Na chodbě vonělo dušené zelí a starými dráty. Ten povědomý večerní pach pronikal škvírami ve dveřích, usazoval se na ramenou jako vzpomínka, která nechtěla pustit. Stejně to tu vonělo, když byla Marta Janová ještě mladá, když po bytě pobíhaly děti, hrkaly hrnce a život, ač skromný, byl hlučný a plný. Vůně její minulosti. Její doby. Její ztracené každodennosti, do které už se nevrátí.
Stála u poštovních schránek a svírala klíč tak pevně, jako by na něm záviselo víc než jen otevření dveří. Nad jejími dveřmi stále slabě hořela žárovka. Blikala, vrhala mdlý namodralý světlo na olupující se strop. Za dveřmi čekaly jen zdi, šelest starého ubrusu a její vlastní dech, tak hlasitý v tichu.
Kdysi ji vítal Václav. Bručel, že se zase zdržela, že polévka vystydne. Ale v očích mu vždycky svítilo. Věšel jí kabát, stavěl vodu na čaj, bral ji za ruku — jako by byl pokaždé rád, že se vrátila. I v těch letech, kdy ho nohy už sotva nesly, vstal, aby ji přivítal. Protože věděl, že setkání je to nejdůležitější.
Po pohřbu se Marta Janová vrátila do téhož bytu. Všechno bylo na svém místě: fotky v rámečcích, křeslo u okna, jeho hrnek, její zástěra. Ale všechno to byly jen prázdné schránky. Teplá skutečnost zmizela, jako by někdo vytáhl šňůru ze zásuvky a vše zhaslo. Zůstaly jen obrysy věcí, které už nedávaly smysl.
Dům začal působit příliš velký. Jako by se stěny rozestupovaly, mizely, nechávajíce ji samotnou v tom chladném, rozptylujícím se vzduchu. I kapky z kohoutku zněly hlasitěji a naléhavěji než dřív. Chytala se na tom, že každý večer, když došla ke dveřím, zadržovala dech — najednou, najednou zas… Najednou zas uslyší jeho hlas: „Kde se to zase touláš, Marto?“
Ale dnes byl výjimečný den. Dovršila pětaosmdesát let. Věk, kdy člověk neočekává překvapení, ale přesto něco doufá. Aspoň na telefonát. Na pohlednici. Na něco živého. Telefon však mlčel. Kamarádky už dávno odešly. Souseda, teta Božena, se odstěhovala k dceři do Brna. Dcera žila ve Španělsku. Volaly si sporadicky, přes obrazovku, rychle, mezi schůzkami a kroužky vnoučat. A vnuk? Poslal obrázkovou zprávu: „Hodně zdraví, babi,“ — a zmizel zpátky do obrazovky.
Zvedla se. Odemkla. Prošla kolem zrcadla, aniž by pohlédla. V kuchyni bylo všechno, jako vždy: hrnek, rádio, prášky, prázdný parapet, kde kdysi stály fialky. Zapnula rádio. Zahrál starý šlágr — ten, pod který jí Václav jednou, přímo na tanečním parketu, požádal o ruku. Tehdy se smála skrz slzy. A teď také — jenom v prázdné kuchyni. V krku se jí sevřelo, ale ne z touhy. Z nemožnosti vrátit čas.
„Dokud svítí žárovka, ještě není všechno ztraceno,“ řekla, nalévajíc si čaj. Řekla to nahlas, jako by Václav stál kdesi poblíž. Žertovně, ale s hlubokým odhodláním, jaké člověk získá až s věkem.
V tu chvíli žárovka nad stolem pohasla. Jednou. Dvakrát. A pak zhasla úplně. V kuchyni se setmělo a zavládlo podivné ticho. Vzduch zhoustl, jako když jí bylo dítě a otec se nevrátil z dolu, a ona se schovala pod peřinu, věříc, že když se skryje, strach ji nenajde.
Přistoupila k lampě. Zastavila se. Sahla na stínítko. Bylo teplé, ale mrtvé. Pak, bez rozmýšlení, otevřela šuplík. Tam v rohu, jako vždycky, ležela náhradní žárovka. Václav říkával: „Světlo je jako dech. Dokud je, jsme naživu.“ Pousmála se. Opatrně vystoupila na stoličku, oběma rukama vyměnila žárovku. Cvak — a světlo znovu zalilo kuchyň. Měkké, teplé. Jako by se jí někdo dotkl ramene.
Posadila se. Uchopila hrnek. A pomyslela si: „Dokud dokážu rozsvítit, nejsem sama.“
A vtom zazvonil domácí telefon. Srdce jí trhlo. Kdo by to mohl být v tuto hodinu? Přistoupila, zapnula obrazovku. Na ní byla žena, kolem třiceti, v červené pletené čepici, s prochladlými tvářemi a trochu nejistým výrazem.
„Dobrý večer… Promiňte, že takhle. Jsem ze šestého patra. Jana. Vy mě neznáte… Jenom… dneska mám taky narozeniny. A napadlo mě… Možná bychom si daly čaj? Upekla jsem dort. Je křivý, ale vlastní, domácí.“
Marta Janová dlouze hleděla na její tvář. V hrudi se něco sevřelo a zase uvolnilo. Pak stiskla tlačítko. Zamknutí cvaklo. A srdce jí tlouklo o něco rychleji. Ne z obavy — ale z pocitu, že ještě něco může být.
Žárovka nad dveřmi znovu zablikala. Ale tentokrát jinak. Jako znamení. Jako by jí Václav odněkud shora mrkl: „Žij, Marto. Žij, dokud můžeš.“ A ona se usmála.
Protože dokud svítí lampa, někdo přece jen přijde. A život — pokračuje. Třeba v jiných tvářích, v nových hlasech. Ale pokračuje.