Vítek je živitel, kterého sežrala jeho vlastní dobrota
Vítek přišel domů unavený jako obvykle. Otevřel dveře kuchyně a zůstal stát jako opařený – jeho matka usedavě plakala.
„Mami, co se děje? Proč pláčeš?“ zeptal se znepokojeně.
Odpověď nepřišla. Jen ticho a sklopený pohled.
Zpoza rohu vystoupila babička.
„Já ti to říkala, Libuše, říkala, jak to dopadne!“ vyčítavě pronesla směrem k dceři.
Vítkovi bylo tehdy čtrnáct. Právě ten večer dospěl. Jeho otec odešel – k jiné, k té, která byla „veselá a v kurzu“. Nechal tu tři: Libuši, Vítka a malou Ladu. Žádné peníze, žádné alimenty. Jen stín na prahu.
Babička se k nim nastěhovala hned druhý den a začala dirigovat jejich životy. Matka plakala, babička peskovala a Vítek se snažil nepřekážet. Brzy pochopil, že dětství je luxus, který si nemůže dovolit.
Nejdřív pracoval u pekařství – teta Jitka se slitovala nad hubeným klukem s dospěláckýma očima. Dala mu čaj, pečivo a pár korun. Tak začala Vítkova cesta – z dětství do přežití.
Studoval, pracoval, přivydělával si. Na vojnu ho nevzali – pomohla Jitčina známost. Stala se téměř rodinou: nechovala se sladce, nelitovala ho, ale respektovala ho. Za sílu, za přímost, za tiché snášení.
Ke čtyřiadvaceti byl z Vítka pravý muž. Lada vyrostla – Vítek jí byl bratrem i otcem. Babička, kdysi přísná až do křiku, mu teď mnohdy nabídla to nejlepší z talíře.
Potkal lásku. Oženil se. Vlezl do hypotéky. Koupil ženě auto. Pomáhal sestře. Matku s babičkou vzal k sobě – jak by to taky mohlo být jinak? Vždyť on byl „mužem domu“.
Narodily se děti. První, pak druhé. Manželka zůstávala doma. Vítek pracoval. Bez víkendů, bez odpočinku. Peněz nebylo dost – bral si brigády. Léto – rodina k moři. Matka – do lázní. Sestře – na svatbu. Neteřím a synovcům – oblečení. Vítek na pokraji sil.
Když babička zemřela, ani neměl čas se pořádně rozplakat. Musel odvézt matku k doktorovi. Žena byla nevrlá, unavená. Ale Vítek táhl. Všechno. Bez stížností.
A pak jednou… Koupil si kytaru. Dětský sen. Přišel domů. Žena ohrnula nos:
„Nepotřebná věc. Proč?“
Syn požadoval peníze. Na výlet. Vítek se zeptal:
„Kolik ti je?“
„Dvacet jedna.“
„Tak bys nemohl sám?“
„Já přece studuju…“
„Já taky studoval. A od čtrnácti pracoval!“
Dveře práskly. Vítek odešel. Pronajal si byt na den. Napsal žádost o dovolenou. LehVítek se usmál, poprvé po letech bez výčitek, a věděl, že každý krok od teď bude jen jeho.