Do čtvrti

Na okraj čtvrti

Karel Navrátil zastavil svoji starou Škodu před Jednotou na křižovatce a nechal motor běžet. Bylo to praktičtější; lidé přicházeli rychle, nasedali, dokud topení udrželo v autě trochu tepla, a on tak neztrácel rytmus. Na palubní desce měl položený čtverečkovaný sešit s rozpisem jízd, vedle leželo pero a drobné v plastovém kelímku. Neříkal tomu práce, i když to v podstatě byla práce: vozit lidi do vesnic za okresním městem, pro které byl autobus buď nepohodlný, anebo na něj nezbyly peníze.

Cestu znal už téměř poslepu. Za mostem byla vpravo díra v silnici, kterou bylo lepší objet do protisměru, pokud nic nejelo. U remízku stál pokřivený dopravní znak a za tmy ho bylo možné poplést s postavou člověka. U příjezdu ke čtvrti čekal starý odbočovací směr na bývalý JZD, kde vždy táhlo na chlad a mokro z pole. A ty tváře také znal. Někteří jezdili jednou týdně, jiní denně. Někteří mlčeli, jiní začínali vyprávět vše naráz, jako by v autě bylo snazší dýchat.

Karel Navrátil se za psychologa nepovažoval. Poslouchal, přikyvoval, krátce odpověděl, když se ptali. V jeho věku byla každá zbytečná slova jen zbytečnou únavou. Měl rád jednoduchost: odvéztvyložitvrátit se zpátky. Přesto už dávno věděl, že cesta umí lidi rozvázat víc než cokoliv jiného a řidiče tak dělá tichým svědkem. Svědkem, co nemá právo zasáhnout.

K autu přišla žena ve světlé zimní bundě, mohlo jí být tak čtyřicet. Přes rameno měla tašku. Viděl ji několikrát, ale jméno si nezapamatoval.

Na čtvrť? zeptal se, aniž se zcela otočil, jen pohlédl stranou.

Na čtvrť. přikývla a usedla dozadu vpravo. Prosím ke Smrčině.

Všiml si, jak opatrně zavřela dveře, jako by se bála třísknout. Tašku si položila na kolena, pás si hned připnula. Ti, co se nehádají o cenu, co nikdy neprosí ještě kousíček popovezte.

Zatímco Karel čekal na dalšího pasažéra, mechanicky zkontroloval zrcátka a napravil starý kamerový záznamník, co už třetím rokem držel díky přísavce a občas na hrbech spadl. V sešitu měl na dnešek naplánované dva odjezdy, tohle byl první. Chtěl být doma kolem oběda: musel nabrat vodu z pumpy, a koleno se mu vždycky ozvalo, když seděl příliš dlouho.

Od Jednoty vykročil chlap. Vysoký, tmavá bunda, menší batoh. Šel svižně, jako by spěchal, ale u auta zpomalil, pohlédl skrz okno na zadní sedadlo a na vteřinu se zarazil.

Karel zachytil ten moment jako cvaknutí: žádný strach, žádná radost, spíš zásek v pohybu, když mozek váhá co dál.

Na čtvrť? zeptal se znovu.

Ano, muž otevřel přední dveře a usedl vedle něj. Do vesnice, prosím.

Pás si nepřipnul hned. Nejdřív položil batoh na kolena, potom jakoby si vzpomněl, zapnul ho. Karel vyjel.

Prvních pár kilometrů mlčeli. Žena vzadu pozorovala krajinu, ale v zrcátku Karel zahlédl, jak občas střelí očima po muži vepředu. Ten hleděl nehnutě na silnici, dlaně tiskl na batoh, jako by mohl utéct.

Karel pustil potichounku rádio, ale po minutě ho vypnul. Hudba tu překážela: v tomhle malém prostoru už tak bylo dost cizího hluku z myšlenek. Raději poslouchal motor, kola, svůj dech.

Silnice je dnes lepší, pronesl, spíš aby bylo jasné, že všechno je jak má být.

Jo, řekl muž.

Ujde to, ozvala se žena ze zadního sedadla, ale její hlas zněl o půltón výš, než by měl.

Karel si všiml, že poslouchá hlavně ticho mezi slovy. Mužův vzniklý odstup byl delší, než by byl u někoho, komu je to jedno. Ženin tichý výběr odpovědí zas naznačoval vnitřní zápas, co smí zaznít a co ne.

Za mostem tradičně objel díru vpravo. Auto zavlnilo a žena pevněji sevřela tašku.

Jezdíte často? zeptala se náhle, ne Karla, nýbrž muže.

Ten lehce otočil hlavu, ale ne úplně.

Za prací, pronesl. Občas.

A… na moment se zarazila, snad chtěla oslovit jménem a rozmyslela si to. Ve vesnici jste už dlouho nebyl?

Karel skoro cítil, jak se v kabině zvedá teplota, a to proudilo vytápění pořád stejně. Neměl rád, když se lidi v jeho autě začínali vyptávat jeden druhého, zvlášť takhle nepřímo.

Dlouho, odpověděl muž a upřeně hleděl před sebe. Tam jsem vyrostl.

Žena potichu vydechla. V zrcátku viděl, jak klopí zrak na tašku a prstem přejíždí po zipu, aniž by ji otevřela.

Karel si připomněl vlastní zásadu: neplést se. Dospělí si věci vyřídí sami. Ale to fungovalo jen do chvíle, kdy uvnitř auta začala vzrůstat tenze. Pak už nebyl jen volantem, ale také zdí.

U lesa muž vytáhl telefon, podíval se na displej, zase schoval. Karel si všiml, jak se mu třesou prsty. Ne zimou uvnitř auta bylo příjemně.

Kam přesně to potřebujete? nasměroval Karel napětím zahuštěný rozhovor zpět do bezpečí. Ve vesnici je zastávek dost.

Ke starý radnici, řekl muž. Musím na úřad, kvůli pozemku.

Žena zvedla hlavu.

K radnici? zopakovala až příliš rychle.

Jo, muž se konečně otočil trochu víc, Karel tak zahlédl jeho unavený profil s výrazným nosem a strništěm. Ohledně restituce.

Restituce? žena to slovo zopakovala a v jejím hlase se objevil náznak potlačované zlosti.

Muž ji poprvé pohlédl do tváře. V tom pohledu bylo poznání ale ne radostné, spíš jakoby spatřil starou fotku, o které si myslel, že už dávno shořela.

Známe se? zamračil se.

Žena na sekundu zavřela oči.

Vy si mě nepamatujete, řekla. Což je v pořádku.

Karel stiskl volant pevněji. Bylo mu nepohodlně v cizím rozuzlení, které mohlo skončit cizí katastrofou. Zastavit uprostřed okresky by ale také nešlo. Sledoval provoz, držel svůj směr a zároveň odposlouchával každé slovo, protože někdy záleží na každém dalším, co v kabině poté odesereš a už to nesmyješ.

Za remízkem muž znova sáhl po telefonu, prsty se třásly. Karel si povšiml, že ne zimou.

Vy jste kdo? zkusil muž.

Žena pohlédla skrz zrcátko, jejich oči se setkaly. V tom pohledu nebyla prosba o pomoc, spíš o to, aby vydržel.

Jmenuji se Kateřina, řekla. Dřív jsem pracovala v nemocnici. Jako sestra, na dětském.

Muž polkl nasucho.

A dál? zeptal se.

A dál… vy jste za tím klukem jednou přišel, pokračovala Kateřina vyrovnaně, ale prsty na tašce zbělely. Za Honzou. Podepsal jste… a pak jste zmizel.

Nic jsem nepodepisoval, vylétl muž.

Karel spatřil, jak mužova ruka svírá pás chtěl by z křesla vyskočit, ale držel se.

Podepsal jste, nedala se Kateřina. Byla jsem u toho, držela jsem desky. Váš podpis i adresa. Vesnice, Polní ulice, číslo…

DOST! procedil muž, až motor zesílil.

Karel poznal, že jsou na hranici, kde už nejde o pravdu, ale o rozklad. A že on je tím, kdo to má ukočírovat aspoň dokud vše drží pohromadě.

U rozšíření silnice před polozbořenou autobusovou čekárnou si vybral místo na zastavení. Tam se mohl stáhnout na kraj a nezavázet.

Tady na chvilku zastavím, řekl klidně. Je tu místo.

Proč? muž se na něj otočil.

Protože mluvíte, jako byste zapomněli, že jedu s živými lidmi, odpověděl Karel. Bez výhružek, prostě konstatuje. A taky sám se sebou.

Zatáhl ruční brzdu, motor nevypínal, aby se rychle znovu rozjel, kdyby bylo potřeba. V kabině bylo slyšet cvakání relé topení.

Nenutím vás vystupovat, díval se před sebe. Ale když je rozhovor důležitý, je lepší mluvit ve stojícím autě. Nejsem soudce. Jsem řidič. Mým úkolem je dopravit vás bez újmy.

Kateřina mlčela. Muž civěl na palubku, jako by tam hledal odpověď.

Karel kývl k muži.

Upřímně, řekl tiše. Nepamatujete si to, nebo jen nechcete?

Dlouho mlčel. Potom zvolna sundal dlaně z batohu, jako by pustil něco těžkého uvnitř.

Pamatuju si nemocnici, řekl. Ale ne ten příběh. Tehdy jsem měl ženu. Porod… Šlo to špatně a řekli mi, že dítě… že nepřežilo.

Kateřina prudce nasála vzduch.

Řekli vám lež, vyslovila. Nevím kdo a proč. Byla jsem mladá, nic mi nevysvětlovali. Jen jsem viděla ty papíry.

Muž k ní zvedl oči.

Chcete říct, že…? nedokončil větu.

Chci říct, že ten chlapec žil, šeptala. Pak si ho někdo vzal. Papírování bylo zvláštní. Když jsem to chtěla později řešit, řekli mi, abych mlčela. O rok později jsem z nemocnice odešla.

Karel seděl nehnutě a cítil, jak v něm stoupá starý vztek na beztrestnost těch, co mlží a převrací osudy druhých. Ale zlost by teď stejně na nic nebyla.

Proč mi to říkáte právě tady? ptal se muž. Teď, v autě?

Kateřina pohlédla na ruce.

Protože jste si podal žádost o pozemek, odpověděla. Dům na Polní… tam bydlí Honza. Je mu už dvacet. Myslí si, že jste pro něj nikdo. Vy jdete na úřad, všechno to znovu vyplave. Uviděla jsem vaše příjmení a pochopila, že jste ten, kdo může…

Zničit? muž se zhořkle pousmál. Já vůbec netušil.

Nechci, abyste se setkali zrovna tak, jak to bývá na chodbě, v nepravý čas, ostře, řekla Kateřina. Chtěla jsem vás varovat, abyste o tom popřemýšlel.

Karel si najednou připadal uprostřed setkání, k němuž asi nemělo dojít, protože láme zvyklosti na kousky. Ale stejně, stalo se jako díra za mostem: víš o ní, můžeš ji objet, ale silnice stejně vede kolem.

Muž zíral na sklo. Pak zašeptal:

On… je v pořádku?

Kateřina kývla.

Dělá na pile. Nepije. Studoval na průmyslovce, ale skončil. Má k sobě tetu Vlastu je to jeho pěstounka, má ji rád.

Muž zavřel oči, rukou přejel po tváři. Karel si všiml, že na zápěstí má bledý proužek jako od hodinek, které nedávno sundal.

Já přece nemůžu prostě přijít a říct: Ahoj, jsem tvůj táta, řekl. I kdyby to byla pravda.

To nechci, odpověděla Kateřina. Jen nechci, abyste dělal, že to jsou jen nějaké papíry od pozemku.

Karel cítil, že nastal čas jim znovu dát volbu. Nenutit, nedržet, ale vymezit hranice.

Poslouchejte, pronesl. Na čtvrť ještě čtyřicet minut. Tam se můžete rozejít, pokračovat, vyměnit si čísla na sebe. Ale v autě vás dál nevezmu, jestli se budete navzájem zničit. Platí?

Muž kývl.

Kateřina kývla také.

Karel povolil ruční brzdu, vyjel zpět na silnici. Pneumatiky zapraskaly na štěrku, silnice se potom opět ztišila, až ticho v autě nebylo prázdné, ale takové, v němž se každý slyší sám.

Po pár kilometrech muž vytáhl mobil zas.

Máte na něj číslo? ani se neotočil.

Kateřina váhala.

Mám, řekla. Ale nevím, jestli mám právo ho dát.

Ani já nevím, jestli mám právo na ten pozemek, odpověděl muž. Navrhuji to tak: dáte mi kontakt, napíšu mu jen, jestli se může sejít. Pokud neodpoví nebo odmítne, nechám ho být.

Kateřina ve tváři hledala odvahu sevřením, upřela pohled z okna. Pak vytáhla blok, pero, napsala číslo na čistou stránku, pečlivě vytrhla. Papírek chvíli držela, než ho podala.

Slibte, že za ním nepůjdete domů? požádala.

Slibuju, odtušil muž.

Převzal útržek opatrně a pečlivě ho schoval do vnitřní kapsy, zip zapnul až ke krku.

Karel se soustředil na silnici a v duchu mu došlo, že někdy vést znamená víc, než jen doručit lidi na místo. Znamená dát jim šanci nezničit se během jízdy.

Na příjezdu do čtvrti chytili kolonu aut. Pulse slévala auta ze všech směrů u semaforu, někdo nervózně zatroubil. Karel držel bezpečnou vzdálenost. Muž vepředu seděl rovně, ramena napjatá. Kateřina vzadu pomalu odhazovala očima vše kolem, jako by hledala správné místo, kde vystoupit a zase být sama sebou.

Tady, prosím, u lékárny, řekla, když je míjeli.

Karel ukázkově odbočil, zastavil. Kateřina otevřela dveře, ale ještě se otočila dopředu.

Nevím, jak to dopadne, řekla tiše muži. Nechci být vinna. Ale už nemůžu mlčet.

Muž se na ni podíval.

Jestli se pletete, nic mi nezbyde, řekl bez zloby.

Když se nepletu, dávno už žijete v něčem rozbitém jen jste o tom nevěděl, odpověděla Kateřina tiše. Odpusťte.

Vystoupila, zabouchla dveře a zamířila ke vchodu lékárny, bez ohlédnutí. Karel počkal, až zmizí z doslechu, a pak se znovu rozjel.

Já ke staré radnici, pronesl muž, spíš pro sebe.

Vím, přisvědčil Karel.

Projeli ještě pár ulic. Před budovou úřadu Karel zastavil na kraji. Muž seděl, hleděl na ruce, vytáhl lísteček, zadumaně na něj pohlédl.

Myslíte, že bych měl? zeptal se znenadání, aniž zvedl oči.

Karel neměl rád, když po něm chtěli radu právě v takových věcech. Ale mlčet by teď bylo ubohé.

Myslím, řekl pomalu, že pokud tam půjdete jen pro ten pozemek, získáte papír a ztratíte klid. Ale pokud půjdete jako člověk, který chce poznat pravdu, možná na začátku nic nedostanete. Ale zůstane ve vás člověk. Rozhodněte se.

Muž kývl. Schoval lístek, zapnul kapsu. Pak se přeci jen otevřely dveře.

Děkuji, řekl tiše.

Karel pohlédl, jak míří ke vchodu. Ne spěšně, ani zvolna, spíš napjatě, opatrně, jako by se teprve učil chodit. U dveří se zastavil, zhluboka se nadechl a zmizel.

Karel otočil Škodu a vyrazil zpátky na rozcestí. Sešit na palubce o kousek sklouzl, napravil ho na semaforu. V hlavě tíha, ale ne beznaděj. Věděl, že zítra pojede stejnou trasu, že budou další obličeje, otázky i mlčení. A zase někdo položí: Na čtvrť?

Jenže teď už věděl, že někdy nenasednou obyčejní cestující, ale celé roky, co zůstaly nevyslovené. Jeho úkolem je dovézt je tak, aby měli šanci říct to nejdůležitější ne na díře, ne v rychlosti.

Rate article
Add a comment