Václav přišel domů unavený jako obvykle. Otevřel dveře kuchyně a zůstal stát jako přikovaný: máma plakala, celá uplakaná.
„Mami, co se děje? Co se stalo?“ zeptal se znepokojeně.
Odpověď nepřišla. Jen ticho a oči upřené do země.
Zpoza rohu se vynořila babička.
„Já ti to říkala, Libuše, říkala, jak to skončí!“ okřikla dceru výčitkami.
Václavovi bylo tehdy čtrnáct. Právě ten večer dospěl. Jeho otec odešel — k jiné, k té, co byla „veselá a v pohodě“. Nechal je tři: Libuši, Václava a malou Lídu. Ani peníze, ani výživné. Jen stín na prahu.
Babička se k nim nastěhovala hned druhý den a začala řídit jejich životy. Máma plakala, babička peskovala, Václav se snažil nepřekážet. Brzy pochopil: dětství je luxus, který si nemůže dovolit.
Nejprve pracoval u pekařství — teta Božena se slitovala nad vyzáblým klukem s očima dospělého. Dala mu teplý čaj, pečivo, pár korun. Tak začala Václavova cesta — z dětství do přežití.
Učil se, pracoval, přivydělával si. Do armády ho nevzali — pomohly Boženiny známosti. Stala se téměř rodinou: nedělala mu scény, nelitovala ho, ale respektovala ho. Za sílu, za přímost, za tiché snášení.
Ve čtyřiadvaceti byl Václav mužem. Opravdovým. Lída vyrostla — Václav jí byl bratr i otec. Babička, kdysi přísná až křiku, mu teď podstrkovala nejlepší kusy jídla.
Potkal lásku. Oženil se. Vlezl do hypotéky. Koupil ženě auto. Pomáhal sestře. Mámu s babičkou vzal k sobě — jak jinak? Vždyť byl „mužem domu“.
Narodily se děti. Jedno, pak druhé. Žena zůstávala doma. Václav pracoval. Bez víkendů, bez odpočinku. Peněz bylo málo — přibíral si brigády. Léto — rodina k moři. Mámě lázně. Sestře na svatbu. Neteřím oblečení. Václav — na pokraji sil.
Když babička umřela, ani si nestihl poplakat. Musel vozit mámu k doktorovi. Žena byla unavená, mračila se. Ale Václav táhl. Všechny. Bez stížností.
A pak jednou… koupil si kytaru. Dětský sen. Přišel domů. Žena ohrnula nos:
„Kravina. Na co?“
Syn žádal peníze. Na výlet. Václav se zeptal:
„Kolik ti je?“
„Dvacet jedna.“
„Tak možná bys měl začít sám?“
„Já přece studuju…“
„Já taky. A pracoval jsem od čtrnácti!“
Dveře práskly. Václav odešel. Pronajal si byt na noc. Napsal žádost o dovolenou. Lehl si a… poprvé v životě se pořádně vyspal.
Rozhodl se — teď bude žít. Sám. Aspoň trochu. Aspoň to zkusí.
Zavolal ženě:
„Nechceš jet na dovolenou? Kam chceš. Jestli chceš, na Sněžku, nebo na Island.“
„Proč?“
„Jen tak žít. Spolu. Jako lidi.“
„Ne. Nemám čas.“
„Tak sbohem.“
A doma to začalo. „Václav je padouch,“ „opustil nás,“ „já mu dala život.“ Kamarádi kroutili hlavami. „Jak to jen mohl, Václave…“
A Václav? Stál na vrcholu Sněžky a dýchal. Poprvé doopravdy. Možná je skutečně padouch. Ale možná… jen člověk, který si jednou dovolil žít pro sebe.