Deník: Dobro z pozůstalosti
– Ach, Terezko! Přišla jsi v pravou chvíli! Já už doopravdy nevím, co si počít!
Tereza položila těžkou tašku s nákupem na lavičku a zhluboka si oddechla.
– Co se stalo, paní Veroniko?
Klid, Terezo! Pamatuj s úctou ke starším, i když je to někdy o nervy.
Celá naše čtvrť věděla, že Veronika Procházková je pěkně ostrá ženská. Skandálnější důchodkyni byste těžko hledali.
Ale zajímavé bylo, že své slovní přestřelky vedla s naprostou slušností jen málokdo udržel nervy na uzdě, když se do toho pustila.
– Slečno, trochu jste se zmýlila.
– Nejsem vaše slečna!
– Jaké neštěstí! Za nás bylo milé být slečnou považované za štěstí, teď už nic. No, co už… Každopádně byste si měla uklidit po svém pejskovi.
– A co když ne?
– V tom případě o vás bude vědět celá čtvrť, milá zlatá!
Kdo její výhrůžky bral na lehkou váhu, rychle pochopil, že paní Veronika si umí sjednat pořádek. Tentokrát ne slovy, ale skutkem. Druhý den se provinilec objevil na tabuli hanby jak Veronika říkala každému stromu a sloupu v okolí, kde rozvěšovala papírky s fotografií a nápisem: “Tímto se nechlubíme!” Následoval podrobný popis prohřešku.
Podobných lístečků měla vždy dost. Její tiskárna, kterou jí naučil obsluhovat soused, jela jako po másle, a papírem zásobovala celý dům díky slušnému důchodu i příspěvkům od dětí. Neodradily ji ani drobné pokuty s úsměvem chodila na každé jednání, omlouvala se soudcům za vyrušení, ale odcházet ji neodradili. Všichni si na ni zvykli někdo ji bral jako nutné zlo, jiný jako blaho pro čtvrť.
Někdy ji dokonce chválili jako když se díky její píli opravila kanalizace v celé čtvrti. Deset let bojů s úředníky, nespočet nocí beze spánku, ale nakonec vítězství! Po tomto velkém úspěchu Veroniku začali brát jinak, už ne jen jako ukřičenou babu, ale jako opravdovou ochránkyni pořádku. Majitelé aut ji alespoň dvakrát týdně zdravili, s obavou, zda jejich obličej někdy nevisel na jejích cedulkách.
Chytla si na paškál pejskaře, kteří neuklízeli po svých miláčcích; maminky s pivem na lavičce, místo starání se o děti; neplatiče výživného; notoriky, co dělali rámus; prostě každého, kdo považoval slušné soužití za ztrátu času.
Samozřejmě, nebyla všem po chuti. Jednou ji dokonce přepadli v parku, když se vracela od nemocné sestry. Dostala pár ran někdo ty útočníky odehnal, ale přesto jí to elán neubralo, ba naopak! Pokud někomu natolik vadila, něco dělala správně!
Modřiny zmizely, ale zlomená noha srostla špatně a doteď ji bolela při změně počasí. Ale ani to ji moc netrápilo:
– Aspoň vždycky poznám, jestli potřebuji deštník! Není to šikovné?
Pachatele našli rychle a díky svým známostem ve spravedlnosti si Veronika jen rozšířila síť kontaktů tři pochůzkáře a jednoho policistu mohla dle potřeby klidně prozvonit.
– Pane Aleši, jste mi moc potřebný! volala často na svého policistu.
Aleš, mohutný chlap s knírem, její soused po koupi bytu, nemohl odmítnout paní Veronika mu totiž zvládla během půl roku získat srdce celé rodiny, včetně jeho náročné maminky.
To se stalo, když mu pomohla zklidnit maminku.
– Paní, vy jste ho špatně vychovala?
– Copak říkáte! Jsem skvělá matka!
– Vím, vím, ale když dostal tak dobrou výchovu, proč pořád potřebuje vaši kapesníček?
– Jakýže kapesníček?
– No no, nosánek mu otíráte! To je smutné u chlapa v jeho věku!
Od té doby návštěvy maminky ubyly a Alešova rodina byla Veronice neskonale vděčná.
Já Terezu znal z pečovatelské služby už pár let, a samozřejmě jsem věděl, že zná celou Veroničinu historii. Zrovna proto mě rozsekalo, když jsem viděl takovou ženskou plakaty na lavičce u vchodu.
– Proč pláčete, paní Veroniko?
– Terezko, vaše klientka paní Marie…
– Co se stalo, panebože?! Tereza se podívala na známé okno.
– Právě je tam Aleš. Marie už není mezi námi…
Tereza si sedla na lavičku a pronesla jen “Co to je za den?!”
Ráno jí před barákem praskla kanalizace a kvůli tomu děti zmeškaly školu. Do toho měla hroznou hádku s manželem. Samozřejmě, Tomáše milovala, byl neuvěřitelný chlap určitě mi to taky říkala. Ale někdy člověku prostě ujedou nervy, tentokrát kvůli žárovce, kterou mohla vyměnit sama, ale už týden ho uháněla…
Hloupost, čistá ženská blbost! Po ránu se jí z toho chtělo akorát brečet. Vždyť ještě včera Marie prosila, ať jí koupí jídlo pro kočky, a dnes Konec.
Tereza zadržela vzlyk, pak brečela nahlas.
– Ale no tak, drahá, tady máte kapesník!
Bílý kapesníček jí ležel na kolenou. Marie jí podobný dala o Vánocích.
– Je pro vás, Terezko. Skromnost sama, ale s vděkem.
– To je krása! Vyšívané?
– Ano, vaše iniciály.
– Takhle krásný kapesník spotřebovat by byla škoda!
– Terezko, každá věc slouží svému účelu. Bohužel nemám na něco lepšího, víte, jaký mám důchod.
– Moje babička vždycky říkala, že nejlepší dárek je, když si na tebe někdo vzpomene.
– To byla moudrá žena. Ještě žije?
– Ne, už jen manžel a děti. To je má rodina.
– To je dobře… Mně se žena ani děti nepoštěstily. Jen spousta příbuzných, co mi vždycky chtěli radit. Sestry, bratři, tety… Pořád mě chtěli vést. A nakonec jsem zůstala sama. To je, Terezko, na stáří hrozná věc… Člověk je tvor společenský. Bez koček bych ani nevěděla, proč žiju. Jedna z neteří mi řekla, že dávno měl přijít čas na bílé papuče, prý už jsem tu moc dlouho.
– To si o vás opravdu myslí?
– Ano. Už jsem byt dávno odkázala všem neteřím a synovcům rovným dílem, jenže stejně mám strach co budou dělat s mými kočkami? Všechny je nesnáší, nejradši by je hned po mém skonu odvezli na smetiště…
– To nedopustím!
– Ale Terezko, vy je neznáte!
– Nechci je znát! Ale víte co?
– Co tedy?
– Odkážete mi své kočky!
– To je myšlenka! Prý jsou kočky majetek, tak je prostě odkázat můžete. Bude z toho dobro v závěti!
– Terezo, jste anděl! To by mě nenapadlo, i když je to obrovský závazek…
– Ale jděte! Víte, jak se říká? Bez kočky to v bytě není ono!
U Marie žila už léta kočka Mikuláš a nedávno jí Veronika přivedla dalšího kocourka Filipka nalezence od obchodu:
– Maruško, ty víš, jak s takovým mrňousem naložit, já mám alergii, ale umřít by ho byla škoda! Podívej, jaký to je drobek…
– Vezmu ho, ale je to naposledy, Nikušo! Mikuláš byl také tvůj dárek. Dalšího nezvládnu…
– Slyším, Maruško, díky ti…
Brzy však vyšlo najevo, že Filipko je Filipka, protože jednoho rána přitáhla na postel hromádku koťat.
– Filipčino štěstí…, krásné děti máš!
Tereza na kočičí rodinku ráda koukala a slíbila, že pomůže s hledáním domova pro koťata.
A teď, když na to vše vzpomněla, vyskočila z lavičky.
– Musím za nimi, vždyť mají hlad…
Tu samou noc si Tereza vyzvedla své malé dědictví. Aleš ani neprotestoval sám vzal košík do jejího domu.
– Nech mi jedno koťátko, děti chtějí, ale máma vždycky nesouhlasila…
– Jakého? Tereza odkryla košík.
– Toho zrzka!
– Až povyroste, je váš!
– Díky!
– Není zač… A co bude s ostatními věcmi? Příbuzní se ozvali?
– Kdepak, řekli, že na to nemají čas, prý ať si to vyřídíme sami.
To Terezu šokovalo, málem upustila košík.
– To nedopustím! Všechno zařídím.
– Ale ona vám byla cizí.
– To se pletete. Měla jsem ji pět roků pod křídly, to znamená dost. Někdy i pár dnů stačí k přátelství, a jindy nestačí celý život, i když je to příbuzný. Nedovolím, aby ji pohřbili bez úcty!
Aleš se usmál a poplácal rozohněnou Terezu po rameni.
– Teď jste jako paní Veronika! Ale víc klidu. Pomůžu vám.
– Děkuju… Promiňte, nějak mě to vzalo.
Tereza zamkla vrata a na chvilku postála v zahrádce domu, co zdědila po rodičích. Ten dům, postavený dědečkem, vždy dával rodině útěchu a pohodu. Uvědomila si, že domov tvoří lidé, starost a láska.
Proto nechápala, jak někdo může nemilovat své blízké, nechápat staré, nebo nepolíbit dítě na dobrou noc…
Vešla do domu, v nose omamná vůně jídla, v kuchyni smích dětí. Tomáš si jí všiml a rychle přiběhl.
– Co ti je? Vyměnil jsem žárovku! Dokonce jsem opravil kohoutek u záhonu! Tulipány ti porostou jedna báseň. Neplač!
– Už nebudu, Tereza vzlykla, ale už se usmívala.
– Co to neseš? Tomáš jí vzal košík. No toto, jaký je těžký!
– Jsou tam kočky…, opřela se o něj.
– Kočky?!
– Koukej!, odkryla košík a děti radostí jásaly, až Tomáš musel krotit hluk, aby nevyplašily ta malá klubíčka.
Kočky sžily v domě rychle. Mikuláš párkrát přinesl myš a obveselil domácí. Občas si přišel posedět na sousední zahradu a pohledem volal Marušku, kterou stále hledal.
Občas tam seděl hodinu, občas celou noc, a domů chodil pozdě. Tereza mu otevírala dveře a brumlala.
– Nočníku jeden! Zítra musím do práce!
Mikuláš jí třel nohy na znamení vděku, zkontroloval děti, Tomáše pak se stočil k Filipce ke koťatům, vylízal je a usnul.
Pohřeb Marie byl důstojný. Tereza se divila, kolik lidí přišlo bývalí žáci, studenti, děti, které připravovala na přijímačky. Marie byla dobrou duší.
Uplynul týden, měsíc…
Tereza zavírala v noci kočku a přemýšlela, jak je ten život krátký, jak rychle plyne čas. Něco tušila, cítila i první svědění nového života pod srdcem, ale ještě to byla její tajemství.
Hladila Filipku a šeptala jí:
– Brzy budu znovu mámou… Bojím se, už jsou děti velké, zapomněla jsem, jaké to je. Myslíš, že to zvládnu?
Filipka příst smála a Mikuláš přiběhl rozrušený Tereza se musela smát taky.
– Máme spoustu pomocníků, zvládneme to!
Ten den, kdy se chystala povědět Tomášovi o příchodu dalšího miminka, přišlo něco, co změnilo den.
Mikuláš byl tři dny pryč. Takové zmizení nikdy neudělal a Tereza byla zoufalá. Obcházela Mariin dům, ptala se Veroniky i Aleše, ani jeden kocoura neviděl.
– Terezko, běž spát. On se vrátí! ujišťoval Tomáš.
– Nemůžu. Prý má pršet! Strašně se bojím, promokne, něco se mu stalo!
– Kočka si vždy poradí! Nají se, přijde sám!
– Počkám! seděla v křesle až usnula.
Mikuláš se nakonec vrátil přilétl jako šílený, řval na dvoře tak, že to musela slyšet snad celá Olomouc. Dům měl silné stěny, byla chladná noc a Tereza zavřela všechna okna. V domě byl klid, jen Filipka najednou vyskočila z košíku, přiběhla a sekla Terezu do nohy.
– Au!
Tereza ji chtěla odstrčit, když v tom uslyšela Mikuláše a ucítila slabý pach dýmu.
– Tomáši! Děti! Hoříme!
Těsně před dětským pokojem už byla Filipka, která zuby probudila oba syny. Tereza popadla mladšího, Tomáš staršího, dětem narvala do ruky koşík s koťaty a utíkali ven.
Sousedé zavolali hasiče, kteří požár rychle uhasili. Mikuláš a Filipka i s koťaty seděli u rodiny, celí, zachránění.
– Celé tohle je hlavně vaše zásluha vstali jste včas!
Tereza držela Filipku a děkovala.
Tomáš objal děti a ženu.
– Jsi v pořádku?
– Ano teď už ano.
– A jsi si jistá, že je všechno v pořádku? sáhnul jí na břicho a ona ztuhla.
– Ty to víš…
– Jak bych nevěděl! Už máme dva, brzy bude i třetí. Uvidíš, zvládneme to, neboj! Máš mě, děti, koček mraky, domek drží hlavně, že jsme spolu!
– To je pravda…
Tereza rozdala mazlíčky rodině, chvíli stála před domem a podívala se na hvězdy.
– Děkuji vám, paní Marie, za vaše dobro. Děkuji…
Toho večera jsem pochopil, že opravdová rodina a domov nejsou o příbuznosti, ale o srdci a odvaze postarat se o druhé.