znejistěla Daniela.

Něco si vymysli! Navíc, nebýt mě, byla bys ve čtyřiceti pořád stará panna, zatlačil Radek na citlivé místo. Jestli odejdu, zůstaneš sama, a kdo tě potom bude chtít?

Daniela muži pohlédla zpod obočí a zamířila k matce, které teď patřila jen úzká komůrka.

Mami, určitě se ti tu taky nelíbí, viď? začala opatrně.

Vrátíte mi můj pokoj? zeptala se rozechvěle paní Božena.

Ne máme jiný nápad. Stejně mi tu byt přepíšeš, ne? nasadila nadějný tón Daniela.

Samozřejmě.

Tak to neodkládejme. Prodáme byt a koupíme nějaký lepší, v hezkém domě.

A co kdybys tu alespoň udělala rekonstrukci? zkusila jemně matka.

Ne, potřebujeme větší. Vezmeme dobré peníze.

A já, kde budu? rty se paní Boženě roztřásly.

Na čas půjdeš do domova důchodců, mami, vyhrkla Daniela. Jen na chvilku! Pak si tě zase vezmeme, slibuju.

Opravdu? podívala se Božena plná naděje na dceru.

Jasně! Vše zařídíme, opravíme byt a hned tě vyzvedneme, šeptla Daniela a stiskla matčině ruku.

Paní Božena neměla na výběr, a proto byt opravdu přepsala.

Jakmile byly papíry hotové, Radek si spokojeně mnul ruce:

Zbal věci a jedem! Povezeme ji do domova.

Už teď? vydechla Daniela, sežraná vlastní vinou.

Na co čekat? Ani s důchodem by k ničemu nebyla. Potřebujeme klid, má už svůj život za sebou, zavelel Radek bez slitování.

Byt jsme zatím neprodali

Dělej, jak říkám, nebo skončíš stejně sama! dodal muž tvrdým tónem.

Za dva dny paní Božena i se svými věcmi usedla s dcerou do auta a malý kufřík držela v dlaních. Tajně během cesty utírala slzy. Srdce jí těžklo obavou.

Radek nejel. Prý musí provětrat, aby zmizel ten smrad. V domově důchodců vyřídili vše rychle, Daniela si odbyla krátké rozloučení a odjela.

Danielo, skutečně pro mě přijdeš? ptala se při rozloučení s poslední nadějí v očích.

Určitě, mami, uhnula pohledem Daniela. Věděla, že Radek už matku domů nepustí.

Nový byt prodali během několika týdnů. Radek si ho zapsal pouze na sebe. Nevěřil manželce vůbec nic.

Po pár měsících se Daniela pokusila o matce začít mluvit. Radek propadl vzteku.

Jestli o ní ještě cekneš, letíš! zavrčel Radek, kterému bylo jméno paní Boženy odporné.

Daniela raději zmlkla. Několikrát zvažovala, že za matkou pojede, ale pokaždé na poslední chvíli svou návštěvu odvrátila jen při představě jejích uplakaných očí to už nevydržela.

Pět let paní Božena každý den seděla u okna a věřila, že se dcera vrátí. Ale její čekání bylo marné. Samotou utrápené srdce to nevydrželo a paní Božena zemřela.

O rok později, kdy Radek Danielu vykopl na ulici, si konečně vzpomněla na matku.

Pocit viny ji drtil jako kámen. Nakonec odešla do kláštera, aby tam do konce života odpykávala svůj hřích.

Rate article
Add a comment